Zkouška ohněm XIII. Jedno z mnoha pekel

Pomalu jsem postrkávala ostří hlouběji. Všudypřítomné ticho ohlušovalo. Skloněnou hlavu jsem pozvedla a vlasy, které mi z očí spadly, umožnily sledovat to, co jsem mu působila. Tvář, oblečení, hlas, který jsem už nikdy neměla zaslechnout, bylo mi to tak podvědomé a vzdálené zároveň. Ne, on mi ty nežádané kadeře odhrnul. Nevěřil snad, že jsem to opravdu já. Byl to jen velmi krátký pohled. Věděla jsem, že ho znám, přesto mi bylo souzeno ho v ten okamžik poznávat znovu a znovu jako napoprvé. Nebo to snad bylo naopak? On mě konečně zřel tak, jaká jsem skutečně byla? Jakmile se část mé ruky ocitla v jeho těle, věděla jsem, že už není možné, aby ho to bolelo více, abych ho odpravila ze světa horším způsobem. Otočila jsem rukojetí jako klíčem v zámku. Do mé dlaně stékala spousta krve a něčeho, co by se nedalo popsat jinak než slovy lékaře, kterými jsem v té době moc neoplývala. Zaklonil hlavu a otevřel v přívalu utrpení ústa. To jsem mu nemohla dovolit, přestože to byly známky života, kterých se vždy za každou cenu tak urputně držel. Podlomila se mu kolena. Mělo to skončit, brzy. Prudce jsem zbraň vytáhla a rovnou stranou čepele sekla přes jeho krk. Na okamžik jsem cítila železnou chuť na svých rtech. Padl mi na špičky nohou a se mnou to přesto nehnulo. V uších mi znělo odkapávání krve, hudba hrůzného činu, který jsem spáchala já, časovač odpočítávající spravedlivý soud. Zastrčila jsem dýku zpátky do pochvy připevněné k opasku. Vrahovi je přece jeho oběť lhostejná.
„Ne, ne, ne!" zařvala jsem v křeči a pocítila sucho na patře. Vyšvihla jsem se do sedu a chytla se za hrdlo. Dýchání mi ztěžovalo objetí strachu a beznaděje. Vydávala jsem zvuky chrčení, muselo to vzbudit Boru. Jakmile jsem se po něm ohlédla směrem dolů, spadla jsem z větve. Země mi přichystala tvrdý pád, který jsem nemohla nijak zmírnit. Můj roztěkaný pohled se srazil s tím jeho. Byl v šoku a já taky. Opřela jsem se o dlaně a rozběhla se pryč. Takhle mě nesměl vidět příliš dlouho.
Když jsem byla dostatečně daleko, musela jsem vyšplhat tak vysoko, abych byla nad stromy a mohla se volně nadechnout. Na svých nohách jsem tahala závaží viny. Nezastavovala jsem, dokud nade mnou nebyla jen modrá obloha. Vydechla jsem a sklopila zrak.
„Zhoršuje se to," přiznala jsem nahlas něco, co už mi bylo dávno jasné. Studené dlaně jsem přitiskla k horkým tvářím. Nekontrolovatelně se třepaly a já s tím nemohla nic dělat. Myslet bolelo a jediné, co jsem mohla ostře vnímat, byla výška, a jak moc by mi to skok dolů ulehčil.
Já to nechtěla! Nechtěla! Já to nechtěla! Mé realistické já bez jakýchkoli utěšovacích schopností mě ale dokázalo dohnat kdekoli. Věděla jsem, že bych v životě neudělala nic, co bych nechtěla. Nenáviděla jsem svědomí, ale hlavně... Hlavně sebe.
