Ano Ko no Inochi - kap. 08: Dvě zprávy

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Itachi
Hinata

„To snad ne! Už zas?! Řekni něco! Jestli je za to zodpovědná zase ona, co s tím budeme dělat?!“ vyšiloval Itachi, když akorát přišel domu a vyjeveně civěl na kaluž krve pod Kibou, jež se napohled zdál jako mrtvý.
„Itachi,“ vydechl Sasuke, když jej spatřil, „Já nevím, celou dobu byla v pohodě a pak přijde Sai a ona se pomátne… a teď to samý s Kibou. K tomu mluví něco o eliminaci… Co se to ksakru děje?! Vůbec nevím, co teď… Je to jako by měla dvě osobnosti.“
„A co teda s tím budem dělat?! Je to duch, nemáme se jí jak zbavit… Nikdo jí nevidí a ona si může vraždit, jak jen chce!“ šílel starší z bratrů.
Panika. Panikaříme… A to bychom asi neměli, ale nejde si pomoct! Mám strach, že bude jejím hlavním cílem Sasuke… on je jediný, co jí může zastavit… Tráví s ní nejvíc času a přesto ho ještě nenapadla, proč? Za to můžu být vlastně jen rád… ale i tak, co kdyby? Nikdo ho pak nebude moct zachránit. Takhle máme všichni ostatní nějakou naději, páč ji může přimět k rozumu. On je jediná záchrana před ďábelským duchovním tvorem.
Je to můj malej bráška, musím ho prostě nějak ochránit!
„Yū! Pusť ho!“ vykřikl z nenadání Sasuke.
Dívka jej však vůbec neposlouchala a dál kradla Kibovi život.
Nemám jinou možnost…!
„Sasuke, co chceš udělat?!“ zněla Itíkova slova, když zaregistroval pohyb. Sasuke se totiž rozešel k dívce, na jejíž ruku položil tu svou. Ještě jí něco zamumlal do ucha, načež ji tu ruku úplně překroutil.
Nic nevidím… Áh, vážně mě to už začíná vytáčet! Co jí teď udělal? Zlomil jí ruku, nebo co? Už sem si představoval, že jen co k ní přijde, popadne ho za krk a bude pozdě… Ještě štěstí, že z toho vyvázl v pořádku.
Itachi byl z toho, že nic nevidí, očividně na nervy, neboť se začal i trochu třást. Poté už jen viděl, jak Kibovo tělo ztratilo neviditelnou opěrku a začal se sout k zemi. Jakmile to starší Uchiha zaznamenal, bez rozmyslu se k padajícímu tělu rozeběhl.
Když jej zachytil, okamžitě zkusil nahmatat tep.
Nic. Ne, počkat, ještě je naživu. Ale už je na pokraji smrti. Musím...
„Sasuke. Nevím, co se teď stalo, ale musí hned do nemocnice, tak…“
„Jo, běž,“ opáčil Sasu spěšně jako by ani nebyl přítomen.
Itachi se tedy zvedl a při odchodu se ještě otočil se zamračeným rentgenovým pohledem, načež rychle vyběhl z domu.

Sasuke opravdu nevnímal skoro vůbec Itachiho počínání, neboť dívka od křupnutí v jejím zápěstí ječela jako smyslů zbavená.
Měl bych ji litovat? Asi ne, tak proč mi je to líto? Mrzí mě to, že jsem ublížil holce anebo to, že se pomátla? Co teď od ní máme dalšího čekat? Pokusila se zabít svého bratra a teď Kibu. Ale pak proč se ještě nepokusila něco udělat mě? Jaký tohle má smysl? Opravdu by mě to zajímalo… a určitě na to přijdu!
Najednou jsem se z mýho každodenního života, který jsem strávil v pokoji a jen byl ponořenej v myšlenkách, ocitl v adrenalinové zóně, kde se pořád něco děje. Byl jsem dokonce donucenej zlomit ruku holce… to není moc drsňácký. Dřív bych něco takovýho asi nedokázal. Najednou je můj život úplně vzhůru nohama.
Kruci ale vážně! Proč?! Už bych konečně chtěl znát nějakou odpověď!
Yū se krčila v dřepu a držela se za svou zlomenou ruku, už tolik neječela. Sasuke klečel vedle ní a držel ji, zatímco ji rentgenovým pohledem propaloval snad do morku kostí. Jednou rukou ji přidržoval za záda a druhou měl položenou na jejím koleni.
Promiň, ale neovládala si se. Co jinýho jsem měl dělat?
„Řekni… Proč to děláš?“ promluvil po dlouhé době.
„J-Já nevím… Najednou ztratím pojem o světě a pak… pak se proberu s pocitem viny a vidím to, co dělám. Nevím proč,“ vzlykala mezi řádky.
Jo… Neměl jsem se ptát. Ať řekne cokoliv, nevím jestli bych tomu měl věřit. Vždycky si to může vymyslet.
Třeba je tamto její skutečné já a v takových případech, kdy ji hrozí odhalení, se začne přetvařovat a snažit o to, abych jí z toho neobviňoval… Prostě mě tahá za nos. Teď vážně nevím, co jiného bych si měl o tom myslet.

