Tragédie

Pláču, zatímco ostatní se smějí… Pláču, i když jsou ostatní rozlobení… Pláču, když jsou ostatní šťastní… Pláču stále, i když to ostatní nevidí…
Mé srdce krvácí, ale nikdo to nevidí. Na povrchu se směji, ale i tak pláču… Já pláču stále.
Ztratila jsem ho…

Už je to skoro rok, ale i tak moje srdce krvácí a moje mysl teskní.
Dívám se na fotografii našeho týmu a opět se utápím ve vzpomínkách. Na to jak jsem byla šťastná. Ne.. na to, jak jsme byli šťastní. Bože, jak já tě milovala.

Třetí setkání

„No tak,“ mrmlala si Sora popod nos počas liečenia Daisukeho, ktorého si skoro už smrť zobrala so sebou. Bojovala proti tomu, aby sa tak stalo. Snažila sa zo všetkých síl, aby tomu zabránila. Lenže Daisukeho pulz sa okamihmi strácal a dych bol čoraz pomalší a nepravidelnejší „nesmieš zomrieť. Nedovolím ti to!“ hovorila Sora a do svojho liečenia dávala ešte viac chakry a sily, ktorú dostala od Temnotu, ktorá jej zafarbila chakru dočierna. Lenže, čím viac sa snažila zachrániť Daisukeho, tým viac bola jej chakra zelená ako kedysi.

Poslední, na koho si vzpomněl, byla v jeho očích ta nejkrásnější dívka. Měla zelené až tyrkysové oči a smála se na něj z celého svého srdce. Její růžové vlasy jí rámovaly obličej a zdobila je čelenka, značící její ohromnou sílu. Pak už jen cítil ostrou bolest, jak jím nemilosrdně proudí a neušetří ani ten nejmenší kousíček jeho už tak bitvou poznamenaného těla.

Chvíli poté cítil, že se nepřítel vzdaluje. Slyšel, jak mohutný, silný dupot utichá v dáli a mění se v šum. Potom už nic nevnímal, jen to, že tu zůstal úplně sám.

Venku už svítalo a o budovu se rozbíjely první bomby. Hanabi se choulila tentokrát pro změnu v Nejiho náručí a Hinata s Kibou o něčem zapáleně hovořila.
„Vy dva dospěli jste k něčemu? Jelikož ten strop dlouho nevydrží!“ ozval se Chouji trochu nervozně.
„Můžeme jen čekat, Shino brzo přijde.“ odpověděla dlohovláska.
„Může mu to trvat než je všechny sežene! Jak dlouho budeme čekat?“ vstala protestující Temari.

Sora už nechodila, ale doslova bežala k miestu, kde bojoval Keita, Daisuke a Otany proti Deidarovi. Obe strany boli dotlčené a unavené, no ani jedna sa nemienila vzdať. Bola od nich desať metrov a stále sa približovala, keď Deidara prudko kopol Daisukeho do brucha a on odletel na niekoľko metrov dozadu. Vyzeralo to, že sa Daisuke už nepostaví, no zo stisnutými zubami sa s ťažkosťami postavil a držal sa za bok a sťažka dýchal. Napriek tomu sa pomaly posúval naspäť ku miestu boja odhodlaný pomôcť ako sa len dá.

Modré vlasy, v nich origami,
ted však už tančíš se hvězdami.
Bělostná křídla, jak anděl jsi měla,
a mír bylo to, co jen jsi chtěla.

Yahiko, Nagato, dva tobě drazí,
prvního zabili bezcitní vrazi.
Druhý svůj život dal, pro dobro světa,
v hlavě ti dále zní poslední věta.

Ted ležíš tu sama, na vodě beze dna,
tak čistá a krásná, andělsky nádherná.
Po větru posíláš papírek rudý,
vždy budeš hrdinkou pro svůj národ chudý.

Umíráš a vidíš jen barvy duhy,
za chvíli setkáš se se svými druhy.

Kami nelenila a hned přes poštolku poslala zprávu do vesnice. Když se otočila, stál za ní už jen Neji.
„Ty jsi tu zůstal?“ zeptala se.
„Asi jsi neslyšela, ale jo mám tu zůstat a postarat se o tebe.“
„Nepotřebuju, abys o mě pečoval jako o děcko, dozor fakt nepotřebuju.“ Kami věděla, že je hnusně uštěpačná, ale na milý tón byla naprosto bez šťávy.