„Dnes je to po sto třicáté sedmé. Pokaždé jinak," mluvila jsem se zavřenýma očima. Hluboce jsem se nadechla a vydechla, musela jsem ty pocity, co zžíraly mou mysl zahnat rychle, jinak by mě to úplně pohltilo. V uších mi šumělo. Vrtěla jsem hlavou, ty zvuky byly jen v mé hlavě, stačilo jim jen poručit. Člověk by řekl, že si jednou zvykne a naučí se sám sebe ovládat, ale ne, určitě já ne.
„Je mi to líto!" řvala jsem a brečela, „Odpusť mi to!"
Jako by za to všechno mohl ten, kterému jsem to udělala, přesto jsem neměla pravdu. Asi ze staré Uno ještě něco zbylo, malý píď, který vyplouval na povrch jen po těchto nočních můrách. Třesoucí se dlaně jsem přiložila k uším. Odcházelo to příliš pomalu, nemohla jsem to zvládnout bez pomoci. Brašnu jsem si stáhla do klína. Otevřela jsem oči, avšak jsem stále nevěřila svému konání. Hlavou jsem praštila o kůru, fyzická bolest byla tolikrát jednodušší než ta duševní. Zašmátrala jsem v obsahu, do ruky mi padla předposlední pilulka. Z očí mi tekly slzy, nic jsem neviděla, sotva jsem se trefila rukou do pootevřených úst, nijak mi nešlo na mysl, že budu mít ještě problémy se spolknutím.
Proč jsem večer usnula?! Jak jsem to mohla dopustit!
„Závisláci dopadají špatně, nebude to trvat dlouho," usmála jsem se omámeně. Tohle byla má jediná jistota. Už nic nebolelo, skočila jsem dolů a dopadla.

Měla jsem zpoždění, ale ne dost velké, abych přišla pozdě. Všichni stáli jako v transu, nedivila jsem se, sama jsem toho měla tak akorát dost, naštěstí se konec blížil. Nechali se vidět, celá trojice, vyhlížející jako vládci vesmíru, nikdy jsem nepochopila, proč mezi sebou nechají stát Delrei. Nakonec přišel i on, klasicky na sebe nechal čekat.
Neposlouchala jsem hlas, který měl všem bezelstně oznámit, že buď vyhrají, nebo dopadnou hůř než špatně. Ani náhodou něco, co už bych dávno nevěděla. Pozorovala jsem Delrei, jak mi dává znamení. Trochu pozdě na to, abych se mohla připravit. Ještě pořád na mě působily prášky, nebyl vhodný čas, aby můj souboj byl vybrán jako zahajovací. Mé soustředění přerušil pískot nějaké hlupačky, avšak když jsem se na ni zaměřila, hned jsem věděla, že ona je jedna z návnad a pravá kunoichi není, kdo by na tuto hru přistoupil, měl by se stydět. Uši začaly ten hlas tlumočit do mozku.
„Nenásleduje nic jiného než turnaj, ostatní se odeberte svou cestou, zůstane tu číslo deset," štvalo mě, jaké okolo toho dělal Kimichi drahoty, moc dobře věděl, že jeho sestra je na mé straně, či jsem snad překonala sama sebe v nenápadnosti? „A devítka."
Řekla jsem si, že potom musím dotyčné poděkovat, že mi splašila tohle číslo. Moje chemicky navozená dobrá nálada mi mohla jedině tak rapidně snížit úsudek, ale měla jsem to čekat, že za ty všechny protislužbičky půjdu mezi prvníma. Plánovala jsem s tím ostrobarevným komikem rychlý proces.
Došla jsem až k té stupidní tribuně a překvapeně přijala políbení ruky od toho Duhováka, děsilo mě, že od té doby, co jsem ho viděla naposledy, nezměnil outfit. Poté jsem se obrátila. Můj pohled se střetl s tím Narutovým, pozoroval mě a vůbec se nebránil, abych to zjistila. Asi ve mně poznal tu holku z bludiště, prozatím to nevadilo. Nebyla jsem tak hloupá, abych tu chodila bez krytí mého obličeje. Odvrátila jsem se a věnovala úsměv Borovi, který bohužel nemohl vidět. Švihla jsem hlavou, díky tomu se na mě přestal dívat. Netrvalo dlouho a rozplynuli se mi oba dva.
