Hokageho syn ZÁVĚR

Navždy váš,
Tanma Namikaze, A.K.A. Zlatý Orel.
„Ne! To nemůže být…“ Nevěřil Naruto svým uším, sotva se držel.
„Bohužel. Omlouvám se.“ Omluvila se Elika a svěsila hlavu. Minato klečel na zemi, v rukách držel Tanmovu helmu.
„Měli by jsme ho najít.“ Navrhla Hinata nečekaně. Sasuke až teď zvedl hlavu.
„Co kdyby to na nás taky spadlo?“ Chtěl Naruto začít protestovat, jenže Sasuke ho přerušil.
„Musíme to udělat, Naruto. Tanma si nezaslouží tady zůstat.“ Sasuke asi jako jediný souhlasil s Hinatiným návrhem.
„Co navrhuješ?“ Zeptala se Ino a právě dokončila obvazování. Kadar byl už v pořádku.
„Budu potřebovat jen dva lidi. Naruto, Hinato, půjdete se mnou. Zbytek se vrátí. Jsi schopný je ochránit před hrozícím nebezpečím, Kadare?“ Vysvětlil Sasuke, než se zeptal mladého lišáka.
„Jo, měl bych být.“ Odpověděl oslovený a pokusil se zvednout. Jenže ho pořád ovládala bolest.
„Sasuke má pravdu. Půjdeme pro Tanmu. Vy se vraťte. S takovou Oblačná kapituluje.“ Nakázal Naruto a zbytek přeživších se rozdělil, i když Kadar mírně pokulhával. Naruto, Hinata a Sasuke se vydali do tunelů.
„Ale neříkejte mi, že jsem vás nevaroval. Nebude to hezký pohled.“ Utrousil Sasuke, když jako poslední vcházel do tunelů. A že ty cesty byly spletité.
„Kadare, až budeš doma, stav se do mé pracovny ve velení Klanu. Tohle je důležitý.“ Zaslechl Kadar v hlavě Tanmův hlas. Nejistě se podíval na tváře svých společníků. Všichni se vraceli skleslí a strašně smutní.
„Učiním tvé přání, Tanmo-sama.“ Odsouhlasil Kadar v duchu a pokračoval v cestě.
„Chidori!“ Vykřikl hlas za kamennou zdí, která se hned zbortila.
„Někde tady by měl být.“ Informovala Hinata a deaktivovala svůj Byakugan.
„No, máme co dělat.“ Utrousil Sasuke, načež mu na čelo spadla kapka krve. Zpoza pár kamenů spatřil kus bílé látky.
„Naruto? Můžeš?“ Požádal Sasuke svého přítele, když sledoval tu bílou látku. Naruto se činil, všechny kameny se uvolnily a na světlo vypadla ruka jednoho z Kumoninů, která držela kus Tanmova pláště.
„Tanmův plášť. Musíme být blízko.“ Uznal Sasuke, když rozpoznal látku. Hinata taky něco prohledávala.
„Kluci? Myslím, že ho mám.“ Upozornila na sebe Hinata. Naruto opět nechal uvolnit kameny, ale to, co viděli, to nikdy nezapomenou. Hinata se polekaně zajíkla a přiložila si ruce k ústům.
„Do p****e!“ Vyjekl Sasuke překvapeně, když tělo zůstalo viset napůl těla ve skále.
„Niisan…“ Hlesl Naruto, když rozpoznal padlého. Tanma ještě nohama zůstal ve skále, horní polovina těla netečně visela.
„Musíme ho vytáhnout.“ Rozhodl nakonec Naruto a trojice společnými silami vysvobodili Tanmovo tělo na větší plochu.
„Já vás varoval.“ Zamrmlal Sasuke, když položil Tanmovo tělo. Až na pramínek krve, který mu stékal z koutku a na trošku promáčklé brnění, vypadal Tanma klidně. Jakoby jen spal. Hinata v povzdálí utěšovala Naruta, Sasuke klečel vedle Tanmy s levačkou přiloženou na jeho brnění. Už žádné moudro, žádná rada, žádný vtípek nevyleze z jeho zjizvených rtů. Už nikdy nespatří ten záblesk v jeho modrošedých očích.
„Hledal jsi odpočinek po dlouhou dobu. Nakonec si ho našel. Zasluž si ho, můj příteli… můj bratře… můj veliteli.“ Rozloučil se Sasuke a zvedl Tanmu v náručí.
„Pak mě dožeňte, až budete v pohodě.“ Ozval se Sasuke a pomalu vyšel z tunelů. Sotva, co vyšel, Naruto a Hinata už srovnávali jeho krok. Naruto měl Tanmův meč zasunutý za opaskem. Společně se vydali zpět do Listové, taktéž sklesle.
„Vítej doma, hrdino.“ Pronesl Sasuke, když pořád s Tanmou v náručí stanul před branami Listové.
„Tohle bude tvrdá rána.“ Uznala Hinata a podívala se na Naruta. Ten za celou dobu neřekl ani půl slova. Podívala se pak na Sasukeho, ten vypadal, že o něčem přemýšlí. Pravda, Tanmu měl rád každý ve vesnici.
