Konoha vzhůru nohama XVI. - Nesplněný sen (Poslední kapitola)

Venku už svítalo a o budovu se rozbíjely první bomby. Hanabi se choulila tentokrát pro změnu v Nejiho náručí a Hinata s Kibou o něčem zapáleně hovořila.
„Vy dva dospěli jste k něčemu? Jelikož ten strop dlouho nevydrží!“ ozval se Chouji trochu nervozně.
„Můžeme jen čekat, Shino brzo přijde.“ odpověděla dlohovláska.
„Může mu to trvat než je všechny sežene! Jak dlouho budeme čekat?“ vstala protestující Temari.
„Až nás to tu zasype, nebudeme už muset.“ okomentoval to její bratr optimisticky jako vždy.
„Přijde včas.“ prohlásil hnědovlasý a šel se posadit do jednoho z koutů podivně prázdné staré místnosti.
„Jako že si tu takhle klidně sedneš a budeš čekat?“ vykulila oči Ino.
„Co bys chtěla dělat? Mám nám vykopat únikový východ?“ podíval se na ni naštvaně, přesto musel uznat, že by to nebyl nejhorší nápad, kdyby jemu a Akamarovi stačily síly, ale přece jen tu byli docela dlouho a už naprosto bez jídla.
Od stropu se ozvalo zapraskání.
„Jak dlouho myslíte, že vydrží horní patro?“ zamračila se Sakura a přejížděla očima jak strop tak zdi.
„Umřeme tady.“ konstatoval Naruto, taky se posadil, jako by rezignoval, přitáhl si kolena k bradě a podložil si ji rukama. Jeho pohled teď naprosto klidný se zabodával do země a hledal na ní pravděpodobně něco nezvyklého. Nebo možná jen zkoumal částečku prachu ležícího mu u nohou.
Všichni čekali, že ticho zase prolomí něčí proslov o tom, jak nezemřou, jak se odsud dostanou a začne blonďáčka povzbuzovat, ale diskuze se odebrala naprosto jinam.
„Máš pravdu.“ ozval se klidný hlas a chlapec zvedl hlavu, jelikož přímo k němu zamířily něčí kroky.
„Ty tady rozhodně umřeš, jestli se už konečně nevzchopíš.“ promlouval k němu Sasuke a v jeho hlase byl znát vztek.
Druhý na to nijak nereagoval, byl docela zaujatý tím, co mu chce právě jeho dávný kamarád povědět. Nestávalo se moc často, aby spolu promluvili a vzhledem k nárazům a praskání budovy ve které se nacházeli, tohle dost možná bylo naposledy.
„Od samého začátku se chováš jako pitomec, jsi horší než to čím si býval, měl jsem tě popravdě mnohem radši toho nechutného optimistu prahnoucího zachránit své kamarády v naivní víře, že dokáže všechno na světě, než sebelítostivou trosku, jakou si se stal teď.“ zastavil se až u něj.
„Co s tím chceš dělat?“ podíval se na něj chlapec očima ve kterých pomalu umíral poslední jiskřičky naděje, které do nich jeho kamarádi od znovu shledání stále vlévaly.
Sasuke neodpovídal, jen se na něj díval. Zdál se naprosto klidný, ale uvnitř něj vřel vztek.
„Tak vidíš, ani ty ani nikdo jiný...“ větu už nedokončil, jelikož dostal jednu ránu a hned další. Okamžik na to už černovláska slušně kopl a dal mu loktem do žeber. Ten s ním na oplátku praštil o zem.
„Víte co? Nemůžu se zbavit dojmu, že jste oba pořád stejní idioti!“ vykřikla najednou Sakura a znechuceně zmizela někam do chodby.
Sasuke prudce vstal z Naruta, který okamžitě vyskočil taky.
„Kam sakra jde? Jestli ta barabizna spadne, zasype jí to!“ rozčílil se černovlasý, zatím co blonďák se rozběhl rovnou za ní. Druhý ho za několik vteřin následoval.
Místností se na chvíli rozhostilo nepříjemné ticho přerušované pouze nárazy do zdí a omítkou dopadající na zem. Mírné množství prachu se vznášelo ve vzduchu, tvořilo střídavě obláčky a opět dopadalo na zem, jako by hrálo poslední smutné divadlo.
„Myslíte, že to stihnou zpátky?“ zeptala se po chvíli silně pesimistickým tónem Ino.
„Copak už vám všem dočista přeskočilo? Vydrželi jsme tak dlouho, jsme skoro na konci a vy se chcete teď začít hroutit? Říkám, že se odsud všichni dostanete v pořádku a do jednoho! Za chvíli už bude po všem.“ prohlásil odvážně Kiba a měl si chuť hned nafackovat. Tímhle je krmil celou tu dobu, aby vydrželi, aby byli silní a nedá se říct, že by neuspěli. Kanuto byl mrtev, zbytek záležel na ostatních shinobi.
Jenže bohužel, žádná záruka, že se odsud dostanou neexistovala a přes jeho slova, oni to věděli. Teď už nemělo význam si nic nalhávat.

