Píseň bouře 1. díl

Hatake Kakashi

Byl to již sedmadvacátý rok nejdelšího období míru, jaké kdy svět shinobi zažil, a on přesto nenesl dobré zprávy. Navíc to nebyly první špatné zprávy za posledních pár týdnů. To pomyšlení ho tížilo. Už od prvních špatných novinek se Hikarova nálada začala dramaticky zhoršovat a on věděl, že tímhle mu nijak nepřilepší. Většina by nad tím mávla rukou, vysmála by se tomu, jak někdo, komu na bedrech leží tíha celého světa, může ztrácet hlavu při něčem takovém – ale Hatake Kakashi takový nebyl. Věděl, jaké je ztratit přítele.
První zpráva vypadala nevinně. „Bee-sama se bohužel nemůže dostavit na vaše smluvené setkání, neočekávaně onemocněl.“ To bylo sice zklamáním, nicméně žádnou tragédií. Když ale po týdnu přišla zpráva, že se jeho stav nijak nezlepšuje, a nikdo z tamějších léčitelů neví, o co jde, všiml si, jak na Hikarově náladě najednou cosi potemnělo. Běžní lidé neměli šanci si toho všimnout, ale on ho znal prakticky od jeho dětství. Hikaru sice už dávno nerozdával úsměvy na všechny strany a nedalo se v něm číst jako v otevřené knize, ale stále to byla změna. Znatelná změna. Jako by automaticky začal očekávat to nejhorší, jakkoliv to pro něj bylo netypické. Možná to věděl už od začátku.

Když si na to zpětně vzpomínal, skutečně to tak skoro vypadalo. Hikaru bez odkladu nechal poslat pro nejlepší léčitelku v širokém dalekém okolí, aby se na Beeho došla podívat. Když si s nějakou nemocí nikdo neví rady, není lepším řešením, než poslat pro nejlepšího medika na světě. Jenomže tentokrát si nevěděla rady ani Haruno Sakura.
„Je mi líto, ale... nemůžu mu nijak pomoct,“ zavrtěla hlavou.
Kakashi si všiml, jak klouby na Hikarově ruce, kterou pevně svíral opěrku svého křesla, zbělely.
„Co tím myslíš?“
Sakura se smutně usmála.
„Nejde o žádnou nemoc, která by se dala vyléčit. Nejspíš by tomu nepomohlo ani lékařské umění celého světa. Není to nemoc, není to jed... zkoumala jsem snad všechny možnosti, co mě napadly. Zbývá jen jediná, a s tou já nic udělat nedokážu.“ V jejím hlase zaznělo cosi, co v Kakashim vyvolalo velmi nepříjemný pocit.
„Sakuro-chan... co to je?“ Už dávno netrpěl náhlými návaly vzteku a radosti a přesto Kakashi téměř hmatatelně cítil, kolik přemáhání ho muselo stát tohle vyslovit v klidu.
„Je to... démon,“ zašeptala.
„Sakuro, tohle nedává smysl. Bee a Hachibi jsou jednou z nejkompatibilnějších dvojic jinchuurikiho a démona, kteří kdy chodili po světě. Navíc si Hachibi po válce sám vybral, že chce zůstat s Beem. Dokonce i Naruto se usmířil s Kuramou. Proč by se teď najednou měly objevit nějaké problémy?“ namítl Kakashi.
„Nevím proč se to stalo. Nevím dokonce ani jak,“ kousla se do rtu. „Všechno, co jsem viděla, byly jen fyziologické příznaky – ti dva už nežijí v harmonii. Hachibiho chakra poškozuje Beeho tělo, a on už není ve stavu, kdy by se tomu mohl nějak vědomě snažit zabránit. Pokud to vůbec kdy šlo. Leží v horečkách, v bezvědomí, má halucinace. Občas na povrch jeho těla vytrysknou pramínky rudé chakry namísto potu. Skoro to vypadá, jako by se Hachibi snažil opustit jeho tělo, které se ze setrvačnosti brání, protože jinak mu hrozí smrt... ale jejich shinobi tvrdí, že to není možné, protože pečeť nezeslábla.“
Co to má být? Měl pocit, jako by se mu zatočila hlava. Byl si dost jistý, že jakkoliv tomu Sakura dle svých slov nerozuměla, to, co jim tu právě řekla, je naprostá pravda. Jenomže to nedávalo smysl. Jak se to mohlo stát? A proč teď? Neměl na to odpověď.
