Dědictví - Prolog

Nos dráždil podivný zápach hniloby smíšený se skořicí.

„Jen vstupte dál.“

Bylo tu šero. Široká okna se skrývala za závěsy z těžkého brokátu. V nejstinnějším koutu stál divan. Před ním se v šedavé tmě rýsoval zlatě zdobený paraván. Lakovaná truhla. Nic víc. Ze stěn kdosi strhal obrazy, rozbil vázy. Směs luxusu a asketické strohosti znepokojovala.

A pak ten zápach.

Otevřely se dveře. Oba příchozí poklekli až k zemi. Shrbený mladík s červenými vlasy. Dívka v modrém s květinou v drdolu.

„Ať slunce zazáří na císařovu tvář-“

„Nechte těch hloupých keců.“

„Ale...“

„Neodmlouvejte, Nagato. Vyjádřili jsme se jasně. Naše setkání budou probíhat bez těch nudných formalit. Chce se nám z těch laciných frází zvracet.“ Odmlčel se. „Ztratily význam. My též.“

Melancholie, pomyslela si dívka s květinou. Znala tyto císařovy nálady. Všichni v paláci je znali. (Ještě se houpali na šibenici nešťastníci, které v minulém záchvatu nechal císař popravit za příliš hlasitý smích. Kdyby přešla k oknu a poodhrnula závěs, spatřila by je, jak visí nad branou v zadní části východního nádvoří.)

„Proč tak zasmušilá, Konan?“

„Jen jsem přemýšlela o císařových slovech,“ přinutila se k úsměvu. V šeru pokoje se pohnula císařova silueta. Zíral na ně skrz otvory v oranžové masce. Poslední dobou ji téměř neodkládal.

„Náš první rádce nám onehdy naznačil, že věnujeme jen malou pozornost záležitostem naší země,“ řekl císař. „Nuže, to nesmíme... připustit.“ Prudce vstal. Zavrávoral. Konan ihned přiskočila, aby mu zabránila v pádu. Císař Obito byl křehký, nemoc mu rozežrala kosti. Skoro zasykla bolestí, když se císařovy kostnaté prsty zaryly do měkkého masa jejích ramen. Opřel se o ní celou vahou, dýchal ztěžka. „Nagato, Konan. Víme, že náš čas se krátí. Máme poslední možnost... něco vykonat. V pořádku, dítě.“ Konan mu opatrně pomohla zpátky do křesla. Posadila se mu k nohám. „Než převezme náš trůn... To se prvnímu rádci nelíbí, ne, vůbec se mu to nelíbí.“

Žádný z císařových potomků už nežil. Obitovo bouřlivé mládí strávené mezi přívětivými stehny děvek z přístavních bordelů si vybralo svou daň. Bylo lhostejné, že v levém křídle paláce přebývaly císařovy manželky a konkubíny, a že císař ve dnech, než se nemoc projevila, je každý večer navštěvoval. Jeho ženy rodily, ale děti přicházely na svět chromé, hluché, slabé. Jediné, co jim mohli dát, byla milosrdná smrt.

Ty z dětí, které přežily batolecí léta, vyrostly v slintající idioty a většina z nich skonala před dosažením patnáctého roku. Jen tři synové, zázrak, který Obito opečovával s nebývalou náklonností, dospěli v zdravé, bystré mladíky, aby záhy klesli bez dechu k zemi, protože jim někdo vsypal jed do jídla. Vrah nebyl nikdy nalezen.

Proto Obito, po matce a babičce z otcovy strany Uchiha, musel zapátrat mezi ratolestmi svých příbuzných. A pak – byly tu císařovy sestry – nejstarší před lety provdali za hlavu rodu Hyuugů, kterému před svou smrtí povila dvě dcery. Spojit dvě větve příbuzných se nabízelo jako nejsnazší řešení.

Ubohá Hinata, pomyslela si Konan. Dívku, která měla dostat věnem celé císařství, nejprve zasnoubili s dědicem Uchihů. Itachi však v snad záchvatu šílenství zavraždil nejprve svou matku, otce a pak podpálil dům, v kterém přebývalo jeho ostatní příbuzenstvo. Poté se po něm slehla zem. Z velkého rodu Uchiha tak zůstal naživu jediný Sasuke, tehdy sotva sedmiletý chlapec. Křičícího a plačícího je přivlekli do císařských komnat, aby mu připoutali ruku hedvábnou stužkou k stejně staré a stejně vyděšené Hinatě.

