Poslední slzy

Poslední, na koho si vzpomněl, byla v jeho očích ta nejkrásnější dívka. Měla zelené až tyrkysové oči a smála se na něj z celého svého srdce. Její růžové vlasy jí rámovaly obličej a zdobila je čelenka, značící její ohromnou sílu. Pak už jen cítil ostrou bolest, jak jím nemilosrdně proudí a neušetří ani ten nejmenší kousíček jeho už tak bitvou poznamenaného těla.

Chvíli poté cítil, že se nepřítel vzdaluje. Slyšel, jak mohutný, silný dupot utichá v dáli a mění se v šum. Potom už nic nevnímal, jen to, že tu zůstal úplně sám.
V temnotě, kde se nyní ocitl, ho začaly objímat modré, hřejivé plamínky a on pomalu zapomínal.
Zapomněl na prohru, na tu šílenou bolest, co jím prochází, na přátele a na ni. Z malých plamínků, se zrodily větší a ten, koho si navždy budou lidé uchovávat ve svých srdcích jako hrdinu, se začal pomalu poddávat silnému žáru.

Dívka, kterou miloval, se k němu rozběhla. Ze začátku se na nic nezmohla. Jen tam tak stála a dívala se na svého přítele. Po chvíli však padla na kolena, tiskla si ho k sobě a on skončil v jejím náručí. Z posledních sil se snažila mladíka oživit ale jak si myslela, bylo už příliš pozdě. Zářivě blonďaté vlasy vybledly. Teplá, opálená tvář zbělala a zmocnil se jí chlad. A jeho oči v odstínu té nejkrásnější modři, propustily dvě poslední, velké, třpytící se slzy.

Dívka, jež ho svírala ve svém náručí, zavolala jeho jméno a z jejích očí se začal valit potok slz.Něžně ho položila zpět na trávu a políbila ho na tvář.
Vše utichlo i zpěv ptáků se vytratil. Na obloze se začaly kupit mohutná, šedá mračna a tancovat divoké blesky. Slzy dívky i chlapce se smíchaly s mihotavým deštěm a ten si pomalu přivlastnila suchá půda. Dívka tam seděla minuty, možná hodiny a nic už nevnímala…

*****************
Od té doby uplynuly již čtyři dlouhé roky.
Na louce pobíhá malý klučina a v ruce drží překrásnou kytici. Za ním přichází jeho milující matka a on ji kytici hrdě předává.
Neobyčejně modré a zelené květy ladně tančí v letním vánku. Matka šťastně pohlédla na svého synka. Jeho jiskřivé, modré oči se zastavily na její tváři, nic však neříkal.
Žena se na něj zaujatě pousmála: "Sem jsme chodili s tvým tatínkem, ale v té době tu nebylo tolik krásných květin…“
Chlapec koukal upřeně na matku. S nadějí očekával, že mu ještě něco poví.
Ta se ale otočila a šla dál. "Tak pojď Naruto, babička už na nás čeká!“ Malý blonďák doběhl svou zasněnou matku a chytil ji pevně za ruku. Ta se cestou ještě několikrát otočila a nakonec i se synkem zmizela v dáli.