„Zlatý Orel je pryč. A my mu vzdáme poslední čest. Stejně, jako to udělal před patnácti lety. Pojďte.“ Promluvil konečně Naruto a spolu se svými společníky se vydal domů. Společně minuli Kirovu sochu, která byla postavena samotným Šestým.
„Lidi, tohle asi nedám.“ Pronesl Sasuke, když se blížil k hřbitovu.
„Byl ještě mladý, když odcházel. Času měl dost. Pro Listovou to byla ale hodně silná rána. V té době Naruto vyhlásil hodně dlouhý státní smutek.“ Zakončila tak Elika příběh o Tanmovi. Ano, příběh už byl dopovězen.
„Páni! Dost krušný život.“ Uznal Takeo a zvedl se ze svého typického koutku.
„Jo, táta byl někdo.“ Učinil tak i Minato a uznale zakýval hlavou. V chodbě opodál zazněly kroky.
„Snad taky najdu takového muže, jako jsi měla ty, babičko.“ Řekla ta malá dívenka hlasitě.
„Dočkáš se, maličká.“ Usmála se Elika a pohladila svoji vnučku po hlavě. Hlasitost kroků sílila.
„To je vše, mé děti. Tím to vše skončilo.“ Ohlásila ještě Elika, než se vydala ven. Na chodbě ale potkala Sasukeho, který se moc nezměnil za ta léta. Jen mu trošku vybledly vlasy a získal pár vrásek, ale jinak byl pořád stejný.
„Příběh o Tanmovi je už dokončený?“ Zeptal se muž, v mládí znám jako Černý Plamen. Jenže teď už byl vysloužilý a užíval si poklidný život.
„Už je.“ Odpověděla Elika a chystala se k odchodu. Sice zaslechla nějaké jeho zabrblání, ale později už zaslechla, jak se Sasuke baví s jejími vnoučaty. Nechala to plavat a vyrazila ven.
Po cestě ji spoustu lidí zdravilo, zastavovalo se na kus řeči. Ale i tak Elika kráčela jen k jednomu cíli. Monument, který Naruto vystavil. Naruto, coby Šestý v samém středu. Odhodlaný a veselý, takový byl jeho výraz. Po jeho levici byl Kiro v uniformě, se svou rukou na Narutově rameni. Vždy věrný. Zbytek tvořila Ino, Hinata, Sasuke, Sakura a Elika sama. Elika se ale pozastavila nad jednou postavou. Dlouhé róby jako orlí ocas, brnění, dlouhé vlasy, helma naražená na hlavě… Naruto si dal celkem záležet na Tanmovi. Hlavně s jeho hlavou. Helmu sice měl nasazenou na hlavě, ale i tak mu bylo jasně vidět do tváře. Jak zvláštně měl tu helmu nasazenou. Levačkou držel Naruta kolem krku, skoro jakoby mu dával další rady a pravačkou držel Eliku za ruku. Elika se posadila na blízkou lavičku hned naproti soše.
„Už nás přežilo jen tak málo. Už je to pětatřicet let. Kéž bych tak mohla vrátit čas, ty chvíle s vámi strávené, jen abych je prožila znovu.“ Zašeptala Elika a znovu se zavzpomínala. Jak značná část ronila vodopády slz, když Sasuke předčítal Tanmův dopis.
„Navždy váš Tanma Namikaze, A.K.A Zlatý Orel…“ Zakončil Sasuke. Přečetl poslední řádky. Po pravdě řečeno, všichni brečeli jako želvy, jen Sasuke zůstal tvrďákem.
„Vážná škoda.“ Zamrmlal Kadar, když polehával na zemi a snažil se moc nenamáhat. Dlouho si léčil zraněnou nohu.
„Co bude teď?“ Zeptala se Ino a stírala slzy.
„Pošlu zprávy do ostatních vesnic, informuju je o Tanmově skonu. Tak samo ještě musím mluvit s Feudálním Pánem.“ Vyslovil Naruto své nápady a poupravil si plášť.
„Půjdu s tebou. Budeš moji pomoc potřebovat.“ Nabídla se Hinata a společně odešli.
„KAF bude značně oslabená, pokud by se něco dalšího přihodilo. Řeknu jim, že se momentálně postarám o velení.“ Řekl Sasuke svůj nápad a odešel se Sakurou v patách. Ino šla připravovat věnec s pomocí dětí. Zůstal už jen Kadar a Elika.
„V pořádku?“ Zeptal se Kadar starostlivě. Nedočkal se ale žádné odezvy.
„Tanma by si nepřál, aby jste se trápili. Hlavně ty ne.“ Připomněl Kadar a ležel dál. Elika stále mlčela.
„Musíš být silná. Jako on.“ Poradil Kadar, načež Elika konečně promluvila.
„Já nevím. Jakoby s ním umřelo i něco ve mně.“ Uvedla Elika svůj stav. Kadar se konečně zvedl ze země, i když s menšími potížemi a došel k Elice.
