3 cesty – 13.

Třetí setkání

Nami sama tiše seděla ve svém pokoji a jelikož nemohla opravdu dělat nic zábavnějšího, tak studovala jeden svitek s technikami za druhým, neuvěřitelně jí to nudilo. Od chvíle, co se jí pokusili unést, což se částečně i povedlo, trávila celé dny sama, zde ve svém pokoji. Zprvu jí to vyhovovalo, ale během několika hodin jí takové trucování omrzelo. Navíc se krátce na to dozvěděla, že její bratr Naruto byl unesen doopravdy, to jí složilo. Měla výčitky kvůli tomu, jak se chovala, když ho naposledy viděla. Rozhodla se, že ve svém životě chce něco změnit. ANO už nechtěla být někým, kdo je ovládán kvůli vesnici. Chtěla udělat něco pro osobu, kterou měla ráda, pro svého bratra se musela změnit a konečně začít jednat. O tom si myslela, že to tak má být. Během prvního týdne pročetla snad všechny svitky, které týkaly pečetících technik klanu Uzumaki, tedy alespoň ty svitky, které se do dnešní doby zachovaly. S odporem se stále přesvědčovala, že okolo jejího pokoje stojí deset nejlepších hlídačů, kteří byli k dispozici. A okolo celého sídla hlídkovalo bezmála padesát dalších.
„Proč jich tam padesát, vždyť si tam skoro šlapou na paty, jak jsou blízko u sebe. Na hlídání tohohle baráku by stačilo tak pět a ne padesát!“ Říkala si v duchu Nami a otevírala další svitek, který se ale otevření bránil.
„Co to k čertu?“ Divila se Nami a pomáhala si v otevření tajemného svitku zubama.
Ale ať už požila všechny údy svého těla, do svitku se dostat nemohla, ani za nic. Když se svitek, tak moc dobře bránil, tak chtěla svou snahu vzdát, ale jako by ji právě k tomu svitku táhlo. Byla opravdu moc zvědavá, co za tajemství ukrývá. Napadlo ji, že by asi bylo dobré přečíst si, co na svitku stojí, třeba to mohl být návod k použití.
„Ale vždyť to nejde přečíst, je to úplná HOVADINA!“ Rozčilovala se Nami a celá rozzuřená hodila svitek do kouta.
Po chvíli se uklidnila, zhluboka se nadechla a povzdychla si nad svou mírně prudší povahou. Od doby, co Naruto zmizel byla o něco více vznětlivější, ale lidé se kterými mohla přijít do kontaktu, to chápali, její máma byla opravdu chápavá a sama dost výbušná. Vstala a šla pro ten svitek, ještě více než před chvílí, chtěla vědět, co je uvnitř. Byla už skoro na místě, ale jelikož nebyla zrovna pořádná a odhozeným svitkem stihla spustit řetězovou reakci, která vyústila k rozhození všech možných věcí po jejím pokoji. Ani se moc nedivila, když konečně na něco šlápla a hned na to se řítila k zemi, na bolest se netěšila.
„Na co jsem to…“ Ptala se sama sebe a se zaujetím sledovala věc, co způsobila její pád.
Nikdy v životě neviděla nic podobného. Tvar však nehrál roli, bylo to označené stejně, jako svitek, který chtěla otevřít. Vnuklo jí to nápad, že by se snad mohlo jednat o nějaký klíč nebo alespoň nápovědu k otevření. Ušklíbla se a už se těšila, až zjistí, co za tajemná tajemství skrývá ten nedobytný svitek momentálně pohozen v koutě.
Nami se znovu postavila na nohy a tentokráte poučená z minulého fiaska se raději dívala pod nohy, aby ji zase nějaká zákeřná neznámá věc neposlala k zemi. Pak se ale zarazila.
„Vždyť mi měli přece donést jenom svitky, ne? Tak co je pak tohle?“ Ptala se sama sebe.
Ale ať už uvažovala sebevíc, tak nedokázala najít, žádné rozumné vysvětlení. Ta věc zde prostě byla a sama jí nabídla pomoc v otevírání toho jednoho určitého tajemného svitku. Sice se věcička zjevila dosti bolestivým způsobem, no hlavní bylo, že tu byla. Po několika opatrných krocích zvedala Nami svitek ze země a pak se stejně opatrným způsobem snažila dostat k místu, kde nebylo tolik nepořádku.
