Super Sestry 62

Ayano : Ležela jsem v nemocnici, opět … Mám s tímto místem nepříjemné zkušenosti. Z postele jsem koukala ven na krásný sluneční den. Moji milovaní kamarádi vědí, že už budu brzy v pořádku, a tak mě tu nechávají samotnou. Děsně se nudím a navíc nesnáším tu auru, kterou vyzařují tyto prostory. Tak depresivní. Je mi z toho na nic, cítím se osamělá.. Ježiš, vážně mě to tu naprosto vyčerpává. Zvedla jsem se z postele a opatrně se přesunula k oknu. Rukama jsem se podepírala co to šlo. V pravé noze mám menší zlomeninu, pohmožděné svaly a natržené vazy, děs, sotva se vleču, ale vršek mi zůstal vcelku neporušen, až na pár modřin. Přešel přeze mě podivný záchvěv. Pomalu jsem otočila hlavu a spatřila Itachiho, jak stojí u dveří. Chtěla jsem se lépe natočit, ale nohy selhaly, aniž bych to postřehla, objevil se u mě a podpíral. Dělala jsem, že je mi velice nepříjemné, když je natolik v mé blízkosti, ale ve skutečnosti mi srdce bušilo jako o závod. Naštval mě a hodně. Ani nevím, proč jsem na něj byla tolik naštvaná, když jsem hledala příčiny, dovedly mě k naprosto stupidním koncům. Neměla bych být naštvaná, že všechny mrtvé vzal na sebe, ačkoliv jsem já sama zabila několik členů jejich klanu. Možná jsem se za sebe styděla a snažila se vinit jeho za své chyby a hříchy. Ve skutečnosti jsem byla naštvaná, protože jsem nechápala, proč to udělal a protože jsem věděla, že podívat se mu do očí je těžké jako ranit vlastní rodinu. I když Itachi to zvládl celkem v klidu.
„Proč..“ zeptala jsem se a snažila se tupě zírat do země. Naply se mu svaly. Naznačila jsem mu, že bych ráda na postel, a tak mi k ní dopomohl. Když už jsem seděla, mohla jsem se spolehnout, že mu neomdlím v náručí, takhle bych to hodila na svou únavu a on by nemusel být onen hrdina, který svou záchráněnou princeznu drží pevně a lítostně v náruči.
„Nechápu,“ odvětil. Nepříjemně jsem se usmála.
„Jistě, nechápeš,“
„Myslel jsem, že se o vraždě mé rodiny dost mluví... mluvilo,“ opravil se.
„Ano a je velice zvláštní, že zničeho nic radě nevadí, že bývalý člen Akatsuki, Uchiha Itachi bude pomáhat vesnici a jeho hříchy tak budou odčiněny.. Tak zvláštní..,“ snažila jsem se mu hledět na jakoukoliv část těla, ale hlavně ne do očí.. nakonec jsem však zjistila, že je o dost horši pozorovat jeho svaly v těsném tričku, než jeho oči. Zatřasla jsem hlavou a zaměřila se na vlasy, které mu v culíku spadaly na jeho rameno.
„Bylas tam...“ jak to řekl, naježily se mi chloupky. Přelet vzpomínek v mé hlavě mi to rozhodně neulehčil.
„Ano, vím..“ to bylo vše, na co jsem se zmohla.
„Tvůj démon... Nemůžeš za to, jasné?“ chtělo se mi brečet. Zabila jsem lidi, nevinné lidi. Polkla jsem.
„Vyhýbáš se mému pohledu. To kvůli té noci, že?“ věděl to, pouze to chtěl slyšet ode mě.
„Ano,“ promluvila jsem k oknu. „Jsi výmluvnější než obvykle, koukám, že ses alespoň trošku změnil,“ sklopila jsem oči k zemi, „k lepšímu,“ dodala jsem. Viděla jsem, jak na mě pohlédl. Ačkoliv to bylo periferní vidění, přesto jsem dokázala vidět ten náznak radosti v jeho tváři. Opravdu se změnil. Pořád mi přišel chladný a svým způsobem tajemný, ale rozhodně nebyl tak mrzutý a arogantní, jako mi přišlo dřív.
„Bojím se jich. Vím, že dokázaly zabít svou rodinu a vím, že by dokázaly zabít i mě,“ prohlásila jsem tentokrát k jeho puse. Jemně si vzdychl.
„Nikdy bych tě nezabil. Už nikdy,“ zaťal zuby.
„Mě jsi ale ještě nezabil, na to nezapomínej,“ zvedla jsem obočí. Pousmál se. Už byl čas, aby odešel. Nechtěla jsem to, to rozhodně ne, ale veděla jsem, že čím dýl tu zůstane, tím horší to pro mě bude.
„Zatím se měj Itachi,“ nenápadně jsem zalétla očima ke dveřím. Jako by se mu nechtělo odejít. Zvedal se tak pomalu, až jsem chtěla říct ,nechoď, zůstaň se mnou, přísahej, žes to nechtěl udělat a všechno už bude dobrý, bohužel se nikdy nedozvím, co by se stalo, kdybych měla větší kuráž a menší zlost. Nechala jsem ho odejít a s ním i poslední zbytky radosti. Zachumlala jsem se do peřiny a pozorovala obohu, už se setmělo a obloha byla nádherně zbarvená do jemně rudé s posledními zbytečky světla.
Stačilo jen jednou mrknout a v okne seděla jakási postava. Vyšší muž s vypracovaným tělem a s jeho rozcuchanými vlasy si pohrával příjemný vánek. Když na mě pohlédly zářivě modré oči, bylo mi hned jasné, kdo to je... Yoru
„Poslouchals to..“ došlo mi a s tím i to, že jsem mu právě zatykala, sakra..
„Přeci jen ho musím kontrolovat, mám ho na starost,“ odmlčel se a po chvíli se na mě opět podíval. „Chci, abys věděla, že on nechtěl ublížit své rodině ani nikomu jinému, je to hodnej kluk, ačkoliv má své způsoby projevování přátelství a náklonosti,“ chvíli jsem ho jen pozorovala, byl opravdu pozoruhodný. Moc dobře jsem ho neznala, ale skoro každý kdo mi o něm povídal, se v něm nedokázal vyznat, ani jeho vlastní dcery. Byl na svůj věk tak praštěný, až to člověku přišlo podezřelé, měl však několik svých stránek, tuto jsem však ještě neviděla. Nebyl zmatený a vystrašený, jako když Tokime oznamoval, že je nejspíš těhotná. Taky nebyl samý úsměv, jako býval při běžném rozhovoru, nebyl hrubý, jako když je na někoho naštvaný, byl tajemný, vážný, ale příjemný.
„Proč se tak staráte?“ udělala se mu kapka u čela.
„Ehmm... jsi jedna z mála lidí, co mi tu vyká, jak zdrcující..“ to se pro změnu udělala kapka mě. „Jako malou jsem tě znal a on hlídával mé dcery... myslím, že ti můžu říct, jak to opravdu bylo..“ opět na mě pohlédl, tentokrát však neměl tak příjemný obličej, spíše děsivý. „Ale pokud to někomu řekneš.. budu tě muset umlčet,“ jako bych byla antilopa, která se snaží utéct gepardovi. Ten pocit mě naprosto celou pohltil, až jsem se skoro nebyla schopna nadechnout. Další jeho tvář, kterou neznám?..
„Dělám si srandu boha, buď v klidu, ale opravdu by bylo lepší, kdybys o tom raději pomlčela,“ dodal s rošťáským úsměvem.