Pohlédl na Hikara, jako by bláhově čekal, že ten nějakou odpověď mít bude. Viděl jen jeho zatínající se čelist a čím dál více bělící klouby na ruce.
„Arigato, Sakuro-chan,“ dostal ze sebe nakonec tím nejklidnějším tónem, kterého byl schopen. Jeho schopnost sebeovládání v posledních necelých třech dekádách notně vzrostla. „Udělala jsi, cos mohla. Můžeš se vrátit do Konohy.“
Bylo tam slovo „můžeš“ a přesto to znělo spíše jako příkaz. Sakura ale pochopila.
„Omlouvám se. Kakashi-sensei,“ vrhla po něm rychlý pohled a kývnutím se rozloučila. Pak zamířila ze síně pryč. Pryč byly ty časy, kdy by se taková situace proměnila v týmový dýchánek.
Jen co se za ní zavřely dveře, Hikaru seskočil ze svého křesla a začal rázovat po místnosti. Dělal to vždycky, když potřeboval nějak ventilovat svůj vnitřní nepokoj. Kakashi ho mlčky sledoval. Věděl, že teď mu musí dát chvíli pro sebe, kdy to bude moct zpracovat.
Teprve až když se Hikaru zastavil a zahleděl se ven z okna, se Kakashi osmělil.
„Co s tím uděláš?“
Hikaru se prudce otočil a na jeho tváři se objevil hořký úsměv.
„Myslíte, že kdybych věděl, co s tím udělat, tak že už bych dávno nebyl na cestě?“

Od té doby se situace nijak nezlepšila. Chodily čím dál tím méně povzbuzující zprávy. Hikarova nálada jako by se propadala od nuly k mínus deseti. To Kakashiho nijak zvlášť nepřekvapilo. To, co ho překvapilo, byl fakt, že si o tom Hikaru nechtěl promluvit. Jako by se z toho chtěl dostat o samotě. O čemž Kakashi upřímně pochyboval, jestli je to u takového člověka i po všech těch letech možné. Jenomže když se jednou snažil vnutit svou pomoc, vycítil z následného odmítnutí takovou naléhavost, že už se o to znovu nepokoušel. Mohl jen bezmocně sledovat, jak jeho svěřenec upadá do jakési temné deprese. Mnohokrát si pokoušel namlouvat, že tohle přece není jeho největší a nejtěžší ztráta, tak by se s ní měl vyrovnat stejně jako s těmi předchozími... ale zároveň mu v hlavě hlásek našeptával, že vždy nakonec přijde nějaká věc, která i toho nejsilnějšího zdolá. Co když to bude tohle?
Nebylo divu, že se mu tuhle novou zprávu nijak zvlášť nechtělo předat. Ale musel. To on byl pravou rukou Hikaru.
Zaklepal na dveře. Počkal na vyzvání a pak vešel. Hikaru seděl za stolem, před sebou štos papírů. Mechanická práce tohoto typu ho nikdy nebavila, a přesto ho Kakashi poslední dobou za tímto stolem viděl sedávat častěji než kdy dříve. Doufá, že své pocity utopí v práci. V duchu si nad tím výjevem povzdechl.
Hikaru vzhlédl.