Sedla si. Přiložila věcičku ke svitku a nic se nestalo. Zarazilo jí to, ale nevzdávala se, byla si jistá, že díky tomu bude schopná svitek otevřít. A vyplatilo se jí to, protože hned druhý pokus vyšel a svitek se smyšlenými fanfárami otevřel. Nami cítila, že jí to vzalo docela dost chakry, jenom ten svitek otevřít, normální člověk už by byl nejspíše na pokraji smrti. Pustila se do čtení. Nejprve si myslela, že je to něco vymyšleného, ale jak postupovala v četbě dál a dál, tak věděla, že je všechno pravda.
„Proboha! To je přece…“ Děsila se Nami, když svitek jedním dechem dočetla.
Ani chvíli nečekala a začala si balit věci. Musela odtud okamžitě zmizet pryč. Nebyla Vířivou nijak zhnusená, ani tím, že byla pořád zavřená doma. Ne ona se musela vydat na místo zmíněné v tom svitku, chtěla si ověřit, jestli jet to pravda či nikoliv. Problém, ale představovaly stráže u jejího pokoje a kolem celého sídla. Musela je nějak zmást a nebyla by to Nami, kdyby nevymyslela rovnou ďábelský plán. Zákeřně se ušklíbla pouze jedním koutkem a hodlala sehrát nádherné divadlo.
Nami rozrazila dveře a vystřelila ven, jako blesk. Její strážní se okamžitě pustili za ní, nemohla jim utéct. Přeskočila obvodovou zeď sídla a vydala se oběhnout kolečko kolem celého jejich sídla. Každý strážný, který jí viděl, ji šel okamžitě následovat. Všichni opustili svá místa a naháněli Nami, která se očividně dobře bavila. A po krátké chvilce měla Nami za sebou všech šedesát strážců sídla vůdce Vířivé. Zastavila se a stála čelem proti všem. Hlídající ninjové jí chtěli obklíčit.
„Tajuu Kage Bunshin no Jutsu!“ Zněla odpověď Nami a její stínové klony přečíslily hlídače.
„To si dělá srandu!“ Zněl údiv davem ninjů.
Ale nemohli Nami podceňovat, byla přece Uzumaki, bylo jasné, že taková technika je pro ni jednoduchá. Hlídající ninjové se však nechtěli nechat zahanbit, že by je mohla přemoct dvanáctiletá holka. Museli se snažit, tak moc, jak jen mohli. Přesto měli s počtem Naminých klonů značné problémy. Začal ukrutný boj. Hlídači však nemohli Nami ublížit a ona nechtěla ublížit jim, takže se omezili pouze na boj v taijutsu, žádné zbraně. Vše probíhalo přesně podle jejího plánu.
Mezitím si opravdová Nami v klidu dochystala věci, zamaskovala se, jak to jenom šlo, a bez problémů opustila Vířivou hlavní bránou, nikdo ji nepoznal. Rovnou si to namířila k místu, které vyčetla ze svitku. Trochu se bála, co najde.
Kushina konečně dorazila do svého sídla, kde viděla totálně vyčerpané hlídače a několik zbývajících stínových klonů Nami. Tušila, o co tady jde, ale i tak chtěla věřit, že opravdová Nami je mezi těmito stínovými klony. Ale postupně jak mizely i zbývající klony Kushinina naděje na to, že Nami je stále ve vesnici klesala.
„Kde je opravdová Nami?!“ Zeptal se rozrušená vyděšená Kushina.
Bez odpovědi a i poslední klony najednou zmizely. Nami už musela být moc daleko, tak se klony zrušily.
„Ne!“ Řekla Kushina a okamžitě běžela k bráně, aby mohla po nami pátrat.
Nechtěla přijít o ty, co jí byli nejdražší. Prostě nemohla.

Tiše se pohyboval lesem, aby mohl co nejrychleji dorazit na místo, kde musel být. Několik dnů mu zabralo plánování a loučení se, se svým současným domovem a lidmi, které tam měl rád, ale jednoduše musel jednat. Nikki neměl nejmenší ponětí, jak ho můžou přijmout, ale doufal, že se vše vyřeší v klidu. A konečně viděl cíl své cesty, ještě chvíli a bude tam. Když se dostal dostatečně blízko, uvědomil si, že se bezpečnost od jeho poslední návštěvy hodně zpřísnila, nedivil se tomu.
„Schválně, co budou říkat, až mě uvidí,“ řekl si v duchu Nikki, protože věděl, jak moc přehnaně uctivé reakce mají lidé zdejší vesnice ke členům klanu Uzumaki, kterých bylo pomálu.
