Zkouška ohněm XIV. Přítel

Bylo to jako se po životě stráveném v moři vynořit na hladinu, příliš rychlé, natož nečekané. Takové bylo mé probuzení. Sotva jsem sebou pohnula, už jsem byla vzhůru. Na tváři a kousek nad kolenem jsem ucítila teplo lidské kůže. Jeho dlaně konejšily mé promrzlé tělo, neboť ho přikrývka nedokázala v noci ochránit. Přestože jsem byla bezpochyby bdělá, nic okolo sebe jsem nevnímala jako skutečnost. Byl zticha, podal mi jen čutoru s vodou. Jakmile jsem uslyšela žblunkání, zachvěla jsem se a rozhodně zavrtěla hlavou. Deku jsem křečovitě svírala mezi prsty a teď s ní házela tak, abych zakryla všechna nahá místa, kterých by se ještě opovážil dotknout. Ztěžklá víčka se bez mého rozkazu přilepila k sobě. Kdybych si vzpomněla, jak se to skutečně stalo, třeba by ty sny přestaly, ale ať jsem se snažila sebevíc, noční představy mi splývaly s realitou, ani za nic jsem je nedokázala oddělit. Možná jsem chtěla zapomenout, udělala to a neuvědomila si to. Čutoru hodil do mého klína. Uzávěr se uvolnil a obsah začal vytékat. Nečekaně jsem vyskočila a sama neovládajíc své tělo vyběhla ven ze stanu. Všechno to zacházelo do hrozných extrémů, vodu jsem milovala, byla mou nedílnou součástí jako oheň, a já se jí teď děsila? Protože jsem ho dnes zabila pomoci ní, vody. Otevřela jsem pusu, chtěla jsem ječet, ale nevydala jsem ani hlásku, nešlo to. Místo svého jsem začala na chvíli rozeznávat hlasy cizí a ten Borův, jak jsem zjistila, se ozýval neustále.
Pokládal tolik otázek, proč nechápal, že jsem na ně odpovědi neznala? Nikdy nic nepochopil do konce, ptát se je přeci vždycky jednodušší.
Kdybych mu řekla jen kousek pravdy, nenáviděl by mě. I když jsem si byla naprosto jistá svým osudem, nechtěla jsem zemřít ještě dřív, to, co by ke mně poté cítil, by mě zabilo. Vždyť to byl také on, ke kterému jsem se upínala v těch nejhorších chvílích, toužíc, že ho znovu spatřím. Teď tu přede mnou stál oči plné starostí. Slíbila jsem si, že ho neohrozím, že mu změním život zpět k lepšímu, když jsem ho tak hanebně zničila. Ale ne, já tu stála slabá, neschopná dodržet jediné své slovo, která jsem vyslovila před tak dlouhou dobou. Potřebovala jsem ho tak moc, a přitom se otáčela zády, mlčela, když už tak lhala. Nenáviděla jsem se. To bylo nejhorší. Uvědomění si, že jsem někomu sáhla bez povolení na život a drolila jej mezi prsty. Jak já se nenáviděla.
Ale má skořápka byla pevná, dost na to, aby mé slabosti zůstaly uvnitř a já mohla pokračovat. Otočila jsem se na něj. Opatrně mě pozoroval, jako by mě jediný špatný pohled mohl odehnat. V jeho očích bylo tolik smutku, v očích přítele, který pro mě byl vším, proč jsem mu to ještě neřekla, neukázala, nepoděkovala?
Rozběhla jsem se a v mžiku jej obalila svými studenými pažemi. Tiskla jsem ho k sobě a při tom myslela na toho boubelatého kluka, který mě dokázal rozesmát. Myslím, že objetí mi oplatil právě on. Přestože jsme se tak nechovali, nevypadali tak, nemohli jsme se tomu zabránit, stále jsme byli dětmi.
„Mám tě ráda, prosím, věř mi. Jednou bude všechno jinak, slibuji."
