Důvod žít

Dívám se na ostré ostří nože a moji rozmazanou tvář, která se v něm odráží.
„Selhala jsi, zklamala jsi svou vesnici, jsi jen přítěž, které je třeba se zbavit,“ šeptal mi ta slova stále dokola ten hlas v mém nitru a mně nezbylo nic jiného než s ním souhlasit.
Sevřela jsem pevněji kunai ve své třesoucí se ruce a před očima se mi zjevila všechna má bolestivá selhání včetně toho posledního, díky kterému mě teď všichni tak nenáviděli.
Přiložila jsme si ho ke krku, zavřela oči, polkla, ale bodnout jsem nedokázala. Ruce se mi tolik třásly, že mi kunai vypadl z rukou a hlasitě zarachotil na mramorové podlaze.
„No tak to už sakra skoncuj. To se ani nedokážeš zabít, to jsi opravdu tak neschopná?“
Třásla jsem se po celém těle, rukama si pevně svírala hlavu a snažila se dostat ten hlas pryč z mé hlavy.
„Když už se nedokážeš podříznout jako kuře, tak si alespoň zkus probodnout srdce, rozpárat břicho nebo přeřezat žíly.“
„Nech mě už být, ať už jsi kdokoli!“ vykřikla jsem hlasitě a zhroutila se na zem. Třásla jsem se jako malé dítě, usedavě plakala a snažila se zapomenout na to, co jsem udělala, ale nešlo to. Své selhání jsem nedokázal vymazat. Bylo zakořeněné až příliš hluboko.
„Chceš důvod proč to udělat, důvod proč se zabít a zbavit se všeho toho trápení, které ti nedá spát a připomíná ti ten osudový okamžik, kdy jsi se rozhodla splnit přání svého přítele? Tak se běž projít svojí milovanou vesnicí a ten důvod nalezneš.“

Cítila jsem na sobě všechny ty pohledy, když jsem se procházela vesnicí. Viděla jsem, jak si na mě ukazují, slyšela ty štěbetavé pomlouvačné hlasy a narážky. Cítila jsem všechno to pohrdání, kterým mě častovali a vůbec přitom ani nemuseli promluvit jediné slovo.
Byla jsem pro ně míň než odpad. Byla jsem horší než nukenin, který zradil a opustil svoji vesnici. Byla jsem… já vlastně ani nevím, co jsem teď pro ně byla.
Došla jsem ke svému domu. Dívala se do oken a přemýšlela, co asi teď dělají mí rodiče. I oni se ke mně chovali jinak. Snažili se to nedávat najevo, ale já to na nich poznala. Byli už jako ostatní. Jejich jediná dcera do které vkládali tolik nadějí je zklamala a co hůř pošpinila jejich jméno.
Svěsila jsem hlavu snažíce se potlačit slzy, které se mi draly do očí. Otočila jsem se zády k místu kde jsem vyrostla, ke svému domovu. a až nyní mi došlo, že je to vlastně naposledy, co mu tak říkám.
Šla jsem dál hlavní ulicí, snažíce si nevšímat všech těch lidí. Jejich nenávist byla natolik hmatatelná. Většina z nich mě toužila zabít. Odtáhnout mě za hlasy z vesnice a někde hluboko v lese mě umlátit k smrti a nechat tam moje pomalu vychládající tělo napospas divé zvěři. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem jim rozuměla, chápala jejich pocity a na jejich místě bych se udělala to samé.
Písek a kameny zaskřípaly pod mými botami jak jsem se zastavila před budovou Hokageho. Z oken visely černé prapory a znak ohně byl zakryt černou vlajkou. Kolem zdi se táhly řady svíček, které jasně hořely. Lidé je sem přišli zapalovat, aby uctili památku hrdiny, který pro ně tolik vykonal. Nejen svíčky, ale i dopisy, přání, obrázky, fotky a instantní rámen, to vše se dalo u zdi naleznout. To vše připomínalo muže, který pro svět udělal víc než kdokoli jiný před ním.
Bylo mi špatně, tak moc špatně ze mě samotné. To já jsem byla příčinou toho všeho. To já mohla za to, že vesnice truchlila a její ohnivá vůle pomalu chřadla.
„Co tu děláš? Jdi pryč. Na tomhle místě nemáš co pohledávat, ty vražedkyně!“ Křičela na mě rudá vzteky starší žena stojící jen pár kroků ode mě.
Nevšímala jsem si jí. Jen ať uleví svému vzteku a žalu.
Dívala jsem se na budovu a vzpomínala. Tolik skvělých vůdců se v ní vystřídalo, žádný však nezemřel rukou svého přítele, kterému věřil víc než sám sobě.
