Ano Ko no Inochi - kap. 10: Probuzení ďábla

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Itachi
Yū

Chlapec středního vzrůstu se pomalu natahoval po klice jednoho z nemocničních pokojů. Jakmile dveře otevřel, do zorného pole mu pronikly tři osoby – dívka, sklánějící se nad mužským tělem, které leželo na lůžku, a chlapec zhruba stejného věku, sedíc na židličce u té samé postele.
Jedno z oken bylo otevřeno dokořán, takže místnost byla skrz naskrz prosáknutá čerstvým vzduchem a miniaturním větříkem, který ale stačil na to, aby všem čtyřem rozevlál vlasy.
Poté na parapet onoho okna vyskočila z venčí jakási menší černá skvrna se zářivýma rudýma očima, které se zdály, že vidí absolutně vše.
Oči příchozího mladíka si toho černého tvora všimly, ale zdálo se, že ostatní vůbec. Zvíře upíralo pohled přímo na něj a okolo krku mělo dle tvaru nejspíš svitek. Chlapec přimhouřil oči a pomalu mu začalo docházet, co má udělat.

Zvíře zanedlouho seskočilo z parapetu dovnitř. Nebylo vůbec velké, ale ty rudé oči byly přeci jen docela děsivé. Pomalu našlapovalo svými čtyřmi packami na zem a šlo směrem k mladíkovi u dveří. Zbylí tři osoby v místnosti nevěnovaly žádnou pozornost zvířeti ani příchozímu.
Chlapec zatajil dech, když zvíře stanulo přímo před ním. Chvíli ho to jen propalovalo pohledem, ale poté si sedlo a vzhlédlo vzhůru. Mladík si tedy klekl, aby zvířeti odepnul z krku ten svitek.
Jakmile jej odendal, zvedl do náruče i to černé zvíře. V tu samou chvíli pak zbystřil i jeden z těch dalších tří lidí v místnosti.
„Á, Su-asuke,“ opáčil blonďák, který seděl u lůžka a zíral na něj přes rameno, jelikož seděl zády ke dveřím.
„Čau. Co tu děláš, Naruto?“ tázal se Uchiha, jakoby právě přišel.
„Byl jsem teď celou dobu s Hinako u Nuzakina, tak jsem si řekl, že zajdu na chvíli i sem. Přeci jen jsme bývali dobří kamarádi,“ vysvětlil Naruto svou přítomnost.
„Aha,“ hlesl Sasuke chápavě a pohledem zabruslil na další osobu, která v místnosti byla při vědomí.
Proč? Proč tu je Naruto, když je tu i ona? Nevěnuje mu žádnou pozornost. Známená to teda, že po Narutovi nejde? Nebo chce dodělat nejdřív Saie? Proč sem vlastně vůbec přišla? Vůbec jsem to nepochopil.
„Jak dlouho tu už jsi?“ opáčil Sasuke směrem k Narutovi.
„Několik minut… A ehm, co je ta černá liška zač?“ vrátil mu Uzumaki nazpět.
Liška? Co? O čem to mluví? …Áh. Tahleta věc…
„Ah… to je… ehm, moje Kuchiyose,“ vypadlo z něj a při pohledu na Narutův nevěřící výraz mu stekla kapka potu po tváři.
To mi nezbaští! Měl jsem říct, že nesu Saiovi plyšáka nebo tak něco… Jenže to by vypadalo podezřele. Zvlášť, když se s ním už dobu nebavím a přinést klukovi plyšáka je stejně dost vadný… hlavně když je ta osoba k tomu ještě v těžkém bezvědomí. I když teď si možná položí otázku, proč jdu sem s vyvolaným Kuchiyose… to je ještě podezřelejší!
„Aha! Trénoval jsi, co?“ dodal Naruto po chvíli.
Co? Eh? Tak teď mě zaskočil.
„Eh… Mā nne*… Bohužel je trochu paličatá a nechtělo se jí zmizet,“ vysvětlil Sasu pořád se zaraženým tónem hlasu.
„Aha,“ pokýval chápavě hlavou a opět se otočil k ležícímu Saiovi.
Avšak po nějaké chvíli si stoupl a vyšel Sasukeho směrem.
Kruci! Že by mě prokoukl?
„Už jsem tu docela dlouho, tak mi trochu vyhládlo. Nechceš taky něco přinést?“ tázal se Uzumaki, když si všiml Uchihova výrazu.
„N-Ne, to je dobrý,“ opáčil Sasuke.
Naruto tedy kývl a vyšel z pokoje pryč. Uchiha si hned poté hlasitě oddechl a rozhlédl se po pokoji, načež spustil černou lišku na zem.
„Co tady děláš?!“ řekl se špetkou nabrušenosti do vzduchu.
Dívka, která v místnosti ještě byla, pohlédla jeho směrem.
„Psala jsem to,“ podala své vysvětlení.