Na chvíli se mi zamotala hlava, to byly ty jejich přemisťovací techniky. Já a můj soupeř jsme se ocitli mezi ruinami vesnice, té nejméně pravděpodobné. Dupali jsme po památce jednoho z nejmocnějších klanů. Jmenoval se Uzumaki. Hráli si tak s naším svědomím. Věděla jsem, že do tohoto posvátného místa boj nepatří, kdo by se to opovažoval porušit, čekal ho trest. Ale já už jsem větší smůlu v životě opravdu mít nemohla, ani na sekundu jsem nezapochybovala.
Jediné, co bylo zároveň strašné a výhodné, že jsem toho kluka znala. Nechtěla jsem být neslušná.
„Nečekala jsem zrovna tebe, Akio, jakou máš funkci?" předstírala jsem zájem, který nebyl nutný, ale já to považovala za správné.
„Stejnou jako Bora, vyhazovač," usmála se, „byla to dlouhá doba."
„Očekávám, že tvůj strach bude bizarnější než minule."
„Udělám to nerad, ale nevím, jestli tě zklamu."
Přikývla jsem, a tím naznačila, že dál nebudu v hovoru pokračovat. Pochopil správně, pomalu jsme od sebe začali ustupovat. Rozhlédla jsem se, to prostředí pro mě bylo až příliš výhodné, než aby to byla pravda. Pochybovala bych, kdyby prsty Delrei sahaly tak daleko, i když je měla velmi dlouhé. Jak jsem čekala, žádní rozhodčí, tohle nebyly žádné Zkoušky Chuuninů, tady se zpět mohl dostat jen ten, který bude toho po souboji schopný. Z krátkého zamyšlení mě vytrhlo lusknutí prsty. Akio si hrál na netrpělivého. Nevrhli jsme se proti sobě, naopak od sebe. Pro nás oba to byl ne moc známý terén a ukvapenosti jsem se trošičku obávala i já. Skočila jsem za nejbližší zeď, která dokázala skrýt celé mé tělo. Věděl, že budu chtít použít své Kekkei Genkai, buď jsem musela být velmi rychlá, nebo začít trochu jinak, než bylo mým zvykem. Za těchto okolností mě napadlo jediné.
„Suiton: Zrcadlo!" rukama jsem pohladila zem.
Zpočátku hlína jen zvlhla, ale jakmile jsem ucítila velkou zátěž po výdeji energie, utvořila se tenká vrstva vody. Mělo to efekt velkoplošného zrcadla. Zděsila jsem se svého vlastního odrazu. Chybělo málo a lekla bych se. Šedé kruhy pod očima, suchá kůže a mastné trčící odrosty vlasů přidávaly na dojmu,že odněkud uprchl nesvéprávný blázen. Vzdechy sebelítosti mi přerušil přirozený instinkt. Byla jsem moc dlouho na jednom místě. Očima jsem těkala mezi dvěma odrazy u rohů rozbořené zdi. Bylo to jediné slepé místo tohoto úkrytu. Vtom něco za mnou zapraskalo. Byla to ta zeď, o kterou jsem se opírala. Chtěl ji určitě prorazit svým živlem. Popadla jsem kamínek a hodila jej do dáli za sebe, abych ho zmátla, ve stejnou chvíli, kdy se ke mně proboural. Vyskočila jsem na vrchol bortících se kamenů a hledala jeho přesnou pozici. Stál jen kousek od toho všeho. Odrazila jsem se, a když se ohlédl za zvukem, který napáchal kaminek, vyjela po něm. Šlo tu o sekundy. Nemohla jsem si dovolit na něj jít se svou omezenou holčičí silou. Pohotově jsem vytáhla kunai a vrhla se nekompromisně na příležitost. Doskočila jsem co nejblíž a zbylou vzdálenost zdolala svezením se po zemi. Svou jízdou jsem mu podkopla nohy. Prohnul se dopředu a začal padat, ale já mu ještě seknutím zezadu rozřízla popruh