Naruto Musume – část 18 – Původce všech problémů

Byli nedaleko pozůstatků nějaké vesnice, která musela zaniknout již dávnými časy. Všechny domy byly časem tak sešlé, že je šlo rozpoznat jen velmi špatně. Protože zde nebylo nic zajímavého, mohli oba dva pokračovat ve své cestě. Ale když procházeli středem bývalé vesnice, tak Juubi zpozorněl, chtěl zuřit, ale dokázal se udržet v klidu, hlavně kvůli Hinatě. Poznal jeden znak, který zde byl. Jak jenom mohl na ten kruhový vzor zapomenout, nedávalo mu to žádný smysl. Zlost s jeho vnitřním světem lomcovala, chtěl všechno hned zničit. Ve stejnou chvíli, kdy spatřil ten znak, si také vzpomenul, kým nebo spíše čím je. Chtěl, ale věřit že takovým monstrem pouze býval, že už takový není. Hinata si nevšimla toho, co se stalo, že Juubi si už je většiny vědom a teď to před ní skrývá.
Když se dozvěděl, čím býval, hnusil se sám sobě. Sice jej něco stále táhlo k tomu padnout do temnoty, ale nyní měl vnitřní zdroj světla. Netušil, co je to za světlo, dokud nevzpomněl na někoho jménem Naruto. Hinata s ním o ní často mluvila a Juubi ji opravdu moc chtěl poznat, jako stejně dobře věděl, že by on musel zmizet, aby Naruto mohla být sama sebou. Možná byl stále sobecký, ale ať už ten pocit patřil komukoliv, byl tak úžasný a hlavně patřil laskavé Hinatě. A Juubi byl zrovna tak moc zmatený, protože to, co prožíval s Hinatou, co k ní cítil se mu dělo poprvé v životě, teď si tím byl naprosto jistý.
Ale i když se Juubimu vrátily všechny vzpomínky, tak si nemohl vzpomenout na své jméno. Bylo to zvláštní, věděl o všech hrůzách, které kdy provedl, ale nemohl si vzpomenout, na to co bylo pro něj nyní druhá nejdůležitější věc, své jméno.
„Měl bych, říct Hinatě, že už vím, kdo jsem, že si vše pamatuji, ale stále neznám své jméno. Co by si o mě, ale pak pomyslela, kdyby věděla, co jsem skutečně zač. Nebyla by zklamaná, že není ani památka po Naruto? Co mám dělat?!“ Uvažoval Juubi.
„Stalo se ti něco?“ Zeptala se Hinata, která si konečně všimla, že se s Juubim něco děje.
„Ne, nic se nestalo,“ odpověděl Juubi tak moc podezřele, že mu to Hinata nevěřila.
Dokonce i po několika týdnech, které strávila s Juubim hledáním jeho vzpomínek se ho bála na cokoliv zeptat. On to dobře věděl, protože Hinata před ním nic nemohla utajit, dokázal přece číst myšlenky. A nyní už dokonce i věděl, že její strach z něho je oprávněný.
„Musím se změnit! Musím se změnit, tak aby mě Hinata měla ráda!“ Rozhodl se Juubi, ale pak si uvědomil, že mu uniká význam slova mít někoho rád.
Ale rozhodnul se a díky tomu mohl jít kupředu. Juubi byl přesvědčen, že i on zjistí význam těch slov a bude je pak moci Hinatě říct.
„No taaak, vždyť vidím, že jsi úplně mimo! Neříkej, že se nic nestalo. Možná… Možná sis na něco vzpomněl, ne?“ Vyzvídala Hinata.
Juubi se lekl, že mu nyní může vidět do hlavy, to byla opravdu věc, na kterou nechtěl ani pomyslet. Nechtěl, aby Hinata viděla, co kdysi provedl. Hinata se k němu přiblížila a svýma zvědavýma očima na něj zírala ze všech možných úhlů. Ale ať se dívala, jak chtěla, tak stále viděla jenom Naruto svoji nejlepší kamarádku. Dalo se na to opravdu těžko zvyknout, vidět někoho a přitom vědět, že uvnitř je někdo úplně jiný. Juubi se usmál a stejně jako Hinata byl z toho překvapen, mile. Pak se i Hinata usmála na Juubiho a on se lekl, že mu hoří obličej, protože se mu začaly žhavit líce. Vytřeštil vyděšeně obě oči a netušil, co má dělat.
„Co se děje?“ Zeptala se Hinata starostlivě.
