Ano Ko no Inochi - kap. 12: Vymazání její osoby

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Yū
Naruto
Ino

Venku v Konoze bylo dnes opravdu klidno. Celkově bylo i krásné počasí, ke kterému se jako vejce k vejci hodilo, aby na lukách poletovali motýlci a u vod vážky. Vzato v nemocnici to bylo úplně rozdílné, neboť jim tam před několika minutami zemřel záhadnou smrtí pacient, který dle všeho měl být k tomu všemu naprosto v pořádku. Kromě toho tam byl ještě jeden pokoj, který byl do morku zdí prosáknutý napjatou a hustou atmosférou, která by se za takových okolností dala i krájet.
„Promiň,“ hlesl v onom pokoji blonďák se soucitným tónem.
„Ne, ty lžeš. Nepopírám její smrt, jen vím, že není mrtvá! Viděl jsem ji…“ opáčil Sai, sedící na lůžku.
Cože?
„Ve snu? Ona tu ale už vážně není, pochop to, prosím tě,“ nenechal se Naruto přesvědčit.
„Ve snu taky, ale… ona prostě žije. Nemluvím tu o nějakém paralelním tvorovi,“ řekl a hned poté zabruslil pohledem k Sasukemu, který po celou dobu neřekl ani jedno slovo, a zase pokračoval, „Ale o tom, že skutečně žije. Existuje na tomhle světě. Z masa a kostí… Nepamatuju si hodně věcí, ale tohle vím s naprostou přesností. Bylo to jako… jako bych prožíval její život a zároveň ji neviděl. Byl to vážně zvláštní pocit, ale pochopil sem to. To, že žije,“ konstatoval.
Blouzní? Nevím už, jak mu to říct… Měl bych mu vůbec brát tu naději? Ale zase si zaslouží, aby věděl pravdu, ne? I přesto, že ji nechce přijmout.
Aha… už chápu. Zpočátku mě dost zmátl.
„Saii,“ promluvil konečně i Sasuke, „Ona tu už fakt není,“ dodal s převelice vážným tónem i pohledem. Oba dva se na něj podívali.
„Ne, ona vážně…“
„Přestaň! Moc dobře víš, že to tak je, tak toho nech! Škodíš si víc tím, že to popíráš, než když přijmeš pravdu. A ubližuješ tím i nám! Říkat, že nezemřela a další cosi? Víš, jak dlouho jsme se s tím snažili vyrovnat a pak začneš říkat takovýhle věci? Chápu, že tomu prostě nechceš věřit, ale je to tak. Už tu není a musíš se s tím prostě naučit žít!“
Je jako já…
„Je lepší, když si to přiznáš. Nebude tě to tolik ničit, jako kdyby sis to nalhával a ona se už pak nikdy nevrátila. Prostě bys její život neměl uzavřenej a to by tě ničilo všechny následující roky. Je lepší si to připustit hned, než bude pozdě.“
Úplně jako já. Já to ale prožíval sedm let a nebyl tu nikdo, kdo by mi v tom udělal jasno.
„Určitě tím ubližuješ i jí… tam někde v zemi mrtvých. Už si prostě přiznej pravdu! Bude to bolet… a to hodně. Srdce ti bude chtít vypovědět službu, bude chtít puknout, ale časem se to určitě zlepší. Čím dřív si to uvědomíš, tím líp,“ promlouval jim Sasu do duše.
Sai na něj koukal vykuleným výrazem s pootevřenou pusou. Alespoň do doby, než si pravou ruku přitiskl přes oko i tvář a zadíval se do svého klína, načež mu po druhé tváři začala stékat slza. Naruto hned poté sklopil pohled k zemi a zamyslel se.
„Už se nevrátí, viď?“ opáčil blonďák zklamaně.
„Každýmu se to jednou stane. Dřív nebo později… teď ti ale pomůže to, když budeš věřit, že je na lepším místě… jak Yū, tak Kiba. Protože upřímně… tady na zemi je peklo. Berte to tedy z té lepší stránky.“
„Hm,“ přitakali oba zmučeně.
Zabralo to. Vlastně jsem to říkal spíš sobě… Teď když jsem si to uvědomil, možná Yū zmizela. Nechtěl jsem, aby byla mrtvá. Popíral jsem to a možná proto nepřešla a nereinkarnovala se… proto všechny ty slova. Zasloužila by si lepší život, než aby i po smrti byla připoutaná k tomu dni a nám. Musíme všichni jít dál… jak my, tak i ona.