„Chikushou!**“ vyjel Itachi a papírek, který byl předtím nalepený na lednici, upustil, když rychlostí světla vyběhl z kuchyně a pak ještě ze sídla pryč.

Jestli to nebylo záměrně, pak je v ní ta druhá osobnost, která se třeba probere, když s ním bude sama… a pak ho dorazí. Sasuke tam určitě šel taky kvůli tomu, takže mám takovej špatnej pocit, že po něm třeba taky vyjede. Sice nevím, proč ještě nic nezkusila, když je s ní pořád o samotě, ale co když… se naštve, že jí pořád zabraňuje v té její eliminaci, že ho prostě zabije? Nevím, ale rozhodně si musím pohnout!

„Vím, že si napsala vzkaz. Proto tu taky jsem,“ odpověděl Sasuke na její větu o psaní.
„Tak proč se ptáš, když víš, co tu dělám?“ opáčila černovláska.
„Jo, ale nechápu to. On tě nevidí a ani neslyší, tak jak se mu chceš proboha omluvit?“
Yū sklopila zrak. Sasuke se při tom přemýšlivě zamračil.
Nevěřím ti… pořád ještě ne. Znám tyhle přetvářky a proto mě jentak neoblbneš. Možná na ostatní, kdysi i na mě, platí, že se usměješ nebo lítostně zatváříš a hned bude všechno dobrý, ale já se změnil. Už lidem nevěřím… musejí si mojí důvěru zasloužit a ty jsi ji tímhle zradila… Možná za to fakt nemůžeš, ale zatím si mě o tom teda nepřesvědčila.
„Vím… ale doufala jsem, že když je v bezvědomí, tak by mě mohl slyšet. Je přeci tak trochu na cestě do země mrtvých…“
Sasuke se zamračil. Tak to přece jen bylo záměrně!
„Proto jsi ho skoro zabila?! Abys mu mohla něco říct? Co kdyby ho nezachránili? Zabila bys ho pro nic! Si se zbláznila?!“ vyjel okamžitě.
„Tak to ale není!“ zvedla rychle tvář k němu a v očích se jí zaleskly slzy, což zapříčinilo, že sebou Sasuke mírně trhl a napohled se skoro zdálo, že svých slov lituje, „Vím, že jsem ho skoro zabila. Na to nikdy nezapomenu! Nemůžu se mu teď podívat do očí… i když mě nevidí. Nemůžu dělat, že jsem nic neudělala! Vím, že mi nevěříš a vím i to, že jsem to byla já, kdo ho do tohohle dostal! Vím to! Ale už to nijak nevrátím. Proto tu jsem… abych třeba zjistila, proč sem to udělala… Sama to nevím!“ křičela a slzy se jí stále hrnuly po tváři. Sasuke nasucho polkl.
„Promiň,“ odvětil prostě. Yū si v tu chvíli přestala utírat slané kapky a zaskočeně na něj pohlédla.
Co to povídáš? Proč se mi omlouváš? Neměl bys…
„Hodně jsem nad tím přemýšlel. Nemohl jsem najít žádný vysvětlení a důvod, proč bys to udělala. Přišel jsem jen na to, že máš nejspíš druhou osobnost, která chce vraždit. Že se v tobě možná probudila, když si se vrátila ze ‚záhrobí‘. A i když mě tohle napadlo, nedokázal jsem pak už myslet na to, jaké to je pro tu laskavou část tebe. Nedošlo mi to, promiň.“
…Ale i když. Co když to na mě teď taky jenom hraje? Ne, ne… když už se jí omlouvám, musím svých slov dostát. Mysli na to, jaký to je, když něco uděláš, aniž bys to chtěl a nemůžeš to nijak zastavit. Moment… zastavit? Co když to jde zastavit? Áh, už zase to děláš! Přestaň na to teď myslet, ore!¹