Chtěl něco říct, nadechoval se tak, ale já mu to rozmrzelým zavrtěním hlavy nepovolila.
„Na nic se neptej, nic neříkej. Musím jít. Odpusť mi to."
Snažila jsem se představit si sebe v jeho roli. Nevěřila bych jedinému slovu, nenechala nikoho odejít bez vysvětlení. Nechápala jsem, jak oddaně mě nechal jít. Svým způsobem jsem potřebovala, aby mne zastavil, donutil k něčemu, co by sám chtěl. Ale také jsem mu byla vděčná za to, že to neudělal. Nevěděla jsem, co chci, nebo s mým úsudkem cloumali strašlivé sny, nechtěné myšlenky a oni dva?
Čekala na mě Delrei, jeho náručí jsem úskočně opustila.
Neuvědomila jsem si, jak rychle jsem běžela, dokud jsem musela zastavit. Klouzala jsem po ránem orosené trávě. Překvapil mě její výraz. Opřená o strom, paže pevně zaklíněné v sobě a její prst klepal o loket. Nehnula se, jen si mě pečlivě prohlížela. Vzpřímila jsem se a očekávala nějaká peprná slova.
„Ty nikdy nechodíš pozdě, co se děje?" přimhouřila oči. Věděla, že jí nic neřeknu, proč tedy plýtvala mým drahocenným časem? Myslela jsem, že už se poučila dost, nejspíš ne.
„Úkol Bory není eliminovat chátru, tyhle zkoušky nejsou kvůli vaší prestiži, využili jste nabídky, abyste našli Jinchuuriki," přešla jsem obratně v rozhovoru.
Něco, co bylo na mně typické, ji překvapilo. Přistoupila blíž, abychom obě ztlumily hlas.
„Kdo?" zasyčela.
„Michiko."
„No jasně, ta stará bába," zakroutila pobaveně hlavou. Tohle mě popudilo.
„Bez tý starý báby, byste byli nuly," rázně jsem řekla svůj názor, „chci vědět, jak ho mám odsud dostat, to je vše. A tentokrát, prosím, nelži, ušetříš mi čas."
„To asi nepůjde."
„Musí."
„Pod velením ho má bráška, to víš," udělala krok zpět, protože náš rozhovor se stal méně nebezpečným.
„Fajn, to mi stačí," sklonila jsem hlavu, díky tomu neviděla její překvapený obličej, nejspíš nečekala něco tak krátkého.
Asi jsem to na ni neměla takhle vybalit, ale bylo příliš pozdě litovat. Možná jsem ještě doufala, že to byl jen nepovedený vtípek paní v letech. Zabila by mě, kdyby jen tušila, co se mi právě honilo hlavou? Vždyť mi nevědomky potvrdila to, že budu muset zabít jejího bratra, abych osvobodila Boru ze služeb Kuro. Ale Delrei pro mě nikdy neznamenala dost, aby mi jí bylo líto, lidí jako ona jsem kolem sebe měla nespočet a ona patřila mezi ty snadno nahraditelné. Podezření nesmělo padnout na mě a ty dva, to nebude jednoduché oddělat někoho tak dobrého. Podívala jsem se na ni, na ten její potměšilý úsměv, prozrazoval o ní víc, než by chtěla. Uvědomila jsem si, jak hloupé to bylo. Vždyť Delrei svého bratra nenáviděla.
Ale nic z tohoto nebyl důvod, proč jsme se sešly, ten byl úplně jiný. Začala jsem se svlékat, jako první šly dolů černé legíny, poté následovalo již dávno šedé a červené, původně bílé, kimono. Odhalilo se tak dobře ošklivé zranění ze včerejška, Delrei mi ho tehdy ošetřila, pevně ovázala.
Zpod bandáží trčela úzká hadička, na jejímž konci byl váček s již docházející tekutinou. Alespoň už vše vypadaslo koukatelněji než původně. Delrei ke mně přistoupila a posbírala oblečení.