brašny, za kterou jsem zatáhla a vzala si ji a sebou jako suvenýr. Čekalo mne zklamání, nechala jsem se obalamutit klonem. Ale já také nebyla až tak hloupá, jak si možná myslel. Když se ozbrojený objevil za mými zády, aby mi útok oplatil, použila jsem techniku výměny. Z dálky jsem poté slyšela žblunknutí, nejspíš si nespokojeně dupnul. Ještě stále bylo na mé Genjutsu brzy. Tohle se už nesmělo opakovat, mé zaváhání v boji na blízko by mohlo rozhodnout o vítězi dříve, než se hodilo. Bylo načase dostát své pověsti, nebo alespoň pověsti klanu mého biologického otce. Nikdy jsem nezvítězila stejným způsobem a tuto tradici bych neporušila ani tentokrát. Určitě by nečekal, kdybych použila něco, před čím by se lehce ochránil svým primárním Dotonem. Nic tak monstrózního jsem doposud nezkoušela, ale musela jsem se učit. Kdybych vše zakamuflovala za své Genjutsu, mohlo být brzy po všem, stačilo jen najít dobré místo a Akia tam nalákat bez podezření. Pokud jsem si něco z těch otravně nudných knížek o historii dávno zaniklých vesnic odnesla, bylo to, že jim většinou uprostřed dominovalo velké náměstí s nejvyšší budovou v okolí. Soupeři jsem sice tímto směrem utekla, ale stále mi byl v patách, což mi vůbec nevadilo. Pod středem vesnice se nacházely víry s mořskou vodou. Pokud bych do techniky zrcadel přidala trošku více chakry a smíchala ji se sodíkem v mořské vodě a půdě, mohl se ze mě na chvíli stát pyrotechnik. Stačilo vše jen správně načasovat. Mé Kekkei Genkai pracovalo se vzpomínkou oběti, kterou si pamatovala před sesláním. Jestliže bych ho nejdřív uvrhla do Genjutsu, a teprve bezprostředně po tom změnila vzhled terénu, viděl by načas jen původní ruiny. Sama jsem nevěřila, že by bylo možné dokázat vytvořit takovou výhodu. Vytvořila jsem jednu nepravou kopií sebe samé. Poslala jsem ji do středu vesnice a za chvíli poznala, že na tu dálku, z které mě sledoval, na to skočil. Nemohlo to ale trvat tak dlouho. Sama naše se ubrala k okraji celého centra. Techniku Zrcadla jsem celou přesunula do plochy kilometru čtverečního. Teď jsem se musela dobře skrýt, abych se mohla koncentrovat. Takový výbuch potřeboval velmi velkou dávku mé chakry, ale ani na sekundu jsem nepochybovala o tom, že zvítězím. Neměla jsem specifické jutsu, které by mi všechnu práci ulehčilo. Systematicky jsem pomocí všech technik, které jsem znala, hýbala s vodou nahoru. Těsně pod povrchem jsem se zachvěla. Jak jsem byl napojená na tak rozsáhlý prostor, vnímala jsem všechno. Akio byl blízko a já ještě nebyla připravená to spustit. Na čele mi natekla žíla a stekla kapka studeného potu až na zem. Proudilo ze mě spoustu chakry a cítila jsem se vysíleně. Slyšela jsem kroky, musela jsem zmizet. Použila nebylShunshin, a tak se dostala ha hranici mé techniky. Stačilo ho jen okem zahlédnout, klekla jsem si a rukama jsem naznačila znamení ptáka. Vše vyšlo, na poslední chvíli, ale vyšlo. Jak jsem si myslela, bál se, že by svět přišel o barvy a on prohrál. Nyní viděl černobíle a já to mohla dokončit. Dlaněmi jsem pohladila zem. Uplynula sotva sekunda, než jsem vše spustila.
