3 cesty – 15.

Lordovo jméno

Naruto seděl ve svém pokoji a přemítal si v hlavě, co před pár dny viděl a co poté udělal. Vzpomínky na své jednání měl stále zamlžené. Přesto si byl jist, že spousta věcí byla jinak, než měla být. Jinak než si pamatoval.
„Co se tady přesně děje?“ Ptal se sám sebe už asi po sté.
Juubi neexistoval. Byli zde jen obyčejní démoni, jakési zkažené existence. Musel pro to být nějaký důvod, ale ten Naruto neznal.
„V době, kdy jsem se narodil přece nic takového, jako démoni, kromě ocasých, které jsem stále ještě nestvořil, neexistovalo,“ tápal Naruto ve svých myšlenkách.
A přesto tady byli. Cítil, že tito démoni z duší mrtvých jsou spojeni nějakým způsobem s Juubim. Museli být.
„Ale jestli jsou tito démoni stejní jako Juubi, tak jak je možné, že Juubi byl jediný démon o neomezené síle?“ Ptal se sám sebe stále ještě ne Rikudou – Naruto.
Pomalu si však začínal dávat v hlavě jakýsi obraz celé situace. Částečně mu s tím pomohl pán tohoto zámku, této země. Naruto z něj cítil démoní sílu, přesto byla zaručeně silnější než to, co by vzniklo z jedné lidské duše. Jak to?
„Jako by kdyby dokázal pohltit další démony a zesílil tak…“ Uvažoval Naruto.
Ale to na co přicházel, se mu ani trochu nelíbilo. Na druhou stranu byla zde možnost, že by Juubi nemusel nikdy vzniknout, znělo to až příliš lákavě.
„Kdyby Juubi nikdy nevznikl, tak by to bylo asi nejlepší. Nikdy by se nikdo nemusel bát jinchuuriki, nikdo by si nemusel projít tím, čím jsem si prošel já,“ vzpomínání na nelehké dětství mu nebylo zrovna pochuti.
Musel uvažovat nad tím, jaký by byl svět, třeba bez jinchuuriki, ale za to se spoustou menších slabších démonů.
„Dokázali by se jim lidé ubránit? A jakou hrozbu tito démonci vůbec představují?“ Ale ať už se měl Naruto stát čímkoliv, tak na tyto otázky si nedokázal odpovědět.
Jak tak bloumal a namáhal si mozkovnu, tak do jeho pokoje zcela neočekávaně dorazil Keibi. Naruto si ho zprvu nevšiml, ale hned jak se vytrhl ze svého myšlenkového světa, tak poznal, že jeho strážný nevypadá zrovna nadšeně.
„Náš, pán si tě žádá u sebe, tak rychle vstávej a jdeme!“ Řekl Keibi stejným tónem v hlase jako když se s Narutem setkal poprvé.
V tu chvíli Narutovi došlo, že je něco špatně. Že se něco nepěkného má stát a hodně brzy. Tak moc brzy.
„Snad nic nehrozí Karyu!“ Strachoval se Naruto, stále mu nedocházelo proč má strach zrovna o tuto ženu.
Keibi nevypadal, že by byl ochoten Narutovi sdělit, cokoliv, co se děje a co se má stát. Naštěstí Naruta v jeho současném stavu nemohlo nic ohrozit, ať už se mělo stát cokoliv. Pomalu se přibližovali k přijímacímu sálu, kde se měl nacházet místní tlustý lord, který podle Narutova tušení nemohl být člověk. Napětí s každým krokem rostlo, něco se muselo určitě stát. Konečně byli na místě. Keibi postrčil Naruta do sálu a zavřel za ním dveře.
Naruto cítil, že se ten divný lord na něco chystá. Na něco, co by se obyčejnému člověku zaručeně nelíbilo a nahánělo nepředstavitelný strach. A pak vycítil, že se blíží ještě někdo jiný. Bylo jich více a pohybovali se ve stínech naprosto neslyšně. Jenom tušil, co za lidi by to mohlo být. Necítil z nich silnou chakru, jen tak jako z obyčejného člověka, ale tito tajemní lidé určitě nebyli jako běžní smrtelníci. Poznal, že to musejí být ninjové, podle jejich pohybů.