Jeden náraz, druhý a další. Zdi se otřásaly, horní patro se pomalu, ale jistě začalo bortit. Temnou chodbou se rozezněl výkřik. Všudy přítomný prach silně ztěžoval Narutovi vidění, kus před ním přistál kus stropu, který vytvořil další neprůhlednou roušku, takže musel zastavit.
Oproti tomu Uchiha s již zapnutým Sharinganem se vrhl přímo mezi jednotlivé dopadající kusy a nezastavoval.
„Přece se nemohla tak rychle dostat až nahoru?“ pomyslel si, když se s další hromadou sypajících se sutin ozval znovu výkřik.
„Sakuro?!“ zavolal, aby zjistil jak je daleko, ale za okamžik už ji viděl. S nohou uvězněnou ležela na zemi.
„Přeskočilo ti co?“ vyčetl jí okamžitě a chystal se z ní balvan dostat, jenže ten nebyl nejmenší.
Když doběhl i Naruto a viděl situaci, pokusil se černovlasému pomoc, ale ani jeden z nich s tou věcí momentálně neměl šanci pohnout.
Ze zářivě zelených očí pomalu začaly po tváři stékat slzy.
„Tak Naruto zaber sakra!“ komandoval druhý, přesto, že mu to nešlo o moc lépe.
„Nechte toho přece.“ zavzlykala dívka. Oba se na ní překvapeně podívali, aniž by se přestali snažit.
„Rasengan!“ nevzdával to blonďák a za moment už se pokusil udeřit do obrovského kusu stropu, ale ani tentokrát se nic nestalo.
„Říkám, že je to zbytečné!“ vykřikla trochu hystericky, jelikož všude kolem ní se sypaly kusy stropu a zdí, který tu mohl co nevidět pohřbít.
„Myslíte, že jsem se z toho nezkusila dostat sama?“ zvedla pohmožděnou, možná zlomenou ruku.
„Dobře víte, že to tady měly Orochimaru s Kabutem postavené z něčeho čím neprostoupí chakra a Byakugan skrz nevidí. Tohle hned tak nerozbijeme.“ upřela na ně vážný pohled.
„To je bl*ost!“ rozčílil se Sasuke.
„Prostě na to zapomeňte, co chvíli se to zřítí, Kiba vás bude potřebovat. Chtěla jsem zachránit vesnici, stejně jako vy. Doufala jsem, že jednou to zase bude jako dřív, ale je pozdě, tak se aspoň přestaňte neustále hádat a začněte zase spolupracovat.“ v očích se jí zaleskly další slzy, přes které sotva viděla a z nepochopitelných důvodů na tváři objevil líbezný úsměv, jaký nikdy neviděli.
Možná ze štěstí, že je v takovou chvíli viděla na okamžik znovu se o něco snažit společně, ale teď jako by už ani nemusela být silná a mohla znovu povolit všechnu tu bolest v sobě.
„Jak chceš.“ odpověděl černovlasý a na chvíli uhnul pohledem k Narutovi. Ten nechápal, co má na mysli.
„Chce abychom teď utekli? Jako jsem utekl kdysi? Jako i on si jen tak zmizel. Máme tady Sakuru nechat?“ najednou se mu vybavovalo všechno. Na mysl mu přišlo, jak dlouho si vyčítal, když jednou v životě sešel ze své cesty, znovu už by to zřejmě neunesl.
„Hej, udělej další Rasengan!“ praštil do něj Uchiha, aby se probral, zatím co si sám stoupl do bezpečné vzdálenosti a v ruce mu začalo vřískat Chidori.
Růžovovláska pozorovala oba při jejich počínání.
„Prásk!“ oba naráz zasadili ránu, ale krom jemné prasklinky na boku a hromady škrábanců se nic nestalo.
„Další!“ vykřikl černovlasý.
„Sasuke nemá to cenu!“ zakroutila hlavou dívka.
„Mlč!“ probodl jí jediným pohledem, který říkal všechno. Byl v něm vztek a hořkost, z uhelně temných očí přímo čišelo to všechno, co ho vevnitř užíralo. Narutovo chování, její jednání, ztráta domova. A někde pod tímhle vším pod tou slupkou lítost, lítost z toho, že se to všechno nestalo jinak. Stejně tak bolest ze ztráty lidí na kterých mu nejvíc záleží.
Modrooký zatím s pomocí Kagebushinů vytvořil hned několik Rasenganů a spolu se Sasukem se rozestoupili dokola a znovu naráz vyrazili.
Těžko uvěřit, že za hlasitého praskání byla její poraněná noha uvolněná. Oba jí hned pomáhali se zvednout.