„A teď poslouchejte...“ Císař se chichotal. „Poslouchejte! A ne, že budete mluvit tam venku, jinak vám necháme utrhnout jazyky od kořenů. Musíte jen poslouchat a plnit rozkazy... Císařovo poslední přání.“

Konan i Nagato přikývli jako jeden muž.

Obito, císař v hedvábném rouchu pošitém rudými mraky, jim předestřel svůj plán.

Ráno příštího dne opustil Nagato město.

„Povězte mi, prosím, co vám ten nebohý mladík řekl předcházejícího večera. Neplačte, no tak. My ho najdeme. Ale musíte se uklidnit a vzpomenout si, co řekl.“

„Nic. Nic mi neřekl. Vždyť ho znáte, veliteli Danzo. Pořád jen mlčel, zíral do prázdna, jako kdybych pro něj byla jenom vzduch... Poslední týdny nevypustil z úst ani slůvko, to víte. Bála jsem se o něj... Jak jen jsem se o něj bála... Ale pochopte, takhle se choval pořád.“

„Něco vám říct přeci musel. Něco na rozloučenou. Mohl vám cosi naznačit, dát nějaké znamení. Vysvětlení. Omluvu. Cokoli. Přece by jen tak zničehonic nezmizel.“

„Já nevím.“ Dívka v zeleném brokátu se znovu rozeštkala. „On byl vždycky samotář, víte? Skoro nemluvil... Proč by měl říct něco mně?“

„Přece ho znáte. Přátelíte se spolu od dětství. Komu jinému by se tak svěřil? Od té nešťastné události se stáhl do sebe a jen vy a ten hoch jste byli jediní, koho k sobě pustil blíž. Kakashi se mohl snažit sebevíc, ale v tom chlapci něco toho večera vyhaslo. Nevšimla jste si toho někdy, paní Haruno? Ze dne na den mu bylo ukradeno dětství.“ Velitel Danzo se odmlčel. Natáhl se k dívce a opatrně jí setřel slzy rukávem svého roucha. Překvapeně zamrkala. Odtáhl se. „Paní Haruno...“

„Omlouvám se.“

„Není proč.“

„Chovám se jako hlupačka,“ zašeptala. „Prosím, nevšímejte si toho.“

„Nemáte za co se stydět,“ zopakoval Danzo. „Váš strach je upřímný – a též oprávněný. Já sám trnu při pomyšlení, co se s ním může dít. Vzpomínám si na jeho melancholie... Třebaže mám na paměti, co se tehdy stalo, nemohu se zbavit dojmu, že se v jeho zármutku skrývalo cosi až chorobného. Uchihové to mají... měli ve své krvi.“

Sakura krátce zaváhala – v duchu si jistě vybavila stovky malých scének s pochmurným, věčně zamlklým Sasukem v hlavní roli – a musela přisvědčit. Ano, Sasuke se choval divně, poslední dobou obzvlášť. Co ho znala, stranil se ostatních. Vyhýbal se společným jídlům; sluhové mu nosili misky s rýží do vzdálených zahrad, které od rána do večera neopustil. Někdy se zatoulal až do lesa a to o něm neslyšeli celé dny. Vracel se ale nejpozději do týdne, špinavý a hladový, s podivným svitem v očích. A pak cvičil – častokrát jej Sakura pozorovala, jak do úmoru cvičil údery mečem – zprvu s přísnou strohostí a pak se jeho pohyby stávaly zmatenějšími a zuřivějšími, dokud nerozsekal figurínu.

„Myslíte, že si sáhne na život?“

„Sice o tom pochybuji,“ řekl Danzo jemně, „ale je důležité vzít v úvahu všechny možnosti.“

„Musíte ho najít,“

„Vynasnažíme se.“

„Slibte mi to, prosím.“

Danzo se zahleděl na svou zjizvenou ruku v dívčiných dlaních. Pousmál se.

„Nemějte strach.“