Yū mezitím probíhala nenápadně Konohou. Až po chvíli vyběhla z jedné z temných uliček a uviděla na ten obchod.
„Iterashai!*“ zaslechla zevnitř, když se otevřely vstupní dveře, z kterých v tu chvíli vyšel vysoký blonďatý muž.
Jo, je to tady. To je Inoichi. Yanin… ne, Inin táta. Asi si zajdu na návštěvu.
Posléze z obchodu vyběhla i blonďatá dívka a začala za mužem mávat.
Ino… co ty? Budu muset provrtat i tebe? Náhle se černovláska popadla jednou rukou za krk a druhou za břicho. Co to… kruci! Jsem duch, neměla bych… ztrácet dech! A ty bolesti…
V tom se blondýnka podívala jejím směrem. Yū to postřehla a zatajil se jí okamžitě dech, pokud nějaký ještě měla, i když se snažila to všechno, co jí právě teď ničilo, ignorovat.
Ino se zamračila, jako kdyby se pokoušela zaostřit. A když pak povolila ony oční svaly, vydechla pouhé: „Yū?“
Zmíněná vykulila oči a napřímila se. Bolesti už trochu ustoupily, ale stále cítila, že se nemůže plně nadechnout.
„Jsi… to ty?“ hlesla Ino, koukajíc na duší dívku. Když v tom ji začala před očima mizet.
Co to? Měla jsem za to, že jsem ji viděla. Byla tu a pak zničehonic zmizí? Vím určitě, že tam stála! Umí se zneviditelnit? Nebo jsem měla halucinace?
A hned poté se začala Ino sem a tam rozhlížet.
Yappari.** Už mě nevidí. Co to ale bylo? Proč mě viděla a teď už ne? Co se stalo, než mi začalo být zle? V tu chvíli mě uviděla! A jakmile to přešlo, už mě zase nevidí… Co to bylo?
Řekni mi, Yū… chceš zmasakrovat i Ino? Nebo se na tohle mám ptát Kurumi? Vážně přestávám chápat, proč jsem mixem vás dvou. Přeci jen jsem Kuruminou součástí, ale v Yūině těle… což je stejně postavené na hlavu, páč ty dvě od té nehody spolu nemají absolutně nic společného… Tak proč? No, na tom stejně teď nezáleží. Jediné, na čem teď totiž záleží, je ta chuť ho vidět… Myslím, že ho chci vidět… toho příšernýho, nic-nechápajícího vola!