Nechtěl chránit tohohle podivného lorda, ale věděl, že kdyby nezakročil, tak by mohl poznat jeho pravou podobu a to kdyby se stalo, tak by jejich případný boj mohl ohrozit všechny na zámku. Tlouštík také vypadal, že si přítomnosti shinobiů všiml a hodlal použít Naruta jako svou novou schránku, proto mu návštěva těch ninjů přišla vhod. Mohl ho díky tomu více vyděsit, to potřeboval pro přesun. Ale shinobi a Naruto byli rychlejší. Naruto proběhl kolem lorda a postavil se do rány kunaiím, které pro byly určeny pro toho tlouštíka za ním. Lord-démon se vyděsil, takhle mohl přijít o novou dokonalou schránku pro svou démonickou duši. Už se málem i přeměnil, ale Naruto nebyl zasažen ani jedním kunaiem. Všechny do posledního je pochytal.
Okamžitě si všiml, že byly namočeny v prudkém jedu, ale díky tomu, že dokázal manipulovat s chakrou zabránil tomu jednu se vstřebat přes kůži. Přehodil si kunaie do vrhací polohy a okamžitě je poslal shinobiům nazpátek.
„Jak to tak vypadá, tak jsem na nic nezapomněl,“ řekl Naruto.
Všichni ninjové se okamžitě dali na útěk a místní lord jim to ještě ztížil tím, že okamžitě spustil poplach. Dusot těžkých bot značil, že se stráže blíží, ale ninjové byli daleko rychlejší. Nepočítali, ale s tím, že se za nimi pustí i ten blonďák, který byl očividně shinobi schopnější než oni všichni dohromady. Naruto je pronásledoval, ale ne kvůli tomu, aby je zabil, chtěl od nich něco dozvědět. Ninjové, ale utíkali převelice rychle. Naruto se sice nechtěl nijak odhalit, ale aby je dohnal, musel si pomoci chakrou.
Za chvíli byl před nimi a oni vypadali značně vyděšeně, když viděli, jak blonďák v klidu stojí nohama na stropě, jako by stál na zemi. Gravitace pro něj v tu chvíli neplatila.
„DÉMON!“ Báli se shinobi.
Naruto si oddychl, neměl čas jim vysvětlovat, že není démon, ale obyčejný člověk, který dokáže využívat chakru naplno.
„Když tady budete takhle pokřikovat, tak vás snadno objeví,“ upozornil je Naruto, takové základní věci měli vědět.
Zaujali bojové pozice, očividně se nechtěli vzdát jenom tak beze snahy. Naruto s přemetem seskočil na zem. Byl zaskočen, že již v tak dávné době, existovali shinobi. Samozřejmě nemohli používat ninjutsu, protože neznali chakru nebo ruční pečetě.
„Nechci s vámi bojovat, jenom bych rád věděl, proč jste útočili na toho tlouštíka?“ Zeptal se Naruto a snažil se znít jako, že toho lorda tady nemusí.
Bohužel ninjové mu po tom, co předvedl, nevěřili ani slovo a očividně byli vystrašení. Naruto si nemohl dovolit dopustit se stejné chyby, jako s Karyu, ale musel jednat opravdu rychle.
„Nebojte se, nic si nebudete pamatovat,“ řekl příliš uklidňujícím hlasem a shinobi pomalu začínali upadat do bezvědomí.
Během chvilky odpadli a Naruto se jim bleskově prohrabal v hlavě. Jak tušil, tak spousta vzpomínek těchto shinobi nebyla příjemná. Nicméně našel důvod, proč útočili zrovna na tohoto lorda. Byli najati nepřátelským lordem, se kterým pán této země válčil. V jejich vzpomínkách byla vidět obrovská armáda nepřátel a také přibližně stejně velká armáda tlustého zakrslého démonického lorda.
