Už navždy

Pláču, zatímco ostatní se smějí… Pláču, i když jsou ostatní rozlobení… Pláču, když jsou ostatní šťastní… Pláču stále, i když to ostatní nevidí…
Mé srdce krvácí, ale nikdo to nevidí. Na povrchu se směji, ale i tak pláču… Já pláču stále.
Ztratila jsem ho…

Už je to skoro rok, ale i tak moje srdce krvácí a moje mysl teskní.
Dívám se na fotografii našeho týmu a opět se utápím ve vzpomínkách. Na to jak jsem byla šťastná. Ne.. na to, jak jsme byli šťastní. Bože, jak já tě milovala.
Ztratila jsem tě, ale moje srdce stále patří jenom tobě.
Sice se mě ostatní snažili pochopit, ale nemůžou. I když se mě snažili rozesmát, tak nemůžou.
Někdy mi připadá, že na něj všichni dočista zapomněli a to mě nutí plakat ještě víc, i když jenom v duchu.
Pořád to mám před očima to, jak padá mrtvý k zemi. Vzpomínka na to je jako další kunai do mého srdce.
Všichni na tebe zapomněli. Prostě šli dál, ale to já nedokážu. Ne, když si vzpomenu na tvůj úsměv. Prostě to nejde.
Konečně jsem se rozhodla to skoncovat. To utrpení. Stojím na kraji propasti Snů…
...

„Kdysi dávno, ještě před tím než jste se narodili, zuřila válka, ale nebyla to válka mezi Shinobi. Válka zuřila mezi obyčejnými lidmi. Tenkrát jeden mladík slíbil své lásce, že se z války vrátí a budou žít spolu. Dívka chlapci uvěřila a čekala, jenže onen mladík padl poslední den oné války. Ona se to dozvěděla ještě ten den. Jenže bez něj nemohla žít, a proto se vydala k této propasti, kde se rozhodla ukončit svůj život. Ještě před tím než se vrhla do prázdna vykřikla svoje přání… sen jestli chcete. Říká se, že přestože ukončila takto svůj mladý život, našla klidu právě se svým milovaným. A takhle vznikla legenda, že kdokoli se vrhne do propasti, najde klidu s tím koho miloval,“ řekl sensei a na všechny se usmál.
„Ale sensei, kdo by věřil takové pohádce?“ vyhrkli jsme na něj všichni.
„Věřte nebo ne, ale v životě je potřeba věřit legendám,“ dodal.
...

Usmívám se při vzpomínce na to, když jsme byli ještě tým. Na to, když jsme byli ještě všichni spolu. Naposledy se ohlížím tam, kde tuším Konohu.
„Chci být zase s ním. Chci být už navždy s Hyuugou Nejim!“ křičím svoje přání do prázdna a vrhám se do temnoty.

Padám temnotou. Padám dlouho, ale tvrdý náraz se neodvratně blíží.
Těsně před dopadem zavírám oči… Cítím nesnesitelnou bolest a chlad, ale jak rychle přišly, tak i odešly. Najednou cítím příjemné teplo a pomalu otevírám oči, ale hned je zase zavírám. Do očí mě pálí ostré světlo. Znovu se pokouším je otevřít, ale tentokrát už to jde. Přímo nade mnou se někdo sklání. Mrkám a snažím se rozkoukat. Stojí tam on.
„Neji,“ vydechnu.
„TenTen,“ povzdechne si a pomáhá mi na nohy. Když už konečně stojím, pořádně se rozhlížím po okolí a objevuji zdroj onoho světla. Přímo nad námi září jasně slunce, a hned vedle je i měsíc s hvězdami.
„Kde to jsme?“ ptám se s úžasem.
„Na druhé straně.. Zapomněla jsi?“ ptá se.
„Ne nezapomněla,“ říkám a koukám mu do očí. Konečně, tak dlouho jsem čekala. Konečně ho znovu vidím. Do očí se mi hrnou slzy... Pláču. Po dlouhé době lze vidět moje slzy.
„Blázne! Proč jsi to udělala?“ vyhrkne na mě.
„Protože…“
„I když mě bolí, to že jsi mrtvá, jsem rád, že jsi tu,“ přerušuje mě a lehce mi otírá slzy z tváře, potom se ke mně sklání a naše rty se spojí v jedno.
„Miluji tě,“ špitne mi do ucha, když se ode mě odtahuje.
„Taky tě miluji,“ špitám zase já jemu.
„Pojď,“ řekne mi a chytá mě za ruku. Chvíli běžíme, když v tom Neji náhle zastaví. Pohled mu zůstává na podivné obrovské květině. Lehce se na mě usměje a pevně mě k sobě tiskne. Druhou rukou objímá květinu, která se zvláštně vrtí a z ničeho nic se její květ zprudka roztáčí. Květina se spolu s námi vznáší do vzduchu.
„Neboj, nepustím tě,“ říká mi s pobaveným výrazem.
„Budu ti věřit,“ směji se. Konečně jsem s ním. Už navždy.