„Za chvíli to spadne.“ konstatoval Chouji.
„Díky za upozornění!“ držela se za hlavu Temari.
„Uklidněte se, Shino přece ví co dělá, ne?“ ujišťoval je černovlásek s vlasy svázanými v culíku.
„Shino je dávno někde v tahu.“ odsekla blondýna.
„Ino řekl jsem ti, abys toho už nechala.“ zamračil se Kiba. Akamaru mu ležel u nohou a kňučel, jako by tušil co za okamžik přijde.
„Hádkama si nepomůžeme.“ přejela je mladá Hyuuga přísným pohledem. Nerada viděla Kibu tak zničeného, věděla, že je to z největší části jeho zásluha, že dali téhle vesnici ještě jednu naději. Teď už záleželo, jestli se jí chopí.
Z ničeho nic z chodby vyběhli Naruto a Sasuke se Sakurou v náručí. Opřeli ji o zeď a blondýnka se na její zranění hned šla podívat.
„Nebude to vážné, vyléčím to, jestli mi bude stačit chakra.“ konstatovala s úlevou.

Za pár minut se chodba pomalu začala zasypávat. I tady už začaly poletovat kusy dříve tak honosného sídla. Hnědovlasý hladil Akamara a tvářil se, že se opravdu nechá se stejně klidným výrazem zasypat.
Temari vykřikla, když vedle ní přistál slušný kus omítky.
„Pojďte tamhle!“ ukázal Shikamaru na roh, kde se ještě budova celkem obstojně držela, ale nebylo to lehké, jelikož jim sídlo už doslova padalo na hlavu. Neji pomáhal Hanabi, aby ji nic nezasáhlo.
Až dosud, se všichni drželi statečně.
„Je pozdě.“ zašeptala Tenten. Jako by na její slova tohle místo čekalo, většina stropu se začala řítit. Hinata a Kiba se ještě stále snažili přesunout do bezpečnější části, ale i tam už menší kousky působili všem šrámy.
V hlavě mladíkovi stoupalo zoufalství, věděl, že tohle je boj o vteřiny jejich životů, které tak jako tak co nevidět skončí. Pozoroval prach vířící vzduchem a malého broučka poletujícího v tom všem šílenství, přitom nevnímal, rozruch všude kolem, ani kamínky zasekávající se mu do všech částí těla. Najednou mu to došlo.
„Shino!“ vykřikl a ukázal na broučka, poletujícího mu kolem hlavy.
Všichni sebou trhly, jako by se před nimi objevil anděl spásy. Hinata se zastavila a otočila, na tváři jí vyrazil kouzelný úsměv, právě ten který tak miloval. Její očka vždy plná naděje jako by zářila.
Když se pozorně zaposlouchaly, všimli si, že palba dávno ustala, teď už se jen bortila silně poškozená část sídla. Byla ta pravá chvíle dostat se ven, vzhledem k tomu, že s větší části už byly kolem nich jen polozborcené zdi a nad nimi dřevěné trámy chabě držící zbytek stropu, byli v podstatě zachráněni, pokud by se v pořádku dostali ven. Všichni mířili k dírám ve zdech.
„Osud zasazuje ty nejtvrdší rány ve chvíli, kdy je přestaneš čekat.“ tuhle větu Kibovi otec často říkával. Proč si to vybavil právě teď?
Tělem mu projela silně mrazivá bolest. Jeho srdce poskočilo, jako dítěti, když se smrtelně vyděsí něčeho příšerného.
„Proč? Je přece všechno v pořádku?“ ptal se sám sebe a pro jistou se otočil. Někdo by řekl, že v pravý čas, někdo zase bohužel právě v té chvíli.
Těsně na Hinatou se právě lámal jeden z trámů a kus ho letěl hned dolů.
„Hinato!“ vykřikl, ale rovnou skočil po dívce a strhl ji pod sebe.