Vzpomínala jsem na všechny ty mise, které nám zadali, na ta úžasná dobrodružství, které nám přinesli, na nebezpečí a nástrahy, kterým jsme museli čelit, abychom se zocelili a byly ještě silnější. Díky nim jsme poznali nové přátele, spojence a také strašlivé nepřátele.
Vzpomínala jsem na všechny ty hádky, roztržky, rvačky, porady a přemlouvání, kdy jsem se mu snažila do hlavy vtlouct trošku rozumu, aby se pořád nesnažil všechno dělat sám a předal konečně už starosti o mise další generaci, ale ten hlupák byl nenapravitelný, bál se o život každého obyvatele vesnice jako by to byl jeho vlastní syn či dcera pro, které by obětoval svůj vlastní život, aby jim tak zajistil zářnou budoucnost. Nakonec přeci jen pokaždé ustoupil, zvláště když jsem mu omlátila hlavu o stůl. To byl jeden z mých nejčastějších argument, který vždy stoprocentně fungoval.
Usmála jsem se při té vzpomínce. Mé oči se upřely k oknu kanceláře. Představila jsem si tam opět sedí a s hrdostí a pýchou v očích sleduje celou vesnici a přemýšlí, což u něj bylo opravdu vzácné, nad jejím dalším osudem.
Z mých myšlenek mě vytrhla bolest, ostrá palčivá bolest. Ucítila jsem horkost na své tváři, zlehka se jí dotkla a mé prsty se zbarvili rudým karmínem. Další bolest, znovu a znovu přicházela, ale já ji nevnímala, nebolela tolik jako slova, která se do mě zabodávala jako nože.
„Vypadni odsud, ty zrůdo. Nikdo tu už o tebe nestojí!“
„Jóóóó, za všechno můžeš jen ty!“
„Nechápu, jak jsi jen mohla zradit jeho důvěru?“
„Jak jsi jen mohla zabít někoho, kdo tě tolik miloval?“
„To už ti opravdu není nic svaté? Táhni zpátky za tím ďáblem, který tě k nám poslal!“
Nechala jsem je, ať si na mě vylijí zlost. Měli na to plné právo. To co jsem provedla, to co jsem jim vzala bylo neodpustitelné.
Kolem mě se srocoval dav. Lidí bylo čím dál tím víc, stejně jako bolesti, výčitek, obviňování, urážek, nenávisti a touhy po pomstě.
Mé tělo se samo hojilo. Fyzická zranění už na mě neměla žádný vliv, ale mé srdce, to se zahojit nedokázalo. Stále krvácelo.
Dav se najednou zastavil a utichl. Kamenný déšť ustal. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na muže, který pomalu přicházel. Lidé se před ním uctivě rozestupovali a svými pohledy do něj vkládali naděje, že něco udělá. Já jsem si už žádné naděje nedávala. Káravě se podíval na lidi kolem sebe. Mnozí při jeho pohledu provinile sklopili zrak jako malé dítě, které něco provede.
„Co tu děláš?“ zeptal se mě skleslým unaveným hlasem.
„Přišla jsem se omluvit, za to co jsem udělala.“
„Omluvy to nespraví. Uvědomuješ si vůbec co jsi provedla? Co jsi nám všem a celému světu vzala!“ vykřikla na mě černovlasá dívka, která se objevila po jeho levici.
„Znám své hříchy. Tíží mě víc, než si kdokoli z vás dovede představit.“
„Nedělej tady ze sebe chudinku, nepomůže ti to. Každý z nás, co tady stojí ví, že jsi ho chladnokrevně zabila bez jediného varování nebo vysvětlení jsi mu probodla hruď tou svojí špinavou prackou a vytrhla ještě tlukoucí srdce!“ Křičela rudá vzteky jako smyslů zbavená, chvěla se po celém těle potlačovanou zlostí, ruce zatnuté v pěst. Chtěla se na mě vrhnout, vymlátit z mého těla všechen život, stejně jako všichni ostatní kolem ní a já bych jím v tom ani nebránila. Ona ze všech nejvíc, měla plné právo ke svému hněvu neboť jsem jí vzala muže, kterého tolik milovala a pro kterého už jednou obětovala svůj život.
„Omlouvám se za tom co jsem vám všem provedla. Je mi to moc líto. Vím, že žádné slovo co vyslovím to neodčiní, ale věřte mi, že toho velmi lituji a má slova mi jdou od srdce, které stejně jako vy trpí a pláče nad ztrátou milované osoby,“ pronesla jsem chvějícím se hlasem a dívala se do očí všech obyvatel vesnice, spolubojovníků, senseie, kamarádů a rodičů, kteří se tu zatím stačili shromáždit, když se doslechli o tom co se tu děje.