„Kdyby se ty armády střetly, tak se navzájem pobijí!“ Vyděsil se Naruto.
Znal důvod, proč ninjové napadli právě tohoto lorda. Měli to za úkol. Pak mu došlo, ale to nejstrašnější na celé věci. A nyní to nebylo, jestli na sebe ty dvě obrovské armády zaútočí, ale kdy.
„Vzniklo by tak neuvěřitelné množství těch malých démonů. Kdyby doopravdy dokázal pohltit ty malé a zvětšit svou sílu…“ Uvažoval Naruto a vůbec se mu nelíbilo na, co to přichází.
Věděl, že si to musí ověřit. Propustil ninji ze své techniky a nechal je utéct. Ninjové neměli žádné vzpomínky na Naruta, kromě několika útržků ve kterých byl ten blonďák schopný odrazit jejich útok. Naruto jim nechal tyto vzpomínky, aby mohli nějak vysvětlit, proč neuspěli ve své misi.
To, že ninjové zaútočili, znamenalo jen jediné, brzy, velmi brzy dojde k bitvě mezi armádami. Události již byly v chodu a Naruto jim nijak nemohl zabránit, protože si pořád nevzpomenul na to, co se má stát.
„Armády se střetnou. Vznikne spousta malých démonů a ten tlouštík je všechny pohltí… Musím odtud nějak dostat Karyu!“ Strachoval se Naruto.
Přidal do kroku a chvíli na to běžel. Vracel se stejnou cestou, kterou pronásledoval shinobi. Chtěl vejít zpět do sálu, kde byl předtím s lordem, ale tlouštík tam nebyl sám. Byla tam i ta stará bába, která dopomohla ke smrti nejednomu z vojáků.
„Takže už zítra,“ řekla se zlou radostí v hlase.
„Ano. Zítra dosáhnu moci, která může změnit svět!“ Řekl tlustý lord, ale jeho hlas nebyl vůbec lidský.
Naruto okamžitě zamaskoval svou přítomnost ještě více, na úplné minimum, aby si jej ti dva nemohli všimnout.
„Až bude zítra po bitvě, tak pak pozřete všechny jejich zkažené duše, to bude úžasné,“ na to blizna.
Očividně už byla dost stará na to, aby neustále zapomínala. Musela tomuto démonu-lordovi sloužit celý svůj život, tím si byl Naruto v tuto chvíli naprosto jistý.
„Skvělé, takže je může opravdu pohltit, ale ani tak určitě nebude tak silný jako Juubi,“ musel se mírně uklidňovat Naruto, protože se mu nelíbilo, co se tady odehrává.
Bába-léčitelka smrti a lord-démon spolu ještě nějakou chvíli hovořili o tom, co pak všechno má tlouštík udělat, až nabyde, té nepředstavitelné moci. Naruta to moc nezajímalo, protože věděl, že mu to musí nějak překazit. Mohl se okamžitě toho lorda zbavit i s tou bábou, ale takový čin by neměl blahodárné účinky na jeho vztah s Karyu. I když si byl jist, že ji skoro nezná, tak věděl, že by mu nikdy neodpustila, kdyby někoho zabil, toho se Naruto bál nejvíce.
„Takže je ti vše jasné?!“ Zeptal se lord báby.
„Ano lorde, Juubi,“ na to babizna a vydala se na odchod.
„Juubi?! Slyšel jsem dobře?! Tohle má být Juubi? Jak to?! To je jedno! Musím odtud Karyu okamžitě dostat, než jí něco udělá!“ Zpanikařil Naruto a přitom doufal, že se přeslechl a jméno toho démona, bylo nějak jinak.
Nemyslel na nic. Bylo mu jedno, co se stane, ale prostě musel dostat Karyu někam do bezpečí. Nepozorovaně se pohyboval zámkem. Proplížil se kolem stráží a vtrhl ke Karyu do pokoje. Přistihl ji, právě když jedla. Ale ona nebyla v pokoji sama. Byl tam s ní i Keibi.