„To možná jo. Ale pořád máš nás. Máš mě… máš Minata.“ Usmál se Kadar povzbudivě a drcnul hlavou Eliku do čela.
„Teď už je mu určitě líp a je rád, že vy jste v pořádku.“ Elika se přece jen pousmála, i když nejistě.
„Děkuju, Kadare.“ Poděkovala a objala Kadara kolem krku.
Elika ani nevěděla, jak dlouho tam sedí. Pomalu padal večer a lidé se vraceli domů.
„Tady jsi.“ Hlesl Minato udýchaně. Elika na něj stočila překvapeně pohled.
„No jo. Kde jinde bych byla.“ Usmála se Elika a posunula se na lavičce, ať si Minato může přisednout.
„Taky mi chybí. Kéž bych s ním strávil více času.“ Řekl Minato, když se posadil a podíval se na Tanmovu sochu. Ze samé úcty byla socha úplně čistá, nikde nic poškrábaného, počmáraného, nikde žádný menší odpad.
„Chybí nám všem, synu. Jeho přítomnost, vlastnosti… Všichni na něj vzpomínají v dobrém. I na Kira a Kadara.“ Uznala Elika. Kolem nich se pomalu začaly rozsvěcovat lampy.
„Vlastně jen kvůli tátovi jste se tak proslavili. Vše to byla jen jeho zásluha.“
„Ano, to byla. A nejen my, ale všichni byli, jsou a budou za to šťastní.“ Během Eličiny řeči se Minato pokoušel zapálit svíčku. Škrtal zapalovačem jako divý, ale pořád nic.
„Sakra! Na tátu pořád nemám.“ Zabědoval Minato a schoval zapalovač, ale svíčku měl pořád venku.
„Když se na tebe podívám, tak jsi jeho odkazem, synu. Tvůj vzhled, povaha… Stejná jako Tanma-kun.“ Usmála se Elika při pohledu na svého syna. Minato teď byl ve stejném věku jako Tanma, když umřel.
„Pár rozdílů se tam najde. Nemám tolik jizev, jako on a oči mám po tobě.“ Uchovával Minato realitu.
„Ano, ale tohle máš po něm. Realistické uvažování.“ Elika se nepřestávala usmívat. Od Minata vyšlo jen chabé uchechtnutí a znovu vytáhl zapalovač. Byl to Tanmův zapalovač.
„Jen deset let jsem tě zažil, ale i těch deset let mi stačilo, abych tě poznal.“ Promluvil Minato a knot svíčky konečně vzplál.
„Byl jsi sakra dobrý, tati.“ Dokončil Minato pohledem do svíčky, kterou pak postavil k Tanmovým nohám.
„Byl by na tebe pyšný, kdyby byl ještě mezi námi.“ Ujistila ho Elika, když taky přešla k soše. Nastal náhlý poryv větru, jenže to trochu vyznělo, jakoby někdo něco říkal.
„Co to? Jako bych něco slyšel.“ Podivil se Minato a začal se rozhlížet. Jenže Elika zůstávala v klidu.
„Čeká na mě.“ Usmála se Elika a vzhlédla k nebi. Bez mraků, poseté mnoha hvězdami.
„Ta jedna padá?“ Podivil se Minato a měl pravdu. Z nebe jakoby spadla hvězda, která se zastavila přímo nad Tanmovou sochou.
„Táta si jde pro mě.“ Řekla potichu Elika, když z hvězdy začal někdo sestupovat. Styl chůze, volba oblečení.
„Tati?“ Hlesl Minato, když někdo stál pevně na zemi. Elika rozpoznala obrys těla, styl chůze. Tanmův duch na sebe nabral mladší podobu.
„Zdá se, že je čas se rozloučit, Minato.“ Začala Elika a přistoupila blíž k postavě. Minato jen stál a hleděl. Duch natáhl k Elice levačku, kde byly všechny prsty.
„Dávej na sebe pozor, synu.“ Promluvil duch a usmál se. Minatův překvapený výraz se změnil v šťastný.
„Dám, tati.“ Slíbil Minato a Elika už spočinula v Tanmově náruči, už s mladým vzhledem. Po dlouhé době Minato pocítil radost.
„Sbohem, náš synu, Minato Namikaze.“ Rozloučili se Tanma a Elika jednohlasně.
„Pozdravujte ostatní.“ Požádal ještě Minato s úsměvem, ale to už jeho rodiče zmizeli v paprsku, který směřoval k obloze.
„Milujeme tě.“ Zaslechl ještě Minato v poryvu větru. Ulice už úplně osiřely, zůstal tam jen on sám.
„A tak skončil příběh o legendě, kterou sice nikdo neočekával, ale přesto zůstala v srdcích nás všech.“ Promlouval Minato, když šel zase zpátky domů.
„Je mi jedno, kdo tomu uvěří a kdo ne. Mě neoklamou. Já jsem to zažil, já měl tu čest být po jejich boku. Já byl jedním z nich. Je čas začít novou kapitolu života. Sice nebude tak záživný, jako tátův, ale bude to stát za to.“