„Chceš?“ zakroužila prstem a kývla k hadičce.
„Ne, já sama,“ ujistila jsem ji. Nadechla jsem se a mezi prsty sevřela konec plastové trubičky, teplé od mého těla. Nebylo to nic, na co bych si zvykla, ale bylo lepší, když byla doteď mou součástí. Prudce jsem zatáhla. Byl to příšerný pocit. Jako bych si tahala dobrovolně všechnu krev že žil. Náhlým přívalem bolesti, a tím, že jsem nechtěně pohnula špatnou rukou, jsem zapomněla, že mám ranku podržet, aby
z ní neuteklo moc krve. Delrei, zčásti lékař, určitě kvalifikovanější než já, se toho obratně ujmula. Zasyčela jsem, najednou jsem cítila všechno, před čím mi léky pomáhaly. Nejradši bych to vrátila zpátky. Klepaly se mi zuby i nohy. Zažila jsem už ledacos, ale nic takového se mi kupodivu ještě
nepoštěstilo. Připadala jsem si jako ublížený pes, kdyby se to aspoň stalo za důstojných okolností. Jak moc mě hryzalo v sekci sebevědomí, že se můj soupeř v podstatě zabil sám, i když s mou přímou pomocí. Delrei mě přes rameno a krk přišpendlila pevnou ortézou, dost na to, abych nemohla s celou půlkou těla hýbat, přesto byla tenká a nijak nezvětšovala celkový dojem objemu těla. Ta tekutina mi umožnila přežít první noc a pohyb ve chvíli, kdy jsem ho opravdu potřebovala. Tomuhle se spíš mohlo říkat proces nápravy. Strašně jsem se styděla, ne kvůli tomu, že jsem stála uprostřed lesa skoro nahá, ale protože jsem byla ninjou neschopného boje, jako meč bez rukojeti. Delrei se vrátila k brašně, mezi mnou a jí neustále poletovala. Měla ji schovanou za stromem a z nějakého důvodu ji tam stále nechávala. Za chvíli po mně hodila nové oblečení. Instinktivně jsem natáhla obě ruce, okamžitě jsem toho litovala. Jako by mě někdo krájel na malé kousíčky, neustálé impulsy toho, že jsem udělala nějakou hloupost. Bude dlouho trvat, než si na to zvyknu. Zatnula jsem zuby a zavřela oči. Tak jsem setrvala, dokud neustoupil i sebemenší náznak mého utrpení.
Poprvé jsem se podívala na ty hadry. Nevěřícně jsem upozornila Delrei.
„Trošku moc nóbl, ne?!"
Myslím, že mou reakci čekala, proto ji tak pobavilo, když si mohla dát za pravdu. Naštvaně jsem roztáhla látku do stran, abych jí dokázala, že vzhled nebude jediným problémem. Dala ruce v bok.
„Dej si je na sebe, a teprve potom něco říkej."
„Já přece nic neřekla," protáhla jsem oči v sloup. Jak mě to nebavilo...
Jako podklad bylo tričko s jedním dlouhým rukávem na pravé ruce. Ninjovská bojová síťovina byla střižená a zalemovaná černou látkou s gumou uvnitř šikmo přes hruď. Ještě tu byl další kousek. Několikapalcový standardní loketní chránič ze stejného materiálu, zakrýval půlku paže jak pod loktem, tak nad. Též byl na lemech zpevněný gumou, aby nepadal. Trošku jsem si konce stáhla k sobě, aby látka dostála zmačkaného efektu, který se mi líbil téměř na všem. Nasoukala jsem na sebe čisté černé kalhoty, stahující svaly na nohách. Teď jsem se dostala k části, proti níž jsem v duchu tolik protestovala. Jako by je vyrobilo dítě, které milovalo geometrii, konkrétně kruhy. Šaty do půli stehen s rozparkem na jedné straně měly barvu světlé trávy. Z větší části břicha a pokračujíc až na záda byl jeden vystřižený kruh, který nechal odhalit síťovinu. Tento tvar zdobil i vršek, protože vedl okolo mé zraněné klíční kosti a lopatky, odstavil tak možnost druhého ramínka. Držely tudíž jen na jednom, které bylo na zahalené ruce pouze chráničem. Naštěstí mi krylo celé rameno.
