Drama

A tak jsme běželi dál. Bála jsem se toho, co bude. Neměla jsem žádné zbraně, žádné připravené strategie, žádný dokonalý tým. Jediné co jsem měla, byla trocha chakry, pár zemních technik, co jsem uměla a vedle mě běžel Kiba s Akamarem, kteří nebyli o nic moudřejší než já. V hlavě mi kolovala taková hrozná spousta otázek.
Kdo budou naši nepřátelé? Kolik jich bude? Jak moc budou silní? Proč na nás vlastně útočí?
Zarazila jsem se. Nás? Odkdy já patřím do týhle stupidní vesnice, plný spousty naivních ninjů? Nechci sem patřit, nechci bojovat proti jejich nepřátelům, se kterými nemám vůbec nic společného. Jenže jsem na misi, že? Musím bojovat, na ničem jiným teď nezáleží.

Trvalo to už tak dlouho a stále nebyl blíž svému cíli, nemohl skoro dýchat a každá myšlenka na to, co způsobil, čemu nedokázal zabránit ho nesmírně bolela. Ale musel mít vůli, aby se držel naděje, že ho čekají stejně krásné zítřky, jako byly včerejšky.
Dlouho očekávaný pocit ho náhle donutil zpomalit a zachytit se rukama o větvi, aby mohl vůbec seskočit dolů na zem. Hledal ve své hlavě. Vzpomínky, které jako by prožil on sám, ale musel si je znovu přehrát. Místo, kde se vyrušil jeho klon musel poznat bez toho, aby znal zdejší lesy.

Přeložený list papíru. Pečeť Hokage. Zbytečná zdvořilost. Jeden rozkaz. A pár zničených plánů.
Jaký výsměch.
Hyuuga Hiashi šokován upustil bílý papír na zem.
Nebo možná ne.
Rozhlédl se a rychle ho sebral. Žíla na jeho spánku začala pulzovat. Uvažoval.
Proč to nařízení ještě nikdy nikdo neobjevil? Ano, uplynula teprve krátká doba od smrti Čtvrtého, takže je jasné, že se všechny papíry ještě nevyřídily, ale…

Sasori tvrdě dopadl na záda, tentokrát se však nestihl ani pořádně rozplesknout po zemi a už na nich ležel po druhé. Zalapal po dechu a loutka, která na něj bezcitně zírala o tři metry dál, se skácela do trávy. Prsty si přitiskl na břicho, znovu se pokusil nadechnout, marně. Před očima se mu dělaly mžitky. Pak ucítil dvě velké ruce, jak ho bez sebemenší námahy zvedají do sedu, hlavu mu tlačí dopředu. Postupně se mu vracel zrak. Roztřeseně vydechl, v žebrech ho ostře píchlo, ale oproti stavu předtím to byla procházka rájem.

Hatake Kakashi

Byl to již sedmadvacátý rok nejdelšího období míru, jaké kdy svět shinobi zažil, a on přesto nenesl dobré zprávy. Navíc to nebyly první špatné zprávy za posledních pár týdnů. To pomyšlení ho tížilo. Už od prvních špatných novinek se Hikarova nálada začala dramaticky zhoršovat a on věděl, že tímhle mu nijak nepřilepší. Většina by nad tím mávla rukou, vysmála by se tomu, jak někdo, komu na bedrech leží tíha celého světa, může ztrácet hlavu při něčem takovém – ale Hatake Kakashi takový nebyl. Věděl, jaké je ztratit přítele.
První zpráva vypadala nevinně. „Bee-sama se bohužel nemůže dostavit na vaše smluvené setkání, neočekávaně onemocněl.“

Počula som, že peklo páli vraj.

Kakuzu byl, jak loutkář brzy zjistil, dalším rekrutem, pokud se to tak dalo říct. Podle hojících se pohmožděnin pravděpodobně nepřišel tak dobrovolně, jako se tvářil. Sasori si sedl na nejbližší kámen a zhluboka vydechl. Genjutsu. Nesnášel genjutsu. 

Předmluva

N.U.T. a Tori.U, i my dvě, zapřísáhlé realistky, jsme vcelku dobrovolně podlehy droze jménem Minato a Kushina. A ještě větší procento nás trhlých pisálků se nedokáže udržet a musí o nich něco napsat . Tak tady je, spoluautorská povídka z našeho malého alter univers, kde jen tak někdo neumřel, což neříká nic o tom, že ještě nemusí... Sladké až na vyplivnutí a snové, velmi snové... Enjoy!

„...to."
Melodický hlas se linul v pozadí úsměvů lidí kolem něj. Nerušil, ale cítil, že tam nepatří.
„...nato."

Bora odešel. Věděl, že nechce být u toho, až mezi námi budou řečeny jisté věci. Hluboce Naruta nenáviděl a mohla jsem za to já. Jeho postranní pohledy naznačovaly něco neblahého. Doufala jsem, že kdyby znal pravdu, byl by tak upřímný a řekl mi to. Nemusela bych se před ním skrývat a konečně pochopila, že si trest v podobě nenávisti zasloužím i od něj. Chvíli jsem se na něj dívala, jak pomalým krokem přešlapoval mezi kořeny. Raikage mi dokonce jednou vyhrožoval i jím, jeho smrtí. V tu chvíli se mi sevřelo srdce.

