Nabídka, která se neodmítá V.

Sasori tvrdě dopadl na záda, tentokrát se však nestihl ani pořádně rozplesknout po zemi a už na nich ležel po druhé. Zalapal po dechu a loutka, která na něj bezcitně zírala o tři metry dál, se skácela do trávy. Prsty si přitiskl na břicho, znovu se pokusil nadechnout, marně. Před očima se mu dělaly mžitky. Pak ucítil dvě velké ruce, jak ho bez sebemenší námahy zvedají do sedu, hlavu mu tlačí dopředu. Postupně se mu vracel zrak. Roztřeseně vydechl, v žebrech ho ostře píchlo, ale oproti stavu předtím to byla procházka rájem. Pohlédl na maskovaného ninju a vděčně kývl. 

„Děláš pořád tu samou chybu,“ ozval se z dálky nový hlas, klidný a netečný. Loutkář jen cosi zachraptěl, možná se bránil, možná Uchihu proklínal. Kakuzu ho pořád držel v takové poloze, aby se mu do tváří vrátila aspoň trocha barvy, Deidara se opíral o strom a soucitně na červenovlasého kolegu zíral, jelikož byl ještě před půl hodinou na jeho místě a dopadl podstatně hůř. Proti tomu hromotlukovi v masce neměl šanci ani jeden. Oba se soustředili na boj z dálky.

Byl to týden, co tady pobýval a nechal se mučit (trénink tomu říkali), a teprve tři dny, co se k nim přidal další nováček. Vlasy měl bílé jako sníh a oči jako fialky, s tím rozdílem, že fialky se nerozzářily při pohledu na krev. Sasori s tím chlapem nechtěl nic mít. Mohl být stejně starý jako on sám, ale i přes svůj relativně nízký věk se koupal v krvi a jeho ruce sebraly víc životů, než by si Sasori dokázal představit. On sice ničil vesnice, ale občané to zpravidla přežili, ty nepotřeboval, jejich smrt by byla naprosto zbytečná. Jeho umění bylo pro pouhé kolemjdoucí prakticky neškodné, minimálně v porovnání s tímhle… stvořením. 

Hidan nepotřeboval cvičit boj jako spíš strategii. Sasori dokázal s jistotou říct, že úplný pitomec to nebyl, ale málokdy skutečně nad něčím uvažoval a ještě méně často přemýšlel nad následky svého jednání, což bylo pro organizaci, která se nechtěla dostat do bingo knihy, docela problém. 

Itachi přešel blíž ke knokautovanému loutkáři a hezky spatra na něj pohlédl. 

„A přitom moc dobře víš, co máš udělat,“ řekl zamyšleně. Prohlédl si hromádku dřeva (což byla ještě před chvilkou nebezpečná zbraň) kousek od nich, pak se očima znovu vrátil k Sasorimu. „Chápu, že to není tvoje specializace, ale musíš být připravený na všechno. I na někoho jako je Kakuzu nebo Zetsu, kdo se k tobě dokáže dostat zdola. Dokážeš se chránit s několika loutkami zároveň, ale ani jedna z nich nedovede pokrýt vzduch, natož zemi. Máš moc slabých míst.“ 

Byly to právě tyhle momenty, kdy se chtěl Sasori urazit a argumentovat tím, že on se jejich takzvaného „pozvání“ do zločinecké organizace ani v nejmenším neprosil, že si vedl skvěle, dokud mu ta šílená ženská s papírovými křídly nezkřížila cestu.

Opíral se o Kakuzeho, jako by na tom závisel jeho život, byla to momentálně jediná stabilní a při troše štěstí i bezpečná přítomnost v jeho okolí a on z něj chtěl načerpat sílu, aby Uchihovi konečně sklaplo a přestal se na jeho nádherné loutky blbě ušklíbat. 

A zase se choval jako dítě. Vlastně bylo dobře, že jako jedno i vypadal. Nemusel se sám před sebou tolik stydět, kdykoli se nachytal, že jako takové i smýšlí. Bylo tady příliš mnoho spouštěčů, dospěle se tady nechoval prakticky nikdo, obzvlášť když Itachi odešel a Kisame přestal předstírat, že je vážný a nebezpečný hlídač. Většinou se strhla mela, která připomínala kluky na hřišti, což by se u dospělých ninjů, natož u těch na dráze zločinu, stávat nemělo. 

Začalo to přitom poměrně nevinně; Deidara byl proslulý svou averzí jak vůči Uchihovi, tak jeho rybímu partnerovi, ovšem jedině na toho si dokázal troufnout a házel po něm relativně neškodné bomby s výkřiky o sushi a želé. Fakt, že se na něj řítily výbušné kousky jílu, bral Kisame jako zábavnou kratochvíli, některé odrazil zpátky, zatímco se u toho rozdováděně chechtal, jindy se malým jílovým ptáčkům nevinně vyhýbal a nechal je vybuchovat, zatímco si vypočítával dráhu, na které pyromana chytí a dá mu co proto. Když šlo do tuhého, uchýlil se blonďatý ninja na záda další jílové bomby a poletoval si nad cvičištěm, zatímco Kisame po něm házel šutry a radoval se, kdykoli svého kolegu ve zločinu zasáhl přinejmenším do hlavy. 

Hidan nebyl troškař; protože provokatér zásadně neprovokuje druhého provokatéra – je to takové nepsané pravidlo – rozhodl se za svůj cíl považovat Kakuzeho, příležitostně i loutkáře, jelikož i ten se dovedl naštvat, když člověk použil správná slova. Hidan vlastně, jak tak vzpomínal, ještě neměl čest s jediným ninjou, který by se nenechal urazit. U Sasoriho si vytrvalými urážkami vysloužil doživotní nenávist a odpor, tudíž s Kakuzem, který s ním během pár vteřin prorazil pár stromů či zdí, byla o dost větší zábava. 

Jinými slovy - navzdory původní nechuti se při pohledu na tu bandu idiotů Sasori dokázal občas i pousmát.