Bojovat se v tom dalo, ale v životě, prostě nikdy, bych tohle na sebe nedala. Tohle všechno na sebe dostat mi trvalo díky handicapu horu času. Ještě k tomu doprovázející bolestnými vzdechy. Ale když to přešlo, v očích Delrei jsem poznala celý roj malých zářivých hvězdiček. Krk jsem vytahovala, jak jsem mohla, abych se viděla z jejího úhlu a pochopila ji, ale nešlo to. Snad to nemyslela vážně! Ruce přiložila k ústům a naschvál hlasitě vydechla.
„Uno, kdyby ses aspoň jednou za čas na sebe podívala, jak nádherná jsi. Zatraceně! Proč nejsem kluk?" rozplývala se do svých dlaní.
Bože, jak nezáživné a jednostranné tohle celé bylo.
„Tak jdem," otočila se odhodlaně na patě.
„A to jako kam?"
„Za klukama přece, proč si myslíš, že jsem se tak snažila?" šlo slyšet, jak se usmívala, „Profesně bych to nazvala očihnout konkurenci."
Jistým způsobem jsem přesně věděla, o co jde, ale zároveň jsem nechtěla uvěřit. V rámci pravidel jsem s ní musela zůstat, teď měli všichni skuteční účastníci trénink s lektorem, krom dvou, kteří mezi sebou bojovali. Já jsem si naštěstí včera svoje odbyla a nemusela na dnešní ranní shromáždění. Ale s ní jsem musela zůstat a poslouchat ji, dokud mě nepropustí, jinak bych byla bezpodmínečně vyloučena ze zkoušek. A to se mi ještě stále nehodilo. Následovala jsem její pobízející ruku.

***

Jak jsme se plynulým krokem blížily, nesly se lesem melodie boje, brzy jsem pochopila, že velmi kombinovaného. Tato část porostu byla střídavě řídká a hustá, naprosto ideální místo pro trénink, ale jak jsem poslouchala a odvozovala, šlo tu o něco víc. Nevěděla jsem, co tím Delrei zamýšlela, otázku, nad kterou musela přemýšlet, jsem jí přece mohla zodpovědět kdekoli jinde. Odpověď na ni jsem znala roky, netušila jsem, jestli neklamu sebe sama, ale také jsem si byla naprosto jistá, že se nikdy nezmění. Mezi kmeny zavál silný vítr a obalil mě husí kůží. Poznala jsem ho po vůni. Sůl, ale hlavně, hlavně po něm. Po uživateli tohoto elementu, jehož minulost jsem znala jako svou vlastní. A bohužel líp než on sám. Po Narutovi.
Poklekla jsem u křoví vedle Delrei. Rukama opatrně odsunula větvičky a pohodila hlavou, abych se podívala. Uposlechla jsem.
„Se Sanem se už znáte, že?"
„Ano, už jsem měla tu čest," přitakala jsem ne moc zúčastněně.
„Ale ten druhý, to je teprve něco. Největší favorit. Ani nechtěj vědět, jak dobře si vedl ve zkoušce oddanosti a taky..."
Dál jsem neslyšela. V ní se dá dobře vést?! To, že vás někdo mučí, zmlátí do stavu, kdy si nejsi vědom žití je bodováno nějakou tabulkou na papíře. A když u toho ani nepípneš, skrýváš něco, co ti působí někdo jiný, získáš prémii? Nejbizarnější bylo, že si tím tady prošli všichni, třeba i opakovaně, a přesto to dělali ostatním, dětem jako jsme my, jako byli kdysi oni. Chystala jsem se v tomhle několik lidí zastavit. Prosila jsem, aby jednou soudce nerozhodoval zbrkle, až se bude rozhodovat, kdo z nás půjde do pekla dřív.