Bylo brzo ráno a venku vládlo chladno, foukal nepříjemný studený vítr a z nebe se na zem snášeli dlouhé provazce slabého, ale vytrvalého deště, který promočil kohokoliv, kdo se nacházel venku příliš dlouho. Kylovi to bylo jedno, na rozdíl od většiny lidí ho vítr, déšť a bouřky vždy zvláštně přitahovali. Když venku foukal vítr, rozpřáhl ruce a užíval si, jak si vítr pohrává s jeho vlasy a jak mu škube s oblečením, když nebe ozařovaly blesky, Kyle je sledoval z venku a ne z poza okna.

Dvojica mužov dnes mala množstvo práce. Museli posekať všetky mŕtvoly, aby mohli byť predhodené ako potrava prasatám. Bol to osvedčený spôsob ako sa zbaviť tiel obetí a robili do dosť často. Po vyčerpávajúcom kúskovaní tiel štyroch urastených chlapov, z ktorých jeden bol hotový obor, bolo spracovanie útleho dievčenského tela skoro oddychom. Hlavu, ktorá ostala ako posledná, jeden z nich schmatol za vlasy, zakrútil ňou a hodil ju svojmu kolegovi, „Teraz je rad na tebe, aby si roztrieskal lebku.“

Bylo to jako se po životě stráveném v moři vynořit na hladinu, příliš rychlé, natož nečekané. Takové bylo mé probuzení. Sotva jsem sebou pohnula, už jsem byla vzhůru. Na tváři a kousek nad kolenem jsem ucítila teplo lidské kůže. Jeho dlaně konejšily mé promrzlé tělo, neboť ho přikrývka nedokázala v noci ochránit. Přestože jsem byla bezpochyby bdělá, nic okolo sebe jsem nevnímala jako skutečnost. Byl zticha, podal mi jen čutoru s vodou. Jakmile jsem uslyšela žblunkání, zachvěla jsem se a rozhodně zavrtěla hlavou.

„Nechoď,“ zakřičela dívka, zatím co v rukou pevně svírala jeho vestu.
„Víš moc dobře že musím,“ letmě se na ní otočil.
„Nemusíš,“ zakroutila hlavou. „Proč bys musel?“ vykřikla a pokusila se zadržet nával slz.
„Je to povinnost,“ odsekl.
„Nejsme jim ničím povini,“ znovu zakřičela a ještě pevněji sevřela jeho vestu.

Mladá kunoichi utíkala po prašné, úzké cestě skrz les. Cestu jí osvětloval pouze Měsíc, který čas od času prokoukl skrze tmavé mraky. Lehký podzimní větřík si pohrával s jejími růžovými vlasy a její smaragdově zelené oči se upíraly někam do dály. Po chvíli z cesty hbitě odskočila na nejbližší pevnou větev a z ní skákala na další a další. Ani nevěděla kam běží, jediné co věděla bylo, že už nedokáže zůstat doma... doma v Konoze. Připadala si tam jako ptáček lapený v kleci.

Pomalu jsem postrkávala ostří hlouběji. Všudypřítomné ticho ohlušovalo. Skloněnou hlavu jsem pozvedla a vlasy, které mi z očí spadly, umožnily sledovat to, co jsem mu působila. Tvář, oblečení, hlas, který jsem už nikdy neměla zaslechnout, bylo mi to tak podvědomé a vzdálené zároveň. Ne, on mi ty nežádané kadeře odhrnul. Nevěřil snad, že jsem to opravdu já. Byl to jen velmi krátký pohled. Věděla jsem, že ho znám, přesto mi bylo souzeno ho v ten okamžik poznávat znovu a znovu jako napoprvé. Nebo to snad bylo naopak?

„Čo nevidieť po teba príde démon a vezme si tvoju dušu.“ ozývalo sa opakovane z temného kúta cely. „Počuješ jeho kroky? O chvíľu zacítiš na koži jeho dych.“
Dievča ležiace schúlené po Sakurinej pravici, sa už od strachu neodvážilo ani vzlykať.
„Prestaň už, desíš ju. A mňa tým rozčuľuješ.“ nevydržala to napokon Sakura.
„Aj ty sa bojíš! Strach tebou preniká. Vidím ti to na očiach.“ ozvalo sa z rohu a nasledoval chichot.
„Skutočne s tým prestaň!“ vložila sa do škriepky Mikasa. „Ty už dávno nevidíš nič!“

„Ale prv sa chcem uistiť. Fakt si ma vtedy, keď nás Tsunade poslala na misiu nespoznal?“ takúto otázku som vôbec nečakal, ale prv, než som si stihol rozmyslieť strategickú odpoveď, som úprimne zavrtel nesúhlasne hlavou. Asi to bola chyba, lebo z očí sa jej vyliali ďalšie slzy.
„Dobre. Dobre, fajn.“ Sama sa upokojila a do očí sa jej opäť vrátila tá stará nenávisť, ktorá ma posledné týždne ničila.

Chvíľu trvalo, kým Ino striasla svojho nového „kamaráta“. Akurát premýšľala, kam sa zašiť, kým nadíde ďalšia fáza misie, keď sa pred ňou na chodbe zjavila trojica chlapov, z ktorých jej jeden kývol na pozdrav. „Snáď to len nie sú nejakí „známi“? To by som sa im mala skúsiť vyhnúť.“ prebehlo Ininou hlavou, no obávala sa zbytočne, boli totiž príliš zabraní do svojho rozhovoru.
„... s tým dievčaťom, čo sme dovliekli?“
„Rečiem vám, mali sme ju prefiknúť, kým bola možnosť.“