Došel k bráně a šestičlenná hlídka ho okamžitě zastavila. Vypadali docela strašidelně, ale Nikki vycítil, že on sám by na ně stačil. Tentokrát však, ale nešel do Vířivé kvůli bitvě.
„Jaký je důvod tvé návštěvy?“ Zeptal se přísně jeden ze strážných a snad doufal, že toto cizí dítě vyděsí a ono uteče.
„Návštěva příbuzných,“ řekl Nikki a sundal si kapuci z hlavy.
Strážci brány na něho valili oči a nechtěli jim věřit. Zrak je však nešálil, jeho vlasy byly opravdu rudé. Naneštěstí pro ně s nimi momentálně nebyl žádný pořádný senzibil, takže nedokázali rozpoznat jeho chakru, zda li je opravdu Uzumaki nebo to jenom předstírá. Nikki čekal, kdy ho už pustí do vesnice, ale pustit ho stále nechtěli. Uvažoval nad tím, že tito strážní nejspíše moc chytří nebudou, protože jinak by poslali někoho, pro člověka, který může ověřit Nikkiho příbuznost s klanem Uzumaki. Nikki stále čekal a nikomu z těch hlídačů to nedocházelo, co by měli udělat a Nikki nechtěl být příliš drzý připomínat starším, co mají udělat.
„Vypadá to, že se tady asi chvíli zdržím,“ litoval se Nikki.
Nikki čekal. Občas si mírně nuceně odkašlal, ale hlídači brány byli očividně tak hloupí, že to snad ani nebylo možné. Čekal by ještě hodně dlouho, kdyby se kolem nich neprohnala žena s dlouhými rudými vlasy. Vypadala vyděšeně a chovala se zmateně, ale pak jí oči padli na Nikkiho.
„Nikki?“ Nevěřila, že to jméno vyslovila před osobou, které patřilo.
Nikki byl překvapen, že ta žena zná jeho jméno, ale připadal si jako by ji znal celou věčnost. Ne, konečně, když si ji mohl lépe prohlédnout, tak její obličej se podobal Narutovu obličeji. V ten samý okamžik mu bylo jasné, kdo ta žena s dlouhými rudými vlasy je. Ale ona nečekala, až od něho uslyší ta slova, která chtěla slyšet. Vrhla se na Nikkiho a objala ho tak moc pevně, jak to jenom šlo.
„Nikki!“ Byla Kushina nepředstavitelně ráda.
„Ma-Mami,“ povolil se objetí Nikki.
„Kushina-dono?“ Nechápali strážní.
Bohužel Kushina, ale neměla čas se radovat z objevení Nikkiho. Stalo se něco hrozného, zmizela i její dcera Nami. Musela ji okamžitě najít, ať se dělo co se dělo.
„Nami!“ Uvědomila si.
„Co se stalo s Nami?“ Zeptal se Nikki starostlivě.
„Někam zmizela, asi utekla, vzala si svoje věci,“ vysvětlovala situaci Kushina.
„Proč by…“ Chtěl se zeptat Nikki, ale viděl, jak se jeho máma cítí provinile.
Něco se mezi nimi dvěma muselo stát. To však nebylo podstatné. Nikki musel jednat, jak nejrychleji dovedl. Nejdříve se postaral o to, aby uklidnil svou matku. Byla opravdu velice rozrušená. Nějak tomu rozuměl, nebylo to poprvé, co mohla přijít o dítě.
„Jo, ale jak ji mám najít? Jasně, bude mít na sobě teleportační značku,“ uvažoval v duchu Nikki.
Problém byl, ale v tom, že Nami neviděl, proto nedokázal určit její polohu. Nemohl se k ní přemístit. Po několika horkých chvilkách dostal nápad, netušil však, jestli se mu to povede a jestli je něco takového možné provést. A přece, se to už jednou povedlo. Nikki vytáhl prázdný svitek se štětcem a inkoustem, začal na něj něco psát.
„Když vyruším techniku při přemisťování a použiji obrácené vyvolání, tak bych mohl vše, co má na sobě otcovu teleporatační značku přemístit sem, ale na to asi nemám dost chakry. Ne, nemůžu to vzdát! Tak to musím upravit, tak aby to mohlo použít více lidí,“ vymyslel Nikki.
Ještě několik krátkých okamžiků měl ve svitku napsáno vše, co potřeboval. Už stačilo získat nějakého dalšího člověka, který stejné množství chakry, jako Nikki sám. Pátral svým zrakem po okolí, až se jeho oči zastavili na jeho mámě.
„Mami? Mám způsob, jak sem Nami dostat, ale potřebuji k tomu tvou pomoc,“ řekl Nikki.
