Tragédie

Povídka psaná ve třech dějových liniích az různých pohledů, nelekejte se.

Když našími srdci prolétne jiskřička naděje, jsme šťastní. Nic se ovšem nemá přehánět a když je ta jiskřička příliš velká, dochází na utrpení, které se nedá vrátit.

Tma. Světlo. Světlo. Tma. A pak nic. Jak vlastně vypadá nic? Nikdo neví, ale ona to zažila. Zažila svůj zánik. Jenomže pak…

„Uhm.“ světlo ji bilo do očí, pohla malíčkem levé ruky. Zabolelo to. Sykla: „Co se to…“vyšlo ji z úst.

„Dívám se mu do očí.“
„Cítím jeho třesoucí se tělo podemnou.“
„Moje ruka ho něžně hladí po tváři.“
„Mé oči si snaží zapamatovat tuhle chvíli.“

Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem slabá v porovnání s ostatními členy Akatsuki.

Naštěstí jsem se ještě držela, to ale Orochimaru taky a nevypadalo to, že by se chtěl vzdát.
Po dlouhé době jsem musela přejít na taijutsu, neměla jsem dost chakry ani na základní jutsu, díky Jashinovi Orochimaru nevypadal o moc lépe. Horší bylo, že on byl v taijutsu daleko lepší a taky to tak vypadalo.

[hide=pár slov na začátek]Jo to tak dopadá když se Uke-chan nudí a má náladu pod psa. Pak vznikají přesně takové věci jako je tohle.
Teď něco k povídce...
Je to takový psycho A ano, zase dělám chudáčkovi Sasukemu zle (Kdo navštěvuje můj blog, ví oč jde.) Já nevím proč, prostě mě to vždycky nutí mu nějak ublížit Neptejte se mě na důvod, sama ho nevím

„Je tu toľko chodieb!“ zvolal Naruto a opäť zabočili doprava. Kde tu len môžu nájsť Sakuru? Je to tu hotové bludisko. A ešte nie je ani isté či sa odtiaľto dostanú, lebo vchod im zatarasili tie stromy a v tej obrovskej miestnosti množstvo Zetsuov.
„Niekde bude,“ snažil sa zľahčiť situáciu Kakashi.

Dívám se na ostré ostří nože a moji rozmazanou tvář, která se v něm odráží.
„Selhala jsi, zklamala jsi svou vesnici, jsi jen přítěž, které je třeba se zbavit,“ šeptal mi ta slova stále dokola ten hlas v mém nitru a mně nezbylo nic jiného než s ním souhlasit.
Sevřela jsem pevněji kunai ve své třesoucí se ruce a před očima se mi zjevila všechna má bolestivá selhání včetně toho posledního, díky kterému mě teď všichni tak nenáviděli.

Naruto, připrav se. Nedopustím, aby moje dcera zničila Anečin odkaz.
„To je mi jasný. Nedopustím, aby zničila svět.“ Vyměňme se.
„Co chceš dělat?“ Uvidíš.
„Poslyš Sumiko,“ promlouval devítiocasý, „to vážně chceš zničit celý svět, jen kvůli tomu, že jsi se nestala následovnicí trůnu?“ Sumiko sklonila hlavu a vyčítavě se na něj dívala.

Jak dny plynou, jsem stále šťastnější a šťastnější. Kdo by nebyl šťastný, kdyby prožíval svůj sen? Protože být v Konoze je snem mnoha lidí v našem světě a jen já, ten kdo Konohu vymyslel jej mohu prožívat.

[center] Teď skládám origami,
jsem začátečník.
Chci projít ještě vzpomínkami,

Lordovo jméno

Naruto seděl ve svém pokoji a přemítal si v hlavě, co před pár dny viděl a co poté udělal. Vzpomínky na své jednání měl stále zamlžené. Přesto si byl jist, že spousta věcí byla jinak, než měla být. Jinak než si pamatoval.
„Co se tady přesně děje?“ Ptal se sám sebe už asi po sté.
Juubi neexistoval. Byli zde jen obyčejní démoni, jakési zkažené existence. Musel pro to být nějaký důvod, ale ten Naruto neznal.

Šel blíž, byl to jen stín,
zakryl vše - a to i smích
zlověstný a jedna lež
byla horší než všechen hřích.

Nápřah ruky, bolestný cit
v očích. Jeho žalostný pláč
přidušený většinou
zněl pak hlasitěji než ticha stráž.

Umírám - oči otevřené -
zaživa a ze spousty míst
doléhá ke mně jedno slovo -
nenávist.

Umírám - oči otevřené -
zaživa a ze spousty míst
doléhá ke mně jedno slovo -
nenávist.

Probudilo mě ostré a velice hlučné zabouchání na dveře.
„Otevři! Máme rozkaz tě zatknout a předvést k výslechu!“ slyšel jsem hlas z dálky, hlava mi třeštila, celé tělo jsem měl jako by ztuhlé, nechtělo spolupracovat.
„Kdo?“ stačil jsem zaskuhrat. Na víc jsem v tuhle opravdu neměl.
„Yamanaka Ino.“ Vůbec mi nedocházely podrobnosti. Měl jsem pocit, že jsem nejméně tři dny proflámoval. I když ze své zkušenosti jsem věděl, že to bude jinak.
Snažil jsem se pohnout, šlo to ztuha, pořád jsem byl zamyšlen nad tím, co se asi mohlo stát.

Seděl tam opuštěný, jen tak bez cíle. Nic už ho nebavilo… Samotné myšlení se rázem stalo nudné a nezáživné. Kamenný obličej onoho mladíka nevykazoval žádné známky emocí - jen upřeně hleděl na přívěsek, který se mu bezmocně houpal na ruce. Samotný život z něj pomalu vyprchával.

„Pospěšte si, hodně krvácí!“
„Hai!“
„Tady, tady přitlačte! Tak dělejte!“
Matně vnímala rozhovor, který k ní přicházel z velké dálky. Pokoušela se otevřít oči, ale víčka byla příliš těžká a odmítala se hnout. Obklopovala ji neproniknutelná temnota, která jí přišla tak nějak povědomá.

Neporozumění

Tři Uzumaki přítomní ve Vířivé seděli pospolu potají v jedné místnosti, kde jedna z nich chtěla svému matce a nově nabytému bratrovi ukázat důvod svého útěku. Ale nebyla by to ona, kdyby je nenapínala až do poslední chvíle. Předtím než se dostali k bodu vysvětlování, měla Nami nepředstavitelné množství podmínek, které musely být splněny. Ještě jednou se ujistila, že je nikdo neposlouchá a pak se dala do vysvětlování.

Pochopil jeho slova dokonale.
Tušil jednu věc. Bude se muset rozhodnout, v něčem důležitém. Už když nastoupil k ANBU, přestože ho chtěl ROOT do svých služeb, již to věděl. jenže nebýt zásahu Sandaimeho s těmi slovy, musel by si vybrat jinou cestu, než tu, která se nedala jen tak ignorovat.