Nejspíš je pryč. Anebo… Ne, radši ať je pryč. Je to lepší, než aby chodila volně po Konoze a mohla si každýho zavraždit.
Sasuke si to akorát vykračoval směrem domu. Už se stmívalo, takže opustil dva truchlící chlapce a šel se domu taky pro jednou vyspat.
Co teď? Vrátím se zpátky ke starému životu? To asi těžko. S tímhle vším už nemůžu… ale zase nic jinýho mi možná ani nezbývá, když nemám pro co žít. S Yū jsem zase našel smysl, ale ta je nejspíš znovu fuč. Buď úplně anebo aspoň ta stránka, kterou znám. Sice ta druhá je tak… ale zase i vrah. S tou po boku by mě nic dobrýho nepotkalo.
„Suke?“
He? Slyšel jsem teď… Ten hlas mi je hodně povědomý.
Sasuke se začal otáčet o sto osmdesát stupňů vzad, aby uviděl, kdo jej volal. Do zorného pole mu poté pronikla mladá dívka.
„Ino? Co tu děláš?“ tázal se zmateně.
Bože, další… Od tý doby pořád potkávám ty staré tváře, i když jsem se jim roky vyhýbal.
„Já tu jen někoho hledám,“ opáčila.
„Koho?“
„Ne, to nic. Stejně bys mi asi neuvěřil,“ odpověděla blondýnka.
„Zkus to,“ pobídl ji vážně. Ino se trochu otřásla, ale nakonec přeci jen povolila.
„Víš, já… Měla jsem pocit, že vidím Yū…“ Sasukemu se zatajil okamžitě dech, „Ale pak zmizela. Asi máš teď pocit, že jsem se zbláznila, ale poslední roky jsem na ní skoro vůbec nemyslela, takže vím jistě, že jsem si jí nemohla vymyslet z ničeho. Kdybych měla mít halucinace, asi by mě přišel navštívit úplně někdo jiný,“ opáčila a pohlédla mu přímo do očí, „Heh, asi mi nevěříš, viď?“
„Představ si, že věřím,“ odpověděl prostě.
To opravdu? Věří mi? Určitě nespím? Tak sladký.
„Kdy si ji viděla? A jak vypadala? Jako oblečení, vlasy a tak dál,“ vyptával se stále s vyrovnaným tónem hlasu.
„Asi před hodinou a něco. Táta chodívá ve tři pryč, a když jsem vyšla z obchodu, byla tam. Vypadala, že jí něco bolí a pak se na mě překvapeně podívala, když jsem na ni zavolala. Vím, že to může znamenat, že jsem prostě zavolala na cizí holku a ta kvůli tomu byla zmatená, ale já si jsem jistá, že to byla ona! Bylo to jako by nečekala, že ji poznám, a proto začala rychle mizet…“
„Zmizela?“ tázal se nevěřícně. Ino jen kývla.
Jestli ji vážně viděla před necelýma dvěma hodinama, tak by to mohla být ona. Někdy v tu dobu jsem Saiovi říkal ty věci a skrytě ve větách jsem chtěl, aby zmizela… A podle toho, co Ino říká, tak se to i stalo … Je to fakt moje vina, že zmizela? Vážně jsem netušil, že ji uvidí i někdo jiný. Kdybych to věděl, asi bych to neřekl… nebo řekl? Nevím. Každopádně bych to měl Ino asi říct.
„Řekneš mi, co měla na sobě? Možná jsem ji taky viděl.“
„Jistě… ehm, myslím, že měla modré kraťasy a fialové triko. Podobné jako nosila, když byla malá, ale s tím rozdílem, že teď měla větší výstřih a bandáže okolo hrudi. A jinak měla stejně dlouhé vlasy jako tehdy, takže tak nějak pod lopatky…“
Jo, to zní přesně jako tahle Yū… Co spojuje mě a Ino? Že jsme zatím jediní, co ji viděli…
„Neměla náhodou rudé oči?“ tázal se poté Sasuke.
„Jo… ach! Takže to přeci jen byla nějaká jiná holka, co? Yū je měla vždycky růžové. Áh… tak záhada je vyřešena!“
Kéž by to bylo tak snadný. Je to už pár hodin, co jsem ji viděl naposledy, ale vždycky v tom zlém módu byla jen chvíli, ale teď to vypadá, že už několik hodin. Přeci jen ji tamta ovládla, co? Co teď s tím?
Eh, jestli zmizela, tak vlastně už asi nic…
„Taky jsem viděl tu s rudýma očima. Nejspíš je to fakt jen nějaká holka, co vypadá tak, jako by vypadala Yū, kdyby žila. Takže se tím asi už nezatěžuj,“ pronesl Sasuke po rozmyšlení.
„Sasuke! Ty už mě taky nevidíš?“
„Nē, nē, nē!“
„Tak sakra, poslouchej mě! Stojím hned vedle tebe, tak mě neignoruj!“
„No tak! Prosím-!“
„Asi bych měl jít už domů… Nakonec to Yū nebyla, tak taky asi nemá smysl v tom tvém hledání pokračovat, ne?“ opáčil Sasuke po chvíli.
„Asi… vlastně bych měla jít do nemocnice. Doneslo se mi, že je tam Sai i Kiba, tak bych je měla jít aspoň pozdravit. Pořád jsou pro mě jako bratři…“
„Ah, jo… Jen bys měla něco vědět.“
Když se však na chvíli odmlčel, tak se na něj Ino tázavě podívala.
„Kiba před… asi dvěma hodinama zemřel. Nevydržel ty zranění, i když hodně bojoval,“ vysvětlil Sasu s upřímnou dávkou smutku.
„Vážně? Já… nevím, co říct… Asi jen…“
„Nemusíš nic říkat. I když jsme se dlouho nebavili, pořád jsme k sobě vázáni, takže to v sobě nemusíš držet,“ konstatoval Sasuke.
„Já… to vážně? Umřel? Zabila jsem ho? Proto si mě odstřihl od svého světa?!“
„Nedržím, jen… Radši tam zajdu,“ řekla Ino a okamžitě se k němu otočila zády. Nechci, abys mě viděl brečet… Zase o tolik jsem se nezměnila, co? Oproti tehdejšku. Musím jen odejít, ne zbrkle utéct. Tenkrát to totiž způsobilo už jednu smrt. Jen proto, že jsem nechtěla, abys viděl moje slzy, tak zemřela…
„Tak zatím ahoj,“ dodala a rychlým krokem se vydala pryč.
„Ahoj,“ vrátil ji a sám se otočil zase o sto osmdesát stupňů, aby se pomalu rozešel ke svému obydlí.
„Ignoruješ mě?! Vážně už se mnou nechceš mít nic společnýho?“
Nastalo poté absolutní ticho. Sasuke bez sebemenšího ohlédnutí prošel okolo dívky, kterou celou dobu viděl jen on sám.
„Fajn… Jednou tu bariéru budeš muset prolomit! Takže jestli mě máš za zlou mrchu, tak se jí taky stanu!“ pronesla rudooká Yū s ďábelským výrazem i tónem.

____________________
* Šťastnou cestu!
** Jak jsem očekávala.