Když se vyděšená očka Byakuganu otevřela, celé její šaty se zbarvovaly do krve. Na čtyřech nad ní klečel hnědovlasý chlapec probodnutý kusem dřeva.
Pomalu se svezl na bok vedle ní na zem, se zavřenýma očima a sepnutými rty těžce dýchal.
Když je po chvíli otevřel, díval se do dívčiny uslzené tváře.
„Kibo, Kibo.“ opakovala stále dokola, neschopna dalších slov.
Sliboval jí, že všechno bude krásné, sliboval jí toho tolik a ostatním lepší budoucnost, vesnici svobodu. Teď byl čas se rozloučit, opustit nesplnitelný sen. Protože on už se zašedlých zdí toho starého domu nikdy nedotkne.
Jako by slyšel praskání těch starých prken, po který na terase s Akamarem v dětství tolikrát běhávali. Vždycky věřil, že se tam jednou vrátí. Pootočil jemně hlavu, chtěl se rozloučit, ale pi když zdi byly z části zbořené, odsud až k jeho domu nebylo vidět. Přesto ho měl stále před očima, každý záhyb, každou prasklinu v omítce připomínající nějakou událost.
Cítil, jak mu na tělo dopadají její slzy, ta ironie - přitom jediné co by teď chtěl bylo vidět ji se usmívat.
Další věc kterou ucítil byl chlad a soucitné měkké chloupky, hřející jeho chladnoucí tělo. Dokud mohl a přes nezkutečnou bolest zvedl dlaň k její tváři. Nezáleželo ne tom, jak moc to bolí, je to to poslední, co může udělat.
Na okamžik ho zamrzelo, že už nestihne vyjít ven a poděkovat Shinovi. Nakonec měl přece pravdu, dokázali to. Vesnice se nejspíš vrátí do rukou ninjů.
„Slíbil jsem, že se odsud všichni dostanete.“ usmál se dokud mohl, aby alespoň ona jeho si mohla zapamatovat jaký býval. Věčně plný energie a snahy udělat ji šťastnou. Dal jí co mohl, tohle všechno je teď jako dárek na rozloučenou. Budoucnost pro další generace, kterou jim tu nechává.
„Kibo!“ chtěla ho naposledy obejmout, ale věděla, že by to bolelo, chtěla se usmát, ale nemohla přestat plakat. Přála si to zastavit, ale bála se zavřít oči, jelikož až by je znovu otevřela, mohla už by být sama.
Pod rukama jí utíkaly poslední vteřiny a ona nemohla udělat vůbec nic, poprvé si připadala tak bezmocná. Před sebou měla všechny vzpomínky, kdy se společně tajně scházeli ve sklepení a plánovali tohle všechno. Chtěla křičet, že to chce vrátit, že bude raději žít jako dřív, ale z těžkým srdcem musela sama sobě přiznat, že on by to tak nechtěl. Jinak by tu přece neležel s úsměvem na rtech, zatím co se loučí.
„A poděkuj za mě Shinovi, a řekni...“ z úst mu začal stékat pramínek krve „..že než se to stalo, byli jsme bezva tým. Ta doba mi bude chybět, doufal jsem totiž, že si ji od zítřka zopakujeme. Vem Akamara domů, alespoň on by si měl náš sen splnit slíbil jsem mu to. Žij krásný dlouhý život a dávej na sebe i na ostatní pozor. Spoléhám na vás, že se o Listovou postaráte a odkážete jí dalším generacím, aby v ní žili, tak jak my žít nemohli. Buď šťastná, směj se, nikdy kvůli mně už neplač. Zapomeň na všechnu bolest a od zítřka se vždycky jen směj, všem kolem rozdávej ty svoje úsměvy a pohledy anděla. Nikdy nezapomeň, že jediné co si přeju je, aby se ti splnily všechny tvoje sny. Sbohem Hinato.“