„Seš tady nějak rychle démone!“ Tasil meč na Naruta.
„Co to děláš, Keibi?!“ Se strachem v hlase se zeptala Karyu.
„Už to není ten člověk, kterého jsi znala. Lord si oblékl jeho tělo!“ Vysvětlil Keibi a stále vyhrožoval Narutovi mečem.
„Cože?!“ Zeptal se nechápavě Naruto společně s Karyu.
„Budeš muset nejdříve projít pře ze mě!“ Řekl odvážně Keibi.
Karyu se instinktivně schovala za Keibiho, ale stále nechtěla uvěřit, že by Naruto už nebyl Narutem. Vždyť se přece nijak nezměnil, pořád to byl ten samý prazvláštní člověk, co ovládal čáry a tvrdil, že se je může naučit kdokoliv. Keibi ji postrčil trochu více dozadu a sám se vydal vstříc Narutovi, o kterém si myslel, že už není Naruto. Provedl výpad mečem a Naruto stejně zmatený, jako Karyu se mu jen tak, tak instinktivně vyhnul.
„Co to sak*a vyvádíš Keibi. Ty ses musel úplně zbláznit!“ Křikl na něj šokovaný Naruto.
„Nemusíš nic hrát. Moc dobře vím, že ty už nejsi Naruto, že jsi ten démon, co nosil našeho lorda a teď sis oblékl i tohohle blonďáka!“ Stál si za svým Keibi.
„Nevím o čem tady mluvíš Keibi. Ale stane se něco hrozného, musím odtud okamžitě dostat Karyu pryč!“ Řekl Naruto, když se vzpamatoval z šoku a vzpomněl si proč sem tak rychle vtrhl.
Zmatená Karyu chtěla jít za Narutem, ale Keibi ji zadržel. Nemohl prostě věřit, že Naruto nebyl posedlý démonem, který již před dávnými lety posedl místního lorda. Keibi na ten okamžik nemohl nikdy zapomenout, proto si byl až přespříliš jist, že Naruto nezůstal sám sebou.
„Nemám čas na tvoje špatné vtipy Keibi. Na toho tlouštíka zaútočila skupinka shinobi. Měli ho zabít dříve než by došlo k tomu strašnému masakru, který se nevyhnutelně blíží!“ Řekl už naštvaný Naruto a šel si pro Karyu, ať to stojí cokoliv.
„Zaútočili shinobi?“ Divil se Keibi.
„Ano, dříve než cokoliv stihnul udělat. Navíc ty si myslíš, že někdo jako on by mě dokázal ovládnout? Tak slabý nejsem,“ řekl Naruto a Keibi, který byl sice zmaten, tak začínal Narutovi věřit.
Musel to být Naruto, protože ten démon se takto nedokázal chovat. I lordovo chování se změnilo, když ho démon ovládl, to si Keibi pamatoval. Ale Naruto zůstával sám sebou.
„Je to v pořádku Karyu nemusíš se bát. Jenom musíme okamžitě opustit zámek,“ řekl Naruto.
„Opustit zámek?!“ Ozvalo se ode dveří strašlivě nelidským hlasem.
„Přesně tak Juubi,“ řekl Naruto klidným hlasem a už se připravoval k boji.
Lordovo tělo začalo prapodivně bublat a Naruto věděl, že teď uvidí pravou démonovu podobu. Sice tušil, jak by mohl zhruba vypadat, ale rád se nechal překvapit.
„Keibi připrav se. Přemístím tebe i Karyu někam, mimo zámek. Počkejte tam na mě,“ řekl Naruto.
Najednou jeho směrem vystřelil hnusně pokroucený dráp. Naruto byl otočený hlavou ke Keibimu a Karyu, takže teprve na poslední chvíli jej kunaiem, který si schoval, odrazil. Dráp se ale nepřirozeně zkroutil a zamířil na Karyu. Naruto mohl být opravdu rychlý, ale ani on nemohl zareagovat v čas. Dráp byl už nadosah. A pak se po místnosti rozstříkla krev.