„Co se děje?“
„Před chvílí přiletěl pták z Kumogakure. Přinesl špatné zprávy...“ Kakashi se skoro nedokázal přimět vyslovit to nahlas. „Bee-san zemřel.“
Místnost naplnilo ticho. Kakashi očekával leccos. Prásknutí pěstí do stolu, bolestné zařvání, skok do vzduchu, bezmocné rvaní si vlasů... ale nestalo se vůbec nic. Hikaru z něj jen nespouštěl pohled svých průzračných očí. Téměř bez mrknutí. Jako by v jeho tváři hledal odpověď na své nevyslovené otázky. Jenomže Kakashi věděl, že v jeho tváři žádnou odpověď nenajde.
Ta chvíle trvala téměř jako věčnost.
„Dobře,“ ozvalo se nakonec. Kakashi ho znal ale příliš dobře na to, aby neslyšel, co se za tím skrývalo. Dřív by mu do očí při takovém tónu vhrkly slzy. Ne dnes, ne před ním. Před ním neukáže svou slabost. Plnilo ho to pýchou nad tou vyspělostí, ale byla v tom i lítost. Věděl, že u něj útěchu hledat nebude.
„Víš... možná by sis mohl vzít menší dovolenou. Dát si pauzu. Podívat se zase zpátky do Konohy. Konají se geninské zkoušky, brzy budou vytvořeny nové týmy... nemá se letos geninem stát tvůj nejmladší?“ Jestli mu kdo mohl dát útěchu, byla to jeho rodina. Nebo v to Kakashi aspoň doufal.
Hikaru stále hleděl na něj. Ale tentokrát měl Kakashi pocit, že hledí spíše kamsi za něj. Jako by se ztratil v myšlenkách. Pak najednou odmítavě zavrtěl hlavou.
„Ne. Nemůžu se vrátit. Ne teď.“
Kakashiho ta slova překvapila. Jestli Hikara kdy něco zajímalo, byla to jeho rodina. Věděl ale, že současný Hikaru není nikdo, s kým by se mohl přít.
„V tom případě... bych si já rád vybral svou dovolenou. Zkoušky bude skládat i Kaede. Chci ji podpořit.“ A budu doufat, že to neznamená, že tím nepodpořím tebe.
Hikaru bezvýrazně přikývl.
„Samozřejmě. Kdykoliv budete chtít, senseii. A teď jděte.“ Jeho hlas nepřipouštěl námitek.
Kakashi ani neměl v plánu nic namítat. Zamířil k východu.
„Naruto,“ otočil se ve dveřích, „opatruj se.“
Když zavíral dveře, viděl Uzumakiho Naruta s tváří beznadějně skrytou v dlaních.

Uzumaki Jiraiya

„Dědečku!“ rozběhla se Kaede s výkřikem k muži s šedými vlasy, který na ni čekal před akademií. Ten ji s úsměvem zřetelným i přes masku na obličeji přitiskl k sobě v objetí.
Jiraiya to sledoval poněkud zasmušile. Takže nepřijde. Nemohl říct, že by ho to překvapilo, ale přesto se neubránil pocitu zklamání. Když maturovala Ren, tak tu byl. Když maturoval Tora, tak tu taky byl. A Jiraiya si byl téměř na beton jistý, že před akademií čekal i když tehdy maturovala Kushina. Ale dnes... dnes tu nebyl nikdo.
Připadal si bláhový, že si vůbec dovolil doufat. Koneckonců už to bylo hodně dávno, kdy s ním otec trénoval či vůbec jakkoliv trávil čas. A navíc už to bylo víc jak rok, kdy se naposledy vůbec ukázal ve vesnici. Vlastně ani nemohl říct, že by za svůj krátký život měl možnost se se svým otcem pořádně poznat. Jestli vůbec ví, že existuju.
Vrazil ruce do kapes a zamířil ke Kakashimu s Kaede. Cestou se pokusil smazat ze své tváře jakékoliv zklamání či vztek a nasadit jakýs takýs úsměv.