„Naruto Namikaze, prozatím čtrnáct let, ale za chvíli se to změní. Z Listové. Neodvracej se, tohle je jeho pravá podoba."
Otočila jsem se k celému tomu výjevu zády a posadila. Rýpla jsem nehtem do hlíny. Znovu a znovu. Nechtěla jsem se dívat, jak si dávají rány, vstávají a jdou zase proti sobě. Vždyť to pro něj nemělo smysl, nevěděla jsem, proč tu byl, chtěl si něco dokazovat? Delrei se na mě otočila.
„Dokážeš ho porazit?"
A bylo to tu, ta otázka, kvůli níž jsme sem šly.
„Ne."
Přimhouřila oči a naklonila s úsměvem hlavu.
„Na mě moc mladej, ale pro tebe tak akorát. Navíc dost hezkej, blonďák, modrý oči, hmm?"
Otočila jsem se zpátky na něj. Něco právě Sanovi říkal, za celou dobu ani náznakem nezměnil svůj neutrální výraz.
„Ty vidíš jenom to, co chceš vidět," řekla jsem a znovu se zamyšleně odvrátila.
Povzdechla a najednou mluvila vážným hlasem, takovým, který se hodil k jejímu postavení a věku.
„Jako každý z nás, Uno, jen je škoda, že tohle jsi neřekla sama sobě."
Zvedla jsem se, už nebylo co dál řešit a nabrala jsem pocitu, že mě podpoří.
„Musím jít, pusť mě."
„Běž, ale uvědom si, pleteš se do světa dospělých, svoje problémy si vyřešíme sami. Ale ty, ty prostě jsi až moc dobrá na dítě, proto chceme tvoji pomoc."
Byla rozpolcenou osobností, stejně jako já. Dokázala se v jednu chvíli smát, zapomenout na svět okolo a poté propadnout depresím nad samotným životem. Mou energií byl oheň a voda. Živly, které se nenáviděly už od prvopočátku, ale přesto našly ve mně své místo.
„Mou odpověď znáš."
Naše subjekty pozorování byly až moc zaneprázdněné nato, aby si nás všimli. Delrei se k klidu postavila a předběhla mě. Do ruky mi strčila dopis. Poznala jsem, že je porušený. Přečetla si ho ona a klidně mohl i někdo jiný. Znala jsem ho, ztratil se mi taky při jedné ze zkoušek. Ukradli mi ho, když jsem byla pověšena na provaze o strop. Také jsem prošla zkouškou oddanosti, ale jen tak tak. Jako holka jsem nenáviděla své nedostatky, zato hojně využívala své přednosti.
Dopis jsem schovala pod šaty. Nyní jsem nemohla tahat brašny.

***

Neřekla jsem mu nic, odešla, nevěděl, kdy se vrátím. Přesto když jsem ho potřebovala, byl mi po ruce, jako by na mě čekal.
„Proč jsi mi neřekl, že jdou po Jinchuuriki?!" zařvala jsem.
Couval přede mnou, až se zarazil o kmen stromu. Vrátila jsem se na místo, kde jsme spali, ale žádné známky po stanech tu už nebyly.
„Je to snad důležité?" tázal se zmateně.
„Až moc," vydechla jsem a poklesly mi napjatá ramena. Nemohla jsem se na něj zlobit, když nechápal, o co tu šlo. Dala jsem ruce v bok a pohled zapíchla do země. Ujistila jsem se, že v okolí nejsou žádní ninjové, kteří by nás mohli slyšet. A také nebyli.
„Naruto má v sobě Devítiocasého démona," zašeptala jsem.