Poznámky: 

Tak je to tady, konec mojí první sériovky, přes zimu mě totálně opustila nálada,, takže jsem ani nevěřila, že to přijde, ale nakonec se mi to podařilo řekla bych úspěšně dopsat. Doufám, že se vám líbila, že vás konec nezklamal a mělo to smysl, že si třeba přečtete i něco dalšího co jsem napsala nebo píšu. Hlavně chci všem kdo četli a hlavně komentovali nebo alespoň hvězdičkovali a dávali do oblíbených. Moc to potěší, i jediná věta v komentáři ať už kritika, či pochvala mi vždycky zvedne náladu, to vědomí, že to nepíšu jen sama pro sebe, ale i pro vás a že to opravdu někdo četl. Jelikož to jsem ani nečekala, když jsem tu začala psát. Takže se s touhle povídkou tak nějak loučím, ale já samozřejmě budu psát dál. Mám tady rozepsanou ještě jednu před koncem a další na úplném začátku, nemluvě o jednorázovkách. Takže určitě o mě ještě uslyšíte!

Něco málo k psaní tohohle příběhu...

Když jsem loni v létě začala psát na Konohu, bylo to hlavně proto, že příběhy které jsem doposud psala, jsem neměla komu ukázat a to mě mrzelo. Nejprve jsem měla strach, že nebudu umět pracovat s už vytvořeným světem a postavami, takže jsem napsala takovou humornou jednorázovku.
Po kladných odezvách, jsem si řekla, že bych mohla zkusit nějakou sérii i když jsem sama nevěřila, že ji dotáhnu dokonce, jelikož krom jedné jediné stostránkové knížky u které jsem seděla vážně denně, (teda chtěla jsem z toho udělat knížku, zatím je to pořád jen sešit s dost neoriginálním příběhem ) jsem nikdy nic delšího než školní slohy dokonce nedotáhla, ale řekla jsem si: „Zvládla jsem to jednou, když to bude někdo číst, snad to zvládnu znovu.“ No a taky že ano, hlavně díky vám, jelikož se pokaždé našel někdo, kdo napsal, že se mu to líbilo, že ho zajímá, jak to bude pokračovat. Doufám, že i u posledního dílu, se najde někdo, kdo napíše jak se mu to líbilo, abych věděla, že sem to nepsala zbytečně.
V začátku jsem se opravdu vyžívala, zhruba do doby, než přišel první střed, jelikož jsem měla opravdu strach, že napíšu nějaký nesmysl. Hlavně proto, že když jsem to začala psát, byla jsem asi v polovině normal Naruta, ale nakonec jsem se přes to tak nějak dostala. I když je znát, že třeba Shino o kterém jsem nevěděla zhola nic má dosti pochroumaný character. Zatím co Hinatu a Sakuru jsem pozměnila úmyslně, jak jsem na začátku zmiňovala. Bylo to celé taková moje úvaha, jak by se vlivem událostí ty postavy mohly změnit. Po celou dobu pro mě bylo největším peklem, aby nepřebral hlavní roli Sasuke, jelikož mám pro něj prostě slabost. Jenže tohle byla povídka o Kibovi, což je taky důvod, proč jsem změnila původní konec...
Původně měli umřít na konci Neji a Naruto. Neji aby ochránil Hanabi a Naruto který se měl znovu stát právě takovým Narutem, jakého známe z Kishimotova příběhu, který chce ochraňovat svou vesnici.
Jenže už tak na sebe tým sedm strhával hromadu pozornosti, tak jsem se rozhodla to trošku pozměnit. Myslím, že takhle má ten příběh lepší smysl, než několik náhodně povražděných.

Takže na jednu stranu je to úleva, že je to konečně dokončené, na druhou, tahle povídka mě přivedla ke psaní Naruto Fanfikcí a bude mi určitě chybět. Občas se k ní budu vracet a něco si z ní přečtu, hlavně ten začátek a budu vzpomínat jak se za ten skoro rok změnil můj pohled na postavy o kterých jsem tehdy ještě tolik nevěděla.
takže myslím, že jsem to těma kecama úplně zazdila a měla bych se pro dnešek rozloučit.

Tedy - Mějte se a doufám, že i dál budete číst ty šílenosti rodící se mi v hlavě. ^^”