„Rád vás vidím, Kakashi-san... Kaede, musím ti znovu pogratulovat, byla jsi vážně dobrá,“ pohlédl na svou spolužačku. Ta se jen usmála. Oba dva věděli, že nijak nepřehání, protože na to, že byla Kaede o pět let mladší jak Jiraiya, její dnešní výstup vůbec nevypadal... ale ani jeden neměl chuť z toho dělat jakékoliv divadýlko.
„Myslím, že Kaede není jediná, kdo si dneska zaslouží blahopřání,“ usmál se Kakashi. „Taky jsi dnes šťastně vstoupil do nové éry života, Jiraiyo... nechceš to s námi jít oslavit?“
Blonďáček zavrtěl hlavou.
„Kakashi-san... přijde táta?“ zeptal se stále s jakousi nadějí v hlase, i když tušil odpověď.
Šedovlasý ninja se jen smutně usmál.
„Promiň, Jiraiyo. Má teď hodně... práce. Ale pozdravuje tě a taky posílá velkou gratulaci.“
Nezdálo se, že by ta informace Jiraiyu jakkoliv potěšila. Na kratičkou chvíli se zdálo, jako by se ušklíbl... a pak jen přikývl.
„Díky za informaci. Užijte si oslavu. Měj se, Kaede,“ kývl na svoji spolužačku a bez dalšího otálení zamířil pryč. Dnes byl jeho velký den, na který se hodně těšil, protože se konečně stal shinobim... ale najednou neměl chuť na žádné oslavy. Aniž by se ohlížel na své spolužáky, zamířil vesnicí směrem k domovu.
Taková hloupost... jasně, že nepřijde. Největší den v životě jeho syna a ani se neukáže. Ani za to mu nestojím. Prej práce... na chvilku se zastavil v chůzi, vzhlédl k nebi, a znovu se ušklíbl, tentokrát naplno. To jsou kecy!
„Jiraiyo?“
Nechtěl se zastavit, nechtěl si povídat, nechtěl to řešit. Jenomže ten hlas poznal, byl to Ryuu. Povzdechl si a otočil se.
„Copak?“ sebral v sobě všechen zbývající optimismus a klid, aby to dokázal říct aspoň s mírným úsměvem. Mezitím ho Ryuu dohnal.
„Hele nechceš večer zajít na velkou společnou oslavu? Rád bych pozval všechny, komu se dnes podařilo získat čelenku... myslel jsem, že bychom mohli někam zajít, popovídat a tak. Co myslíš? Dneska večer by nikdo neměl být sám.“ Na Ryuuově tváři byl usazen povzbuzující úsměv. Jiraiya tušil, že ačkoliv to zelenovlásek neřekl nahlas, nejspíš tenhle nápad dostal právě teď, po tom, co ho uviděl plahočícího se pryč, a rozhodl se mu zvednou náladu.
„Hm no...“ zamyslel se, jakým způsobem odmítnout tak, aby to Ryuua příliš nezarmoutilo. Nebo dokonce nepobídlo k většímu přemlouvání.
„Možná... možná se tam ukážu,“ rozhodl se nakonec pro prakticky nicneříkající výrok. Zdálo se ale, že se s tím Ryuu spokojil.
„Tak skvělý! Bude to v Akimichi Paradaisu, od sedmi. A rozhodně přijď, bude to super,“ vrhl na Jiraiyu další povzbuzující úsměv a zamířil zpátky k akademii.
Jiraiya se otočil a pokračoval v cestě domů. Nedělal si žádné zvláštní naděje, že se mu na tu oslavu za pár hodin bude chtít o něco víc než teď. Ale co. Ryuu si aspoň splnil dnešní dobrý skutek a já mu vlastně ani nelhal. Tomu říkám celkem úspěch.

Když otevřel dveře domu, čekal na něj úžasně vyzdobený pokoj. Přímo před Jiraiyou visel velký nápis „BLAHOPŘEJEME, JIRAIYO!“ a pod ním seděla Kushina s velkým úsměvem na tváři. Kousek od ní stál Tora, v ruce velkou misku plnou něčeho, co nemohlo být nic jiného než ramen.