„Kai!" prořízla jsem ticho svým hlasem.
Zvedl se obrovský tlak. Do výšky se vznesla obrovská masa vody, která se pohybovala jako gejzír. Přestože to celé netrvalo dlouho, následky byly ohromující. Z ruin se stal nový svět. Vzduch zvlhl a já ustoupila, jak nejdál jsem mohla. Voda se v podstatné části vrátila jako mrholení a smáčela mě až na kost. Jako průměrný senzibil jsem se ho okamžitě pokusila najít. Nemyslím si, a ani bych nechtěla, aby byl mrtvý. Po chvíli jsem ho našla. Ve chvíli, kdy poznal, že se mému genjutsu neubránil, schoval se do techniky Bahenní bariéry. Pod mýma nohama čvachtalo bahno, za chvíli jsem byla naprosto hnědá. Doběhla jsem ho a po dlouhém skrývání se mu postavila tváří v tvář. Kolem nás se rozkládaly skládky sutin. On sám zakopával o každý kamínek a motal se jako ožralý. Stačilo ho jen dorazit. Přistoupila jsem k němu ještě blíž. Zaregistroval mě celkem pozdě. Nepříčetně zuřil, to jsem nečekala. Vrhl se po mě nesmírně rychle, ale hned při první příležitosti sebou sekl o nějaký drát. Postavil se zpátky na nohy, dřív než jsem stihla reagovat na jeho výpady. Sledovala jsem ho jako ostříž. Musela jsem vychytat chvíli, kdy bude v ráži. Už se nohama ani nehnul, naopak rukama po mě házel kunaii jako divý. Všechny jsem vyblokovala a pár i chytla. Avšak to byl jeho zájem, chtěl získat čas. Pečetě složil mistrovským stylem. Bylo úžasné a děsivé, kolik toho dokázal vztek. Poslední, co jsem slyšela, mě vyděsilo.
„Tlaková vlna," zařval světoznámý Duhovák.
Všemi směry se rozproudila obrovská síla. Ten idiot ale nevěděl, že jsme v obrovský kopuli sutin a teď ji rozfofroval od základů. Všechno se rozpadlo a zavalila nás masa tíhy. Jediné, nad čím jsem však mohla přemýšlet, bylo, jak se mnou neviditelná síla mrštila ven. Netušila jsem, co se děje. Nijak jsem nemohla zabránit pádu. Zepředu jsem se srazila s ostrým kamenem. Nepravidelná frekvence mi něco udělala s pravým ušním bubínkem. Jako kdybych usínala, ale kvůli bolesti, která vyrážela zpod mého krku, jsem nemohla, ani zavřít oči, ani bdít. Zatínala jsem pěsti a zase zpátky je otvírala. Všude kamínky a prach, rozkašlala jsem a nepatrně se pohnula. Z pár lékařských hodin jsem zjistila, že jsem si zlomila klíční kost. Zapřela jsem se nohama a opatrně vstala. Jen na chvíli jsem se stihla podívat na hromadu suti, pod níž byl bezpochyby Akio, poté mě přemístili. Ale odcházet s myšlenkou, že toto nebyl pravý souboj a můj soupeř se v podstatě nevědomky zabil sám, bylo zvláštní.
Nohy se mi podlomily. Klečela jsem a hlavu měla nakloněnou k nebi. Někdo ke mě přispěchal.
„Jak jsi dopadla?" zazněl známý hlas, který mě na chvíli uklidnil.
„Zeptej se mě později."
Hlavu mi položil na své rameno a všiml si mého zranění. Naštěstí mluvil blízko mého levého ucha, jinak bych ho neslyšela. I středisko rovnováhy bylo poškozené, nedokázala jsem se postavit.
„Přenes mě k Delrei, nechoď za mnou."