„Usmála ses na mě a pak mi bylo, tak horko!“ Zněl vyděšeně Juubi a dotýkal se přitom obou svých tváří, které nebyly jeho vlastní, ale patřily Naruto.
„Když se červenáš, tak si roztomilý,“ usmála znovu Hinata, ale sama také mírně zrudla, aniž by si uvědomovala důvod.
Pak bylo ticho, protože oběma jim přišlo trapné, cokoliv povídat. Pak se Hinata mírně poohlédla po Juubim, ale hned od něj zrak zase odvrátila, protože si opět vybavila Naruto. Juubi začínal cítit něco zvláštního, ale hned věděl, jak ten pro něj nový pocit pojmenovat, měl konečně někoho rád. Miloval Hinatu sám o sobě, ne proto, že by to zapříčinila zbývající vůle Naruto.
„Miluji tě, Hinato,“ řekl Juubi ještě dříve než si uvědomil, co by to mohlo mít za následky.
„C-Cože?!“ Vykoktala ze sebe Hinata a nechtěla věřit tomu, co slyší.
Juubi vypadal vyděšeně, že udělal něco strašného, něco co vůbec neměl udělat. Okamžitě to chtěl nějak napravit, ale netušil, co se má v takových chvílích dělat. Přišel blíže k Hinatě a chtěl ji obejmout, právě v čas na to, aby ji zachytil před tím, než stihne omdlít. V ten moment, kdy Hinata odpadla se Juubi vyděsil natolik, že začal zmatkovat. Připomnělo mu to, co jí provedl, na co už si nechtěl nikdy vzpomenout. Chvíli s ní třásl, aby se probrala, ale tentokrát slyšel, jak jí bije srdce, že dýchá, díky tomu se uklidnil. Hinata mu spala v náručí, vypadala tak bezbranně, okamžitě zbystřil všechny své smysly, aby věděl, jestli jim nehrozí nějaké nebezpečí. Nehrozilo, byl za to opravdu rád.
Pak vzal Hinatu a odnesl ji do stínu stromů a trochu dál od pozůstatků dávné vesnice. Položil ji vedle stromu, do měkké trávy a sám si vedle ní sedl, opřel se o strom a pozoroval ji, jak klidně spí. Po nějaké chvíli, kdy pozoroval Hinatu se také i jemu samotnému mhouřily oči. Byl unavený, ale věděl, že musí vydržet, chránil Hinatu.
Když znovu otevřel oči, zjistil, že už se chýlí k večeru, podle toho, jak Slunce oranžově zářilo, kousek nad obzorem. Hinata se probrala chvíli po něm, tak akorát, aby stihla ten nádherný západ slunce. Posadila se a podívala se na Juubiho, viděla v jeho očích, že to co řekl, myslel naprosto vážně. Ale Hinata nevěděla, co si s tím má počít.
„Kdybys nevypadal, jako Naruto,“ pomyslela si, ale to byla chyba protože Juubi dokázal číst myšlenky.
„Můžu s tím něco udělat,“ řekl Juubi.
„Ne, to nesmíš! To tělo patří pořád Naruto!“ Řekla zděšeně Hinata, když viděla, že Juubi hodlá změnit, celou fyzickou schránku ve které se nacházel.
„Ale ty si říkala, že…“ Chtěl vysvětlit Juubi.
„Já vím, promiň. Ale nesnažíme se přece najít, kdo jsi, aby ses mohl osvobodit z těla Naruto a být sám sebou?“ Řekla Hinata.
Juubi věděl, že tak to Hinata plánovala, ale on už dnes zjistil, kým doopravdy je, děsilo ho to, ale hlavně se pořád nemohl oddělit z těla Naruto. Jako by k němu byl nějakou neznámou silou připoutaný, prostě to nešlo, ať se snažil sebevíc. Uvědomil si, že zamlčovat pravdu Hinatě asi není ten nejlepší nápad, tížilo ho to. Chtěl jí to všechno hned říct, ale zároveň se bál, že ho Hinata bude nenávidět, tomu se chtěl za každou cenu vyhnout. Ale jak nad tím tak uvažoval, tak Hinata zpozorovala, že ho něco trápí.
„Co se stalo?!“ Zeptala se Hinata.
Juubi mlčel, nevěděl, co má říct. Byl naprosto bezradný. Pak najednou Hinatě došlo, co ho může trápit. Do teď nad tím neuvažovala, ale byla si jistá, že i ona něco k Juubimu cítí. Nebylo to pouze přátelství, které sdílela s Naruto, byla si jistá, že to muselo být něco více. Ale stále si ten cit zakazovala kvůli Naruto. Ale i ji to trápilo, musela s tím něco udělat. Přisedla si blíže k Juubimu a chystala se udělat nejodvážnější věc ve svém životě.