„Všechno nejlepší, Jira-chan! Já věděla, že to zvládneš,“ vyskočila Kushina na nohy, aby mohla svého mladšího brášku obejmout. „Musíš nám vyprávět, jaký to bylo. Ale nejdřív se pojď najíst, určitě ti po celým tom dni pořádně vyhládlo.“
Teprve až když ho pustila si všimla jeho výrazu.
„Co se děje, Jira-chan?“
Přelétl pohledem z jejího obličeje k Torovi a pak k misce v jeho ruce, na kterou se ani nemohl podívat. Ramen miloval, ale zároveň mu připomínala dalšího člověka, který ho má taky moc rád. A teď tady není. Pak se znovu podíval do jejích modrých očí.
„Nic,“ zalhal a vykroutil se z jejího nyní už poněkud nepříjemného objetí. Cítil na sobě její pohled, když zamířil k sobě do pokoje. Věděl, že ho prokoukla. Ale byl si také dost jistý, že si sama domyslela, o co tady jde.
„Budeš aspoň jíst?“ zeptala se, znějíce poněkud bezmocně. Jiraiya se zastavil jen na tak dlouhou dobu, aby zavrtěl hlavou.
„Díky, ale nemám hlad.“
Zavřel za sebou dveře a sedl si na postel. Nevěděl, co přesně teď chce dělat. Vlastně se mu nechtělo vůbec nic. Lehl si a zahleděl se do stropu.
O chvíli později uslyšel, jak se jeho dveře znovu posunuly. Nepodíval se tím směrem. Tora se tím ale nenechal odradit, znovu za sebou zavřel a pak přešel k jeho posteli, aby se na ni posadil.
„On na tebe nezapomněl.“
Jiraiya zavřel oči. Rád by tomu uvěřil... ale jak by mohl?
„Tak proč nepřišel? Nebo aspoň neposlal vzkaz? Jako opravdový vzkaz, psaný jeho rukou...“
„Určitě to musí být něco naléhavého. Jinak by tady byl.“
„Kakashi-san tu je.“
Tora si povzdechl.
„Poslyš, Jiraiyo, ať už si o svém otci myslíš cokoliv... on tě miluje. Nás všechny. Jenomže ani Hikaru-sama si nemůže vždycky dělat to, co si zrovna usmyslí, víš?“
Otevřel oči a pohlédl na svého staršího bratra.
„To je fakt hrozná blbost. Možná mi je třináct, ale rozhodně nejsem tak hloupej, abych ti uvěřil tohle...“
Tora ho umlčel zavrtěním hlavy.
„Ty to nechápeš. Když měl otec přijít na moji maturitu, zrušil kvůli tomu jednu velmi důležitou schůzku. A když maturovala Ren, prostě se sem probleskl z jednání Kage, aspoň na chvilku, aby jí mohl pogratulovat. Takhle moc mu na nás záleží. Pokud tentokrát nemohl přijít vůbec, určitě je za tím něco důležitého.“
„Důležitého?! Ale Kakashi-san přišel! Myslíš si, že by tam tátu jenom tak nechal samotného, kdyby to bylo důležité?“
Tora pokrčil rameny.
„Jako bys tátu neznal. Moc dobře věděl, že je pro Kakashiho-san důležité, aby tu dneska byl. Tak obětoval svoje vlastní volno, pustil ho a sám musel zůstat.“
„Obětoval mě,“ zamračil se Jiraiya. „Já jsem taky chtěl, aby tu dneska byl, a místo toho vyhověl Kakashimu-san a Kaede. Všechno je pro něj důležitější než já.“
„Co kdyby právě teď v některé z dalších vesnic nastal nějaký problém, který si žádá neodkladné řešení. Otec tam jako vůdce Aliance musí být, aby to urovnal. Taky by ses vztekal, že mír je pro něj důležitější než ty?“
„Klidně. Jsem jeho syn,“ odsekl Jiraiya trucovitě.