Kushina zprvu vypadala, že moc nevnímá, ale jak zaslechla jméno své dcery, tak se okamžitě vzpamatovala. Nevypadala už tak moc nervózně. Nikki jí ukázal, kam má položit ruce a upozornil ji na fakt, že je to oba může stát spoustu chakry, tak aby se na ten fakt připravila. Nikki pečlivě složil potřebné pečetě a rovněž položil ruce na svitek. Za několik málo okamžiků se začaly objevovat nejrůznější věci, které měly na sobě tuto teleportační značku. Nikki se začínal obávat, že se mohlo něco pokazit, protože Nami tady ještěnebyla.
„Třeba na sobě nemá žádnou značku,“ napadlo Nikki, ale pak byl jeho plán odsouzený k neúspěchu už od začátku.
Ale hned na to se objevila i Nami na hromadě všemožného harampádí, které se sem přeneslo před ní. Vypadala dost překvapeně, že je úplně někde jinde, než kde by chtěla být.
„Nami,“ vrhla se na ni se slzami v očích Kushina.
Svírala Nami do takové míry, že ji mohla každou chvílí rozmáčknout, to by se ani jedné nelíbilo. Když se Nami porozhlédla po okolí, uviděla zase bránu Vířivé, ze které se dnes ráno potají vykrádala.
„Jak jsem se jenom dostala zpátky?“ Nechápala Nami.
„Přivolal jsem vše, co má na sobě jistou teleportační značku,“ pochlubil se Nikki, sám pořád ještě nevěřil, že to doopravdy fungovalo a že se Nami při tom nic nestalo, mohl si oddychnout, že to takto dopadlo.
Když Kushina uslyšela, že bylo přivoláno vše, tak pak jí to nesedělo, protože tady nikde nebyl Naruto. On přece taky měl mít na sobě jednu z těch značek, tak proč se tady neobjevil, co to mělo znamenat?
„Tak proč tady není i Naruto?“ Zeptala se konečně Kushina.
Nikki se zatvářil opravdu smutně. Hned na něm bylo poznat, že ví, co se Narutovi stalo. Kushina i Nami to musely vědět. Tak moc to chtěly vědět. Naruto tady nebyl, měl přece na sobě mít tu značku, ale nebyl tady. Jako by si Nikki sám oponoval. Říkal přece, že zde má být vše s tou značkou, ale Naruto nikde. Co se jenom mohlo dít?
„Naru-nii, je i pro tuto techniku nedosažitelný. Nikdo nemá tolik chakry, aby byl pro nás v dosahu,“ vysvětlil Nikki.
„Tak kde je?“ Zeptala se Nami, která se už mírně vzpamatovala z toho, že je zase na místě, ze které se dnes pokusila utéct.
„Lépe by bylo řečeno, KDY Naru-nii je,“ řekl Nikki.
Nami na tom rudovlasém klukovi něco a to dost nehrálo, jako by ho snad už někdy potkala. Nikki se nechtěl přiznat, že to by právě on, kdo Nami unesl, snad to Naruto nezmínil. Některé věci ze svého života si chtěl nechat pro sebe, tedy spíše podstatnou část, nechtěl, aby se jeho rodina musela trápit kvůli tomu, čím si prošel, aby se na něho nedívali nějak jinak, než jak jej vidí teď.
„Co tím myslíš?“ Zeptaly se Kushina s Nami současně, jaká to náhoda, že byly tak sehrané.
„Naru-nii, je Rikudou, opravdový Rikudou, který vytvořil ninjutsu, jak jej dnes známe,“ vysvětlil Nakki.
Všichni, co to slyšeli, valili oči a nevěřili svým uším, co právě slyšeli. Ve Vířivé se hodně dbalo na historii, proto snad každý věděl, kdo to byl Rikudou sennin a také to, že to byl předek klanu Uzumaki.
„To není možné, jak by? To byl svůj vlastní vzdálený potomek? Jak je to možné?“ Divila se Kushina, protože jeden její syn měl být i jejich vzdáleným předkem.
„Taky na to nemám žádné vysvětlení, očividně pro Mudrce šesti cest, neplatí běžná logika. Nikdo z nás ji nepochopí,“ zněl zklamaně Nikki.
Netušil však, že jednou možná tuto logiku sám pochopí, aniž by to nějak chtěl. Nami si vzpomněla, že by měla asi něco, co objevila ukázat i ostatním, ale napřed se všichni museli dostat do trochu většího soukromí, nemohli sedět u brány do vesnice.