Itachi mezitím seděl v nemocnici na chodbě. Prsty měl propletené a hlavu namířenou k zemi.
Mám toho vážně dost. Možná Sasuke není cvok, ale jestli to takhle půjde dál, tak se z toho zblázním já… Doufám, že to ti dva přežijou.
„Itachi-san?“ houkla na něj jemným hláskem tmavovlasá příchozí dívka.
„He? Hinato… co ty tady?“ vysoukal ze sebe, když si dívky všiml.
„Slyšela jsem, že je Nuzakin v nemocnici, tak jsem rychle přišla. To ty si ho sem vzal, viď? Co se mu stalo?“
„Nuzakin? Á, myslíš Kibu, co? Promiň, ale od dob, co je Sasuke tak uzavřený před okolním světem, jsem ty vaše přezdívky neslyšel,“ opáčil a nadhodil přátelský úsměv, „Ale jinak jsem vážně a doslova neviděl, co se stalo. Ale hned, co jsem dostal příležitost, odnesl jsem ho sem.“
„Aha. A jak to s ním vypadá?“ tázala se nervózně.
„Jediný, co teď můžeme dělat, je doufat, že to zvládne,“ pronesl a Hinata sklesle svěsila hlavu, načež se zdrceně posadila vedle Uchihy.
Chudák holka. Kiba má hodně bídný šance… a pak tu je ještě Sai. To je zase můj týmový kolega. Snad to oba přežijou. Bůhví, co si o mě teď ti lékaři myslí, když jsem sem donesl hned po sobě dva stejným způsobem zraněný kluky. Až zjistí, že to nebyla nehoda, budu na vině určitě jako první já… Teď by mě vážně zajímalo, proč tu její duch je.
Itachi se opět zamyslel a mladá Hyuuga, když se zrovna zdrceně nedívala do stropu, zamyšleně koukala koutkem oka na mladého Uchihu vedle sebe.
Slyšela jsem, že předtím přinesl i Saie a teď když mi tvrdí, že neviděl, co se stalo, znamená to, že je to jen výmluva? Ale někdo jako on by to svému kamarádovi určitě neudělal, takže za to myslím nemůže. Počkáme si prostě na to, co řeknou kluci, až se probudí.

Uběhla zhruba další hodina. Oba stále seděli tiše na jedné z laviček na nemocniční chodbě a upejpali se ve svých myslích, dokud nepřišla jedna z Tsunadiných pomocnic.
„Konichiwa*, vy tu čekáte na výsledky Kiby a Saie?“ tázala se mile krátkovlasá brunetka.
„Ano, jak jsou na tom?!“ vyhrkla nedočkavě Hin a rychle si stoupla.
Pomocnice však sklopila zklamaně oči k zemi, což způsobilo, že se i Itachi postavil a napjatě vyčkával na odpověď.
„Shizune?“ pobízel, když se brunetka neměla k odpovědi.
„Víte,“ rozhoupala se po chvíli, „Mám pro vás dvě zprávy.“
„Jednu dobrou a jednu špatnou,“ dodala.
Hinatě i Itachimu se zatajil dech. Shizune už pomalu otvírala ústa, aby oznámila, co se stalo, ale v tom ji někdo přerušil.
„Shizune-san?“ sháněl ji dívčí hlas, „Á, tady jste!“ vyhrkla Haruno, když brunetku spatřila, „Tsunade-sama vás potřebuje okamžitě na sále!“
„Áh! Hned jsem tam!“ zavolala nazpět k růžovovlásce, vykukující z jedněch dveří, načež se otočila zpět na dvojici s vynervovanými výrazy ve tvářích, „Omlouvám se. Hned jsem zpět a všechno vám řeknu,“ dodala Shizune lítostně a než stačili zaprotestovat, už byla pryč.
„Tak co teď… napnula nás a pak si odejde. Ten stres asi nezvládnu,“ zavztekala si Hin a Itachi souhlasně přitakal.
Dobrá a špatná zpráva. Nuzakin na tom byl prý hůř… týká se snad ta špatná jeho? Snad to ale neznamená, že zemřel, ne? To nemůže! Je to přece náš parťák, nesmíme ho ztratit! Jen my tři jsme zůstali pospolu. Jestli se mu něco stane, tak to Naki-kun neunese… Je to jeho nejlepší kamarád.
„Hinato, neboj. Kiba to určitě zvládne,“ promluvil do ticha Itachi, což způsobilo, že Hinata k němu obrátila zrak.
Řekla jsem to snad nahlas?
„Nevím sice, co si asi teď o všem myslíš, ale neodvozuj si jen to nejhorší. Tak tě prosím, nakuna**.“
Neplač… Eh? Hinata si po jeho slovech jemně sáhla na pravou tvář.
Aha. Tečou mi slzy. Proto to říká.
„Jo, promiň,“ přitakala mile a začala si otírat tváře.
Po chvíli konečně přiběhla Shizune a v závěsu za ní ještě Tsunade.
„Dřív než vám řeknu jejich stav, potřebuji, aby jste si všechno zapamatovali a informovali o tom čtvrtého Hokageho,“ oznámila blondýnka.
Oba z dvojice přikývli a napjatě vyčkávali na její další slova.

____________________
* Dobré odpoledne
** Nebreč/Neplač.