„Chováš se jako malé děcko, Jiraiyo. Už jsi genin, měl bys chápat, že některé věci jsou důležitější než jiné. A ano, i než rodina.“ Tora sledoval zarputilý výraz svého mladšího bratra, který už zase hleděl do stropu, ruce založené na prsou. Povzdechl si.
„Poslyš, já chápu, že tě to trápí. Ale jeho to určitě trápí taky, že tu nemůže být, a vynahradí ti to jen co bude mít příležitost. To, že jsi úspěšně udělal maturitní zkoušku s ním přeci můžeš oslavit až přijde.“
Jestli vůbec kdy přijde. „Neposlal ani pořádný vzkaz. To by ho nezabilo. Kakashi-san sice říkal, že mě pozdravuje, ale to je jak kdyby si sotva vzpomněl, že teď nějakou zkoušku vůbec dělám.“
„Jiraiyo...“
„Jsou to prostě kecy. Kašle na mě. Na nás na všechny. Ale víš co? Já ho nepotřebuju. Ať si tam v tý svý kanceláři klidně shnije, když je pro něj ta práce důležitější.“ Přetočil se na bok, zády k Torovi. „Jdi pryč. Chci být sám.“
Chvilku bylo ticho. Pak ale ucítil, jak se postel zhoupla, když se Tora zvedl, a o chvíli později už jen tiché posunutí dveří. Byl sám.

„Jiraiyo! Tak tys přišel!“ ozval se Ryuu. Seděl společně s ostatními sedmi, kteří dnes také úspěšně složili geninskou zkoušku, kolem největší stolu uprostřed místnosti.
„No jo, trochu... pozdě,“ zalétl Jiraiyův pohled k hodinám. „Pardon.“
„V pohodě, v pohodě,“ usmíval se Ryuu. „Tak pojď se posadit k nám a dej si taky něco dobrého k jídlu! Máme tady všechno možné.“
Jiraiya zamířil ke stolu a sedl si na volné místo vedle Asumy. Kývnutím pozdravil Kaede, která se na něj usmála. Rozhlédl se po stole a zhodnotil nabídku, pak se rozhodl pro barbeque.
„Tak co, kdo myslíte, že letos bude dělat senseie?“ zeptala se Teru ve snaze znovu navázat rozhovor.
To byla vcelku dobrá otázka. Asi tak stejně dobrá, jako s kým kdo skončí v týmu. Jiraiya všechny, kdo tam seděli, přelétl pohledem. Různé klany, různí lidé. Celkem devět geninů. Znali se již pár let, byli spolu ve třídě na akademii, a s většinou z nich vycházel, přesto si ale dokázal vybavit pár lidí, se kterými by rozhodně skončil nerad. Třeba Kai. Nebo Amaterasu. Hyuuga a Uchiha. Oba stejní studení čumáci.
„No, můj brácha něco takovýho říkal,“ odpověděl Asuma. Takže sensei z klanu Nara? To mohlo být dobré, pokud byl stejně schopný jako jeho otec. Nebo koneckonců i jako Asuma. Jiraiya ho ale neznal, a tak nemohl soudit.
„Vážně?“
„Prej jo,“ přikývl Asuma. „Doufám, že ho nebudu mít. To by bylo fakt otravný, mít za senseie svýho staršího bráchu.“
„Já bych ho nechtěla, ani kdyby můj bratr nebyl,“ ozvala se Amaterasu. „Narové jsou banda flákačů. Já chci za senseie někoho pořádného.“
Osazenstvo stolu ztichlo. Jiraiya přelétl pohledem z Amaterasu na Asumu. Ten pokrčil rameny.