„Dobře."

***

Práskla jsem dveřmi a lahvičku s poslední pilulkou hodila neomaleně na stůl, který byl nejmenším nábytkem v místnosti. Zdi lemovaly dlouhé dřevěné regály, přeplněné různými věcmi, jímž jsem nemohla jako jedněm z mála nikdy rozumět, kupodivu mi to nevadilo, protože na to tu byl někdo jiný. Stůl z tmavého dřeva byl jako jediný řádně osvícen spuštěnou lampou, zbytek se nechával vidět jen šedými stíny a obrysy, stejně tak postava skloněná za stolem nad něčím, co jsem bezohledně přehlédla. Nedělalo mi vrásky, že starou vdovu ruším od práce. Vždyť ji dělala pro zákazníky a další, já, se jí objevil u prahu. Lahvička lehce zpomalila vprostřed stolu a stále se kutálela blíž k ní. Přimhouřila jsem oči a stáhla obočí.
„Zapomněla jsi snad na naši minulou lekci slušného chování, byly jsme domluvené, Uno?"
Nejvíce mě naštvalo, že nemluvila s ironií.
„Říká se dobrou noc, lidé jako ty nenavštěvují staré moudré v tuto hodinu, přináší to smůlu, zrovna ty jí víc nepotřebuješ."
Věděla jsem, že by jen tak lehce neskončila se svou samomluvou, která ji bavila víc než pomyšlení, jak moc mne vytáčí.
„Řekni cenu," rázně jsem zvýšila hlas.
„A co jak jsem ti říkala o úctě k autoritám, stále nic? Hmm?" zabroukala si a úplně jsem cítila, jak se vidí v té pohádce vařila myšička kašičku, protože teprve teď jsem věnovala pohled tomu, proč kroutí dokola rukou. Promíchávala bylinky v hmoždíři. Lahvička se mezitím dostala na hranu stolu a chystala se přepadnout, ale Michiko se ve chvíli, kdy se převrhla přes roh, rychle otočila a chytila ji ještě dřív, než by se pro ní musela jen na centimetr natáhnout. Usmála jsem se. Tahle babka, i když se nezdála, v sobě stále schovávala mrštnost svých mladých dnů. Moc často jsem nepřemýšlela o sobě jako staré bábě, ale kdybych si mohla vybrat, chtěla bych skončit jako ona. Ta bídně prázdná lahvička mi však připomněla krutou skutečnost. Nikdy jsem se toho neměla dožít.
Asi si uvědomila, že tímto mi symbolicky potvrdila mou nabídku, ale její další konání mě zaskočilo. Poslala lahvičku zpátky po stole a roztříštila se na miliony kousků skla po podlaze. Oči jsem odlepila od země a nechápavě se na ní podívala. Svým němým pohledem odpovídala. Na chvíli se opřela dlaněmi, ale poté se zase otočila ke své rozdělené práci. Zatla jsem pěst, bála jsem se toho a naplnilo se to, nesouhlasila se mnou.
„Cenu!" zdůraznila jsem zoufaleji, než bylo v plánu. Přistoupila jsem blíž. Pootočila hlavu ke mně, ale potom ji zas odvrátila, klesla jí ramena.
„Žádná není, Uno, žádná není. Byla to chyba, nezabiju tak mladého člověka jen pro to, že mě umí přesvědčit, ne, to ne, už ne." Na pár okamžiků zastavila, ale musela se zpět vrátit k míchání.
„Bolestněji, zdlouhavěji, nesnesitelněji mě zabíjí vzpomínka, že jsem ho zabila," vydechla jsem a přivřela unaveně oči. Všimla jsem si přesýpacích hodin, celou dobu ležely na kraji stolu, okamžitě v mém náhlém návalu vzteku letěly dolů, rozpadly se stejně rychle, jako to, co ze mě po tom všem zbylo, „Já stejně zemřu, už ji nevydržím."