„Co?"
Neslyšel, nebo mě snad nepochopil?! Nechtělo se mi to opakovat.
Zbavil se strachu z mé výbušnosti a za dnešek se podruhé osmělil. Přistoupil až ke mně a dýchal mi na hlavu. Vzpřímila jsem se, aby mě tentokrát slyšel.
„Ani nevíš, co děláš," sledovala jsem výraz jeho tváře, který se stále neměnil, „Jdeš po Narutovi. Má v sobě Devítiocasého démona."
Viděla jsem na něm, že se něco změnilo. Po chvíli se usmál, naštval mě, tušila jsem totiž, co s touhle informací udělá.
„Aspoň mám důvod ho zabít."
Jeho pobavený úšklebek nebral konce. Otočil se na patě a chtěl někam odejít. Chytla jsem ho zdravou rukou za paži, a tím jej zastavila. Jak ho mohl tak moc nenávidět? Proč?
„Nedělej to, potřebujeme ho víc, než si myslíš."
„Nepotřebujeme. On za všechno může, připletl se nám do života. Rozdělil nás a zničil."
Vzal mou ruku a dlaň sevřel v těch svých.
„To není pravda!" křikla jsem, „Mýlíš se, jak strašně se mýlíš. Jeho minulost je jako námět na román. A na úplném prvopočátku je Raikage. Tenhle jediný muž zničil a změnil život mnoha lidem. Snažím se, aby to už nikdy udělat nemohl, ale ty," podívala jsem se na něj rozzlobeně a vytrhla se mu, „ty mi nechceš pomoci."
Objal mě. Nenuceně. Ale nevšiml si mého zranění. Pod takovým náporem jsem se začala poroučet k zemi. Držel mě však pevně, i když mi znemožňoval dýchání, nevadilo mu to.
„Uno, já ti přísahal. Budu tu vždy pro tebe," zavrtěl hlavou na mém rameni, „Chyběla jsi mi, hrozně moc, nenechám tě ohrozit tvůj život."
Odtáhl se a já konečně spadla. Jednoduše se mi rozjely nohy. Třesoucí se ruku jsem pomalu natahovala k opačnému rameni. Do nosu se mi dostala neoblíbená vůně krve. Naštěstí se nedostala přes obvazy. Okamžitě ke mně poklekl a začal jančit. Sklonila jsem hlavu a pokoušela se ustálit svůj dech. Za chvíli jsem byla schopná podívat se na něj.
„Je to v pohodě, klid. Delrei mi to dostatečně ošetřila."
Ruku mi instinktivně jako velký kluk položil na rameno a hladil mě, abych se uklidnila. Bylo to tak zvláštní cítit léčivý účinek hřejivého dotyku po tak dlouhé době. Odbykla jsem si a bylo těžké se vracet, ale s lidmi jako on za zády to bylo čím dál lehčí. Musela jsem si však prozatím zachovat úsudek, který však doprovázel jen chladný odstup. Pohnula jsem ramenem, aby se mě přestal dotýkat. Poslechl. Měl ale další otázky, vycítil chvíli, kdy jsem byla ochotná na ně odpovědět.
„To genjutsu, co používáš, to je Kekkei Genkai. Ale Uno, ty své rodiče přece..." asi mu bylo trapné nedoříct větu, ale pro mě to akorát znamenalo, abych si uvědomila, kolik nedostatků v jeho charakteru bylo.
„Ano, poznala jsem svého stvořitele."
„Stvořitele?" nechápal.
Usmála jsem se nad jeho dětinskostí. Musel se teprve učit držet krok s mými výrazy.
„Není to ani biologický otec, to by musel aspoň uznat mou existenci, což nikdy neudělal. Jsem jen omyl."
„Takhle nemluv!“ napomenul mě.
Zaráželo mě čím dál víc, v jakém světě to žil. Fyzicky připravený byl, ale psychicky ne.