„Já si taky myslím, že ten tvůj obličej je poněkud otravný, a radši bych ho dál už tak často nevídal. Ale týmy nevytvářím, nejsem Hokage.“
Amaterasu se jen ušklíbla a pokračovala v jídle, jako by jí to nestálo za odpověď. Jestli se tihleti dostanou do stejného týmu... to by měl Hokage-sama smysl pro humor.
„A co ty, Teru? Jestli by měl někdo znát jména našich budoucích senseiů, měla by to snad být právě dcera Hokageho,“ usmál se Ryuu.
„Když mně táta taky nic neřekne. A ještě mu to připadá vtipný, že mě to tak štve. Jak malej spratek.“ Teru zavrtěla hlavou.
Nikdo další se nehlásil, a tak se Jiraiya rozhodl přispět svojí troškou do mlýna.
„Já taky jedno jméno vím,“ ozval se. „Letos má poprvé dělat senseiku i moje starší sestra.“
Tentokrát to prohlášení žádné pobouření davu nevyvolalo. Nebylo divu. Kushina byla, stejně jako Jiraiya, ztělesněním spojení klanů Uzumaki a Hyuuga.
„Hustý,“ zamumlal Shin. Jiraiya upřímně pochyboval, že mu to ve skutečnosti vážně přišlo „hustý“. Po většinu času se totiž zdálo, že Shina nedokáže vytrhnout vůbec nic.
„Lepší, Amaterasu-chan?“ otočil se Jiraiya s poněkud hraným úsměvem na svou spolužačku. Mimo jiné jí taky nikdy neoslovoval –chan. Jen ji chtěl trochu popíchnout.
Amaterasu pokrčila rameny.
„Jestli je jako tvůj otec, tak pak určitě.“
Zdánlivě to znělo uznale, ale Jiraiya v tom pochopil v tom tu skrytou urážku. Pokud bude jako jeho otec, tak v pohodě, ale pokud bude jako on...
„Jen abys ty dosáhla geniality svého otce.“
Amaterasu se ušklíbla.
„Rozhodně jsem na lepší cestě než ty. Já na rozdíl od tebe všechny části zkoušky splnila na jedničku.“
Pravdou bylo, že Jiraiyovi se při testu vážně moc nedařilo, a ve skutečnosti ho dal jenom proto, že mu Kaede dovolila toho docela dost opsat. Ino-sensei si naštěstí ničeho nevšimla.
„Jako by to něco znamenalo. Můj táta byl taky na akademii jeden z nejhorších – a hádej, kdo se dneska může pyšnit titulem Hikaru-sama. Uchiha Sasuke to určitě není.“ Jindy by se možná nenechal tak snadno strhnout v hádku, ale dneska měl bojovnou náladu.
„Jenomže takový štěstí jako ten tvůj táta má jenom jeden z milionu. Zbytek blbců se prostě musí smířit s tím, že se nikdy neproslaví.“
„BLBCŮ?!“
V tu chvíli se Jiraiya neudržel a vrhl se na ni. Co na tom, že to byla jenom holka – byla to kunoichi a víc než schopná se mu bránit. Chtěl jí dát ránu, pořádně ji popadnout a...
„Jiraiyo přestaň!“
Uvědomil si, že na něm visí Kaede a Asuma ho drží za rameno. Uchiha stále seděla na svém místě a na tváři měla posměšný úsměv. Já tě...!
„Jiraiyo-kun, nechceš jít radši na chvilku ven?“ nabídla mu Kaede. Na chvíli neměl ani nejmenší chuť poslechnout, vpíjel se očima do těch jejích, chladný a černých...
„Pusťte mě,“ zavrčel. Kaede poslechla, Asuma zareagoval trochu pomaleji. Jiraiya se mu vytrhl a bez jediného slova zamířil ven ze dveří. Všechno v něm vřelo. Ta malá, zlomyslná, podlá sv**ě! Rázoval si to večerní Konohou přímo na cvičiště, kde se obětí jeho hněvu stala dřevěná figurína.
Domů zamířil až po půlnoci, kdy téměř padl vyčerpáním.