Povzdechla, litovala mě, ale to bylo to poslední, co bych si přála. Lítost k člověku, který si ji nezaslouží. Možná mi chtěla pomoci, jenže to bylo nemožné, nikdo nemohl.
„Ji?" konečně se na mě obrátila.
Uhnula jsem pohledem, neměla jsem nic z tohohle zapotřebí, přesto jsem tu stála, zoufalá, zranitelná, zlomená, ale hlavně vinná.
„Vinu," zavřela jsem oči. Cítění viny, to bylo jedno z mých nejhorších pekel. Moje pokání.
Nemohla jsem ji přinutit jinak, než aby se mnou zase začala soucítit. Jako minule. Dlaní jsem praštila do stolu. Lehce odskočila, ale ve tváři se nenechala ani na moment rozhodit. Upřela jsem na ni svůj nesmlouvavý, hluboce přesvědčený pohled.
„Zemřu tak či tak, Michiko, jen ještě před tím musím udělat spoustu věcí, pomoz mi ještě jednou."
Svou vrásčitou teplou ruku natáhla k mé a lehce se jí stihla dotknout dřív, než jsem ji prchlivě stáhla k sobě. Pomalu ji zpátky zklamaně posouvala. Ještě před tím, než začala mluvit, objela prsty zamýšleně obouchané hrany.
„Něco by tu bylo..." natahovala slova.
Konečně začala mluvit o obchodu, řeči, které jsem moc dobře rozuměla.
„Mé nabídky znáš," připomněla jsem jí.
„Ano, ano. Jedná se o velice choulostivou záležitost pro Kuro. Je to velmi čerstvé."
Přikývla jsem.
„Seznam jmen všech Jinchuuriki," vypustila z úst opatrně.
Polil mne studený pot, tohle nevěstilo nic dobrého. Věci se začaly komplikovat způsobem, který jsem nemohla zvládnout sama.
„Proč?" zapištěla jsem příliš horlivě. Krk lehce zaklonila dozadu a polkla naprázdno, musela zaregistrovat mou náhlou změnu tónu. Váhala, ale nakonec odpověděla.
„Jde o nekontrolovatelnou moc, musí se eliminovat. Válka bude zastavena za každou cenu."
Tohle snad nemohla být pravda. Jdou po Narutovi? Doteď všechno šlo poměrně hladce, no ovšem, že to tak pokračovat nemohlo! Ze všech posledních sil jsem zachovala chladnou hlavu. Přijdu na to, jak jim proklouznout. Už zase, bez mé pomoci ho někdo zabije, a on by ani netušil proč.
„Jak si tě koupili, Michiko?" tázala jsem se.
„Nemuseli, změnili stranu, dělají správnou věc," jistota jí z hlasu přímo sršela.
Tahle bába nevěděla, co říká. Zatnula jsem pěsti a schovala je za záda. Věděla jsem, proč jsem se k nim nepřidala, až bych nebyla užitečná, odstranili by mě taky. Ani jsem o tom nikdy neuvažovala, jak mohl být Bora tak naivní? Tahle bába se klamala velmi těžko a dohoda je dohoda, nemohla jsem to přijmout, i když jsem si na čelo nakreslila terč.
„Nemohu," otočila jsem se a měla se k odchodu.
„Uno!" zavolala.
Zastavila jsem se, ale jinak se nepohnula. Obešla mě, aby jsme stály čelem. Dívala jsem se do země. Chytla mi bradu a pozvedla ji, druhou ruku pozvedla na úroveň hlavy dlaní vzhůru. Foukla a do vzduchu tím pustila rozdrcené bylinky. Vlítly mi do očí a nosu, pár se přichytilo i na mých rtech. Trošku se mi zamotala hlava, ale hned to přestalo. Nevraživě jsem sebou škubla a konečně se vydala k odchodu. Chytila mě a zastavila mi cestu.
„Uhni mi," varovala jsem ji.