Naruto se konečně probrala, ale netušila, co se mohlo stát. Pamatovala si pouze, že se nedokázala ovládnout a pak už nic víc. A nyní kolem sebe měla jenom temnotu a bála se, že umřela. Cítila chlad a sním i úzkost, ale jestli by se jí naskytla možnost, okamžitě by toto místo opustila, proto se rozhodla, že vydrží a že se nevzdá. Pak ucítila čísi přítomnost, ale ať se ohlédla kterýmkoliv směrem, tak nic neviděla. Když se otočila zpátky, tak uviděla dva fialově zářící body, které se k ní pomalu přibližovaly.
„Kdo si?“ Zeptala se Naruto, když si uvědomila, že to musí být lidské oči.
„Tak trochu ty, ale jenom trochu,“ odpověděl starý unavený mužský hlas.
Naruto netušila, komu ten hlas patří, nikdy v životě jej předtím neslyšela. Proto si také byla jistá, že se jí to jenom nezdá, bylo to skutečné. Pak se jí, ale v hlavě začalo objevovat velké množství otázek, na které jak doufala, by mohl odpovědět ten muž, který se k ní krokem strace pomalu blížil.
„Výborně, takže já jsem tak trochu starý dědek! To je horší než být démon!“ Začínala být Naruto nevrlá.
„Važ, co mluvíš!“ Řekl stařík rozzlobeně.
Naruto vycítila, že ten dědula nebude tak úplně obyčejný. Moc dobře poznávala ty jeho oči, když se dostal trochu blíže, stejné oči měl i Pein, oči Mudrce šesti cest. Ale tenhle stařík, byl jiný než Pein, Naruto se ho opravdu bála, měl zlý úmysl, tím si byla naprosto jistá. Stařík zpozoroval Naruto, jak se ho bojí, to jej těšilo.
„Nechtěla bys zpátky své tělo?“ Zeptal se.
„Jak, kdyby ho měl snad někdo jiný!“ Bránila se Naruto.
Vtom okamžiku jí stařec, chytil za hlavu a ukázal, co se dělo v reálném světě, kde Juubi ublížil Hinatě. Ale ukázal Naruto jenom tuto část, protože Juubi se choval úplně jinak, než měl. To proto si dával tu starost psychicky týrat Naruto. Když Naruto viděla, co se dělo, nechtěla tomu věřit, nemohla, protože to bylo její vlastní tělo, kdo ublížil Hinatě, to prostě nemohla být pravda.
„Co mi to ukazuješ, za hlouposti!“ Okřikla dědka Naruto.
„Hlouposti, tvoje kamarádka má štěstí, že ještě žije! Ale když si myslíš, že tvé tělo patří pořád tobě…“ Řekl a vydal se pryč.
„Ty seš Rikudou, co?! Vrať mě zpátky!“ Poroučela si Naruto, protože musela chránit Hinatu.
Stařec se zlověstně ušklíbl, než se otočil zpátky k Naruto, aby nemohla vidět, jakou má radost. Vše, co chtěl mu i přes Juubiho ochotu začínalo vycházet, už byl jen krůček, od opravdové nesmrtelnosti. Naruto, ale nic netušila, byla slepá k nebezpečí, které může nastat, ona chtěla jen, aby její nejlepší kamarádka Hinata byla v bezpečí.
„Nebude to, ale zadarmo!“ Řekl podlý Rikudou.
„Jestli se dostanu zpátky, tak dám, cokoliv!“ Řekla Naruto značně rozzlobeně a netrpělivě.
Pomalým krokem se vydal zpět k Naruto. Šel tak pomalu, jak to jenom šlo, aby ji co nejvíce vystresoval, jednoduše ho to bavilo, týrat takhle lidi. Konečně po neuvěřitelně dlouhé době došel k Naruto, položil jí ruku na hlavu, zavřel oči a začal se soustředit. Necítila se zrovna nejlépe, ale doufala, že toto je cena, kterou ten dědek myslel, jak moc se pletla.
Naruto pomalu přicházela k sobě, ale pak ucítila něco na svých ústech. Když se vzpamatovala, viděla, že to není něco, ale že je to Hinata. Okamžitě ji od sebe odstrčila a naprosto nechápala, co se děje.
„Co to vyvádíš, Hinato?!“ Děsila se Naruto. Zpět ve svém vlastním těle.
„Naruto?!“ Nechápala Hinata, protože nyní byl naprosto jasné, že ta osoba před ní je doopravdy Naruto.