„Nedělám si iluze, Boro, jsem jen upřímná, měl bys být taky."
Vstala jsem a vydala jsem se na cestu. Jak jsem, čekala, následoval mě. Bál se mě ptát dál, už mi bylo jedno v rámci mezí, co mu řeknu. Potřebovala jsem, aby něco udělal. Musela jsem obětovat něco na oplátku.
„Je to klan Harau, když se narodila holka, získala po pokrevní linii Kekkei Genkai. Stručně řečeno, velice vážený klan až za hrob," zasmála jsem se, ale byla jsem jediná, komu to přišlo vtipné, asi jsem se už smířila se spoustou věcí, které jen tak zkousnout nejdou, „Jsem černá tečka, která neměla přežít, ale Yugito se nde mnou slitovala. Zabila jen matku."
„Jak na to přišli?" zajímal se dál a zapomněl, že vyptávání je neslušné.
„Sama jsem v sobě probudila první fázi. Ta genjutsu mě zraňovala zároveň s nepřítelem, svým způsobem je tomu doteď, ale už to můžu nějak ovládat."
„Takže nepatříš k bílým dívkám z klanu Harao?"
Na chvíli jsem se zastavila a otočila se na něj.
„Odpověz si sám."
Podíval se, jak se vleču.
„Můžeš vůbec cho..." nechal si skočit do řeči.
„Musíme zabít tvýho kápa," vyhrkla jsem.
„Cože?!"
Na vysvětlování jsem nikdy nebyla dobrá a on mi to ztěžoval.
„Je to tvůj šéf, Narutův lektor, je strašně chytrej a na konci s ním bude bojovat, přijde na to, že jdete po něm."
„Zacházíš moc daleko," kroutil hlavou.
„Musím, donutili jste mě k tomu, vy idioti!"
„Ale to nesmíš! Není způsob, jak to udělat, aby tě neodhalili!"
Nedokázala jsem odhadnout, jestli váhá, protože jsme měli odstranit jeho nadřízeného, nebo jestli ještě nikdy v životě nezabil. Byl mi tak oddaný, přestože si nebyl jistý, co má dělat? Něco se s ním za tu dobu stalo, a já nevěděla co.
„Vymyslím jak, do té doby ale musíme mít Naruta na naší straně, " oznámila jsem, protože jsem nabyla domnění, že jsem mu po informační stránce oplatila vše, co bylo nutné.
Zastavila jsem a ruku dala před něj tak, aby mě napodobil.
„Řekni mu, že Raikage přišel na to, jak mezi ninji vyvolat další válku. Že může pomstít Yugito i Kairu. A mě," chytla jsem ho za svrchní oblečení, „Musíš ho přesvědčit, je to jediný člověk, který nás může do Oblačné dostat."
Podívala jsem se mu do očí, chyběla mu víra v tuto věc. Už v tu chvíli mi bylo jasné, že selže. Byli jsme na to vycvičeni, abychom rozeznali ty, které máme využít a které ne. Ale bylo mi souzeno být překvapena. Ta doba mě změnila, ale jeho taky... Nechovala jsem se k němu rovnocenně, měla jsem toho litovat.
„Tak běž," řekl najednou plný falešného úsměvu.
„Ale já jsem řekla, že..." oplatil mi vyrušení.
„Oběma nám je jasné, že jediná, která tenhle tým můžeš sjednotit a poslat k cíli, jsi ty. Nedělej drahoty, víš, že to je pravda stejně jako já. Nenávidím ho, nemohl bych se mu podívat ani do očí, ale ty jsi lhala, když jsi to opakovala po mně."
Sebral mi slova. Byla jsem před ním jako nahá, a přitom ten tlustý, temný kabát jsem nosila tak dlouho. Byl to přítel, jak jsem jím mohla tak pohrdat, že na něco nebyl připravený. Přestože jsem mu lhala, zůstal se mnou. Neměla jsem právo ho už žádat o nic.