„Já ti sice nepomůžu, ale někdo jiný ano, už brzy, buď jen trpělivá."
Byla směšná, neznala mne, neměla právo hrát takovéto scény. Prudce jsem vzala ha kliku a mrštila dveřmi, až jsem i ji donutila ustoupit. Zmizela jsem stejně rychle jako se objevila, nechala jsem tam poslední naději, že nebudu trpět. Obrazy mi splynuly, čas přestal mít jednotky, díky kterým bych ho dokázala odpočítávat. Změnilo se to teprve, až jsem rozeznala známý hlas.
„Jak jsi dopadla?" zeptal se s úsměvem, který mě donutil si připomenout, že ho musím tahat za nos, protože by mě zavrhl.
„Proč se ptáš?" pokračovala jsem rychlým krokem. Netušila jsem, že jsem celou dobu mířila sem, ale teď jsem tu byla, tak jsem potřebovala zmizet.
„Řekla jsi přece, že se mám zeptat později?"
Cítila jsem, jak jsem mimo, jak je to vůči němu nefér, ale nemohla jsem s tím nic dělat, ani dostatečně nechtěla. Teď jsem neznala jeho jméno, natož svoje.
„Musím jít," prohodila jsem to první, co mě napadlo jako nejmoudřejší.
„Kam?" reagoval okamžitě.
Klesla mi ramena, otočila jsem se a poslední psychickou sílu vynaložila na nejpřesvědčivější uvolněný úsměv.
„Nevím," pokrčila jsem rameny a šla dál.
Následoval mne jako otravných ocas.
„Všichni jsme dostali stany, vzal jsem i pro tebe," zafňukal, nebo jsem si to tak v hlavě aspoň přeložila.
„Boro..." vypadlo mi jeho jméno, a ani jsem nevěděla jak. Zakroutila jsem hlavou. On ke mně hned přiběhl a vzal mě zezadu za ramena. Bylo mi to nepříjemné, obzvlášť teď. Jeho ruce jsem setřásla.
„Uno, co ti je?" otočil mě nesmlouvavě k sobě.
Já mu ale neměla, co říct, copak to neviděl? Pustil mě.
„Uno!" zakřičel, ale ne zle.
„Potřebuju, abys Naruta dostal na naši stranu, ne, my ho potřebujeme," odvrátila jsem hlavu na stranu, „zná Raikageho nejlépe, nechci si to přiznat, ale bez něj... Nemůžeme to zvládnout."
Ustoupil, matně jsem viděla, že ruce dal v bok, dělal to vždycky, když se musel s něčím smířit, aspoň něco se nezměnilo. Chvíli byla odmlka a já se mezitím stihla rozhodnout, co dál.
„Je to tvůj plán, přesvědčíš ho nejlíp, já ho nenávidím."
„Nemůžu, já nemůžu."
Znovu jsem se samovolně vydala pryč, někam mne nohy vábily.
„Nechoď nikam, tím směrem je on," mluvil přidušeně, přesto mě tato jediná věta dokázala spolehlivě zastavit.
„Půjdu spát. Ten kluk se omylem oddělal sám," řekla jsem, abych mu odpověděla.
„Dobře, zítra ti musím něco říct, támhle," ukázal kamsi do tmy.
„Díky," zamumlala jsem.
Ani se mi nechtělo zabývat se otázkou, proč nám dali stany nebo jak to Bora říkal. Byla tam deka, padla jsem na ní a na nic nečekala, jen poslední věc jako každý večer, předtím než zavřu oči a budu muset pozorovat další strašný sen.
„Prosím, vím, že je to sobecké, ale ať mě má rád taky," modlila jsem se k bohu, a přitom neznala jeho jméno. Mučila jsem se už jen tímto, bylo to těžké. Zavřela jsem oči, ještě jsem viděla stín na svém stanu. Ale potom to začalo znovu a neměla jsem se jak schovat. Nebylo úniku.