„Co si to tady vyváděla?!“ Vytřeštila oči Naruto, protože věděla, že její tělo obýval někdo jiný, někdo opravdu moc děsivý a Hinata se ho líbala!
„Já… Juubi…“ Řekla Hinata nesměle.
„Co se stalo, si vůbec v pořádku?! Vždyť tě mohl zabít!“ Nechápala Naruto.
„NE! Juubi není zlý! On mě…“ Řekla Hinata, ale bála se dokončit větu.
„Co ti udělal?!“ Zeptala se Naruto a věděla, že si bude muset toho Juubiho, někam zavřít, protože on byl opravdové monstrum.
„Zamilovali jsme se do sebe,“ konečně se odvážila Hinata.
Naruto to ale nedávalo žádný smysl, protože dobře viděla, co Juubi udělal Hinatě. Pak jí její nejlepší kamarádka, řekla tohle, co to mělo znamenat? Naruto opravdu nevěděla.
„Ale vždyť jsem viděla, jak tě málem zabil! Hnusně tě škrtil! To je určitě jenom trik, že ho miluješ!“ Křikla na Hinatu Naruto.
Hinata dala Naruto facku. Netušila proč, ale cítila to tak, prostě to udělala, ale vzápětí na to měla neuvěřitelné výčitky. Chtěla celou situaci nějak vysvětlit, nějakým způsobem ospravedlnit své chování a zároveň to Naruto vysvětlit.
„Naruto, copak si už nepamatuješ na to, když ses změnila? Kdy si ničila hory jenom kvůli, vlastní zlosti?“ Řekla se slzami v očích Hinata.
Naruto na tom byla naprosto stejně, vzpomněla si na všechno, co udělala, jako démon. Všechno se jí to vybavovalo, proč si tohle neuvědomila dříve, než cokoliv řekla. Cítila se strašně.
„Máš pravdu, strašně mě to mrzí. Omlouvám se,“ řekla Naruto a byla stejně na měkko jako Hinata.
V zápětí na to se objaly a obě byly rády, že se zase mohly po tak dlouhé době potkat. Hinata pak dlouho chvíli nemohla přestat mluvit o sobě a Juubim. Naruto se musela jenom usmívat.
„Víš, Juubi se opravdu hodně změnil. Nejdříve neznal význam snad žádného slova, které mělo co dočinění s city, ale pak mi najednou řekl, že mě miluje,“ byla štěstím bez sebe Hinata.
„Opravdu ho musíš milovat, když si kvůli tomu políbila tělo svojí kamarádky,“ usmála se Naruto.
Hinata si připadala trochu trapně, ale nakonec i na toto přikývla. Dnes měla opravdu šťastný den, to si myslela. Naruto najednou pocítila takovou únavu jako ještě nikdy před tím. Myslela si, že jestli je Juubi tam někde uvnitř, tak už chce jít zpátky za Hinatou. Nehodlala mu v tom bránit. Začala se soustředit, zkusila to podobně, jak když mluvila se svým otcem Kuramou nebo jinými démony, ale nic se nestalo. Bylo to divné, ale k Juubimu se asi dalo dostat pouze jiným způsobem. Pak se, ale Naruto zatmělo před očima. Netušila co se stalo, myslela si ale, že Juubi násilím přebral kontrolu. Byla moc unavená, tak jí to moc nevadilo.
„Naruto?“ Vyděsila se Hinata, když se její nejlepší kamarádka složila na zem.
Naruto nereagovala, Hinata s ní mohla třást sebevíc, ale nic se nestalo. Byla si jistá, že v okolí nikdo není. Nikdo, kdo by jim mohl ublížit, přece nikoho necítila a navíc Naruto musela mít, lepší smysly, než ona, když byla stále z části démon. Nyní však byla zodpovědnost na Hinatě. Aktivovala svou oční techniku a porozhlédla se okolo, nikde nikdo, ale když se podívala na Naruto, tak se vyděsila. Ať se na ni dívala, jak chtěla, tak neviděla žádnou chakru, žádnou démoní chakru, jako by se dívala na obyčejného člověka, ne ninju.
„Co to?!“ Nechápala Hinata.
Bylo jí jasné, proč Naruto omdlela, byla úplně bez chakry a její tělo netvořilo žádnou novou. Překvapením, proto bylo, že Naruto dokázala vůbec tak dlouho být při vědomí, když byla úplně vysílená. Hinata věděla, že musí Naruto, co nejdříve doručit domů, do Listové, aby se na ni mohli podívat.