Yū si promnula ještě oči, zatímco zírala na postel.
„Nemusíš se mi omlouvat. Já vím, že mi stejně úplně nevěříš a chápu to. Proto to chci vážně zjistit. Už takhle jsem ztratila brášku a nevím, jestli bych snesla, kdybych přišla i o někoho jako jsi ty…“
„…Jsi jedinej tady, kdo má sílu k tomu, aby mě viděl. Proto ti nikdy nedokážu ublížit. Jsi jedinej, kdo mě může zastavit… Vlastně i ten, od koho chci, aby mě zastavil,“ dodala.
O čem to ksakru najednou mluví? Nechápu… nebo možná, že by…
Dívka po chvíli pohlédla vzhůru. Oči jí zazářily rudě.
Ksakru… to je ta druhá! Sasuke se začal mírně potit, když si ten fakt uvědomil, a udělal pár kroků vzad.
Avšak jakmile se plně zaměřil na její výraz, trochu se uklidnil a zároveň i překvapil. Dívala se na něj totiž tak laskavě, s lítostí a s odporem k sobě sama. Tváře se jí mírně červenaly a oči leskly.
Sasukemu poskočilo srdce. V návalu toho udělal ještě dalších pár kroků vzad a rychle se za levou část hrudi, kde onen orgán bil, popadl. Druhou rukou si prohrábl své vlasy a zadíval se do země.
Má dvě osobnosti… ještě nikdy jsem jí takhle neviděl. V životě mi snad nikdy nepřipadala rozkošnější… Eh? Co to kruci melu?!! To je můj typ snad vraždící mrcha a ďábel v holčičím vydání, který má na druhou stranu i svou kawaii stránku? Blbost! Jen mě to překvapilo… Určitě!
„Víš… Předtím si mi řekl, že ubližuju těm, které miluju. Pamatuješ?“ promluvila Yū zničehonic.
Uchiha se trochu podivil a pohlédl na ní.
He? Co tím chce říct? …Ale je pořád sladká… He? Nad čím to zase přemýšlíš, ore?!²
„Pamatuju. Proč?“
„Něco na tom je… ale spletl si se. Kdyby to tak bylo, byl bys asi první na řadě.“
Sasuke se při jejích posledních slovech doslova otřásl.
Cože? Chtěla mě zabít? Chce? Co? Eh?
„Nechápu… Co tím chceš říct?“
„Ale nic,“ usmála se, „Jsi kluk. Očekává se od tebe, že budeš pomalejší. Ale řeknu ti jedno… i když je ta druhá stránka mou součástí, tak necítíme věci stejně. Jestli na tu mou narážku někdy přijdeš, zamysli se i nad tímhle,“ opáčila.
„Proč mi to vůbec říkáš teď?“ nechápal, „…Kam jdeš?!“ zbystřil, když si uvědomil, že se dívka přesouvá k otevřenému oknu.
„Protože teď je podle mě poslední možnost, abych ti to řekla, protože… Heh, to vlastně nemůžu říct,“ dodala. Poté se ještě k němu ohlédla a zkřivila levý koutek do úsměvu, načež vyskočila oknem ven.
Mladý Uchiha udělal pár rychlých kroků vpřed s nataženou rukou, jako by ji snad chtěl zastavit.
Poté svou levou ruku v prostoru zabořil do svých hebkých, černých vlasů a druhou si zakryl ústa. Teď doslova celý hořel.
Co se to se mnou děje?!

____________________
* Tak trochu (nevím, jestli sem to v textu napsala správně, ale to vem čert)
** Sakra!
¹ - ²) Ano, bude si takhle asi často nadávat xD