Ačkoliv měl Rinji sklony k aroganci, před Peinem měl co dělat aby se netřásl. Rinnegan ho doslova probodával. Stáli v místnosti, ve které byla jen socha s dvěma dlaněmi a hlavou, která měla pásku přes oči. Kromě Peina a Rinjiho tam byl také Deidara, Sasori, Tobi, Zetsu, Hidan, Kakuzu a Konan.
„Tak ty se chceš přidat k naší organizaci. Proč?“ Zeptal se vůdce Akatsuki.
„Nemám důvod, v Konoze se mi nelíbilo a hlavně je tam dost lidí které chci zabít.“
„Kdo konkrétně?“

Navždy váš,
Tanma Namikaze, A.K.A. Zlatý Orel.
„Ne! To nemůže být…“ Nevěřil Naruto svým uším, sotva se držel.
„Bohužel. Omlouvám se.“ Omluvila se Elika a svěsila hlavu. Minato klečel na zemi, v rukách držel Tanmovu helmu.
„Měli by jsme ho najít.“ Navrhla Hinata nečekaně. Sasuke až teď zvedl hlavu.
„Co kdyby to na nás taky spadlo?“ Chtěl Naruto začít protestovat, jenže Sasuke ho přerušil.
„Musíme to udělat, Naruto. Tanma si nezaslouží tady zůstat.“ Sasuke asi jako jediný souhlasil s Hinatiným návrhem.

[center]Itachi, ty , ktorý si trpel kvôli láske
a snáď jediný kto o tom nevedel bol len Sasuke,
TY, ktorý si len pre svoju Konohu žil
a pre svojich drahých za cenu svojho života mier bránil,
dnes už len hlboko spíš a snívaš o tom nedosiahnuteľnom mieri.


Pre svoju chorobu nedočkal si sa odpustenia,
musel si z tohto sveta odísť bez uzmierenia.
Nebol si vrahom, ba ani sebcom,
život Ťa naučil byť dokonalým hercom.


Nemal si na výber, každý vie to,
klan Uchiha musel zistiť, kde je jeho miesto.
Tvoju bolesť budem navždy zdieľať s tebou,

Za všechno může pouhý sen, sen, který se stal skutečností.
[i]Nacházím se v temnotě. Snažím se běžet, ale nevím kam.
"Haló, je tu někdo?!" Křičím, ale jediný zvuk, který se ozývá je tlukot mého srdce.
"To jsem mrtvý? Co se tady děje?" Ptám se sám sebe. Otáčím se dokola a v tu chvíli vidím na konci světlo. Je tak slabé, ale přesto se k němu rozebíhám. Běžím a běžím, ale světlo je pořád stejně vzdálené.

[center][i]Chcem ťa počuť.
Bozkávať.

Byli nedaleko pozůstatků nějaké vesnice, která musela zaniknout již dávnými časy. Všechny domy byly časem tak sešlé, že je šlo rozpoznat jen velmi špatně. Protože zde nebylo nic zajímavého, mohli oba dva pokračovat ve své cestě. Ale když procházeli středem bývalé vesnice, tak Juubi zpozorněl, chtěl zuřit, ale dokázal se udržet v klidu, hlavně kvůli Hinatě. Poznal jeden znak, který zde byl. Jak jenom mohl na ten kruhový vzor zapomenout, nedávalo mu to žádný smysl. Zlost s jeho vnitřním světem lomcovala, chtěl všechno hned zničit.

Na Deň Detí

„Chiyo! Hneď sem poď!“ kričala opitá matka desaťročnej Chiyo.

„Ale môj brat...“

„Ticho! Musíš zobrať jedlo otcovi.“ Zdvihla jej mama zo stola pohádzané jedlo v miske a chcela ho podať dcére.

Malá sa naštvala a vykričala na mamu:

„Ale môj brat leží na zemi a nehýbe sa! A ty s tým nič nespravíš? Aká si to matka?! Možno je mŕtvy a ty sa tu len opíjaš a dávaš mi rozkazy. Aspoň ho zober do nemocnice!“

Dokonale kulatý měsíc svítil na obloze. Jako jeho věrní strážci byly kolem rozesety hvězdy. Občas zafoukal vítr, který přinesl jemný písek z pouště, která vesnici obklopovala. Na jedné z mnoha střech seděl chlapec. Nemohlo mu být víc, než sedmnáct. Lehký vánek mu čechral ohnivě rudé vlasy a poletující písek se o něho otíral tak lehce, jakoby ho důvěrně znal.