„Buď už zticha, ty mrcho,“ vykřikla a kolem jejích rukou zaplály azurově modré plameny.
Čekala jsem na úder, který mě zbaví života. Nebála jsem se, naopak jsem ho vítala. Nic se však nestalo. Jeho ruka ji zastavila. Udiveně se na něj podívala. Začala křičet, co to dělá, proč ji zastavuje a proč stále chrání ten odpad, který si sem dovolil přijít. Dožadovala se neodbytně odpovědi, ale on jen mlčel a díval se mi do očí. Z toho pohledu jsem nedokázala nic vyčíst. Neskrýval žádné emoce. Byl tak prázdný, až to bolelo.
Vedle jeho pravé ruky se něco pohnulo. Nikdo si toho nevšiml, možná, že ani neměl. Stín u jeho nohou se najednou zvětšil a rozšířil. Zhmotnila se z něj lidská postava, mě velmi dobře známá. Měřila si všechny ostatní přítomné pohledem. Oči těkaly z obličeje na obličej, prsty utvořili zvláštní pečeť a jeho mysl tolik odlišná od té lidské se vydala do končin, kde se snažila naleznout řešení. Se zavřenýma očima pomalu přistoupil k senseiovi a začal mu cosi šeptat do ucha.
Sensei si povzdechl a vypadal nyní mnohem starší jako by najednou zestárl o několik let.
„Možná, že už víš co ti teď, řeknu a věř mi, není to pro mě jednoduché, je to ale vůle vesnice a tu musím jako Hokage respektovat.“
„Vím co máte na srdci, sensei, ale chci vědět jestli je to i přání mých přátel, kteří mi vždy stáli po boku a já jim.“
Dívala jsem se na všechny, o kterých jsem nyní mluvila. Zdráhali se na mě jen podívat. Měli mi pořád za zlé to co udělala. Dokonce ani nevěděli, proč jsem to vlastně všechno udělala neb jsem jim nikdy neřekla pravý důvod, který mě k tomu hrůznému činu vedl. Jen mlčeli a dívali se na sebe. Nebylo už třeba dalších slov. V jejích očích jsem četla odpověď na svoji otázku. Zklamaně jsem svěsila hlavu, zadržujíce přitom slzy.
Věděl, jak se nyní cítí i jak se cítí její přátelé. To co musel teď udělat, bylo to nejtěžší rozhodnutí v jeho životě, ale neměl na vybranou. Lidé byli proti mě. Nenáviděli mě a pohrdali mnou. Pokud nechtěl, aby došlo ke krveprolití a zmaření mnoha životů musel to udělat. Musel.
„Je mi to opravdu moc líto,“ řekl provinilým hlasem a přistoupil ke mně blíž.
„Z moci Hokageho dané mi lidmi Konohy a jejími urozenými klany tě za zločiny proti vesnici prohlašuji vyvrhelem, pro kterého už zde není místo. Dovoluji ti zde přečkat poslední noc, ale za svítání tě tu už nechci vidět jinak poneseš následky, kterých jsi si jistě vědoma.“
„Děkuji sensei, za vaši laskavost a slibuji, že od zítřejšího dne už o mě nikdy neuslyšíte. Prosím vás však o jediné a to, aby se mí rodiče nestali terčem zášti a pomstychtivosti druhých, oni nemohou za to, že se z jejich milované dcery stal vrah. To já jsem se tak rozhodla a důvody, které mě k tomu vedli stejně neospravedlní všechny ty hrůzy, kterých jsem se dopustila. Proto vás pokorně prosím, nehněvejte se na ně,“ poklekla jsem do prachu cesty a čelem se dotkla země, abych svým slovům dodala váhy.
Slyšela jsem jak všichni užasli nad tím o co žádám. Slyšela jsem pláč mé matky a konejšivá slova otce, který se ji snažil uklidnit.
„Jak sama říkáš tví rodiče nemohou za to, že se z jejich dcery stal vrah. Slibuji ti na svoji čest, že jich život nebude nijak omezován ani se jim nebudou vyčítat tvé zločiny a pokud tak někdo učiní, osobně se mi bude zodpovídat.“
„Děkuji vám nastokrát, sensei, nikdy vám vaši laskavost nezapomenu,“ pomalu jsem vstala, uklonila se a otočila se zády ke svému učiteli, přátelům a rodičům.
Dav se přede mnou rozestoupil a vytvořil tak uličku hanby a ponížení. Sebrala jsem všechnu sílu, která mi ještě zbyla, nedovolila jsem si sama sobě plakat neb jsem jim nechtěla udělat tu radost, na kterou se tolik těšili. Ne všichni obyvatelé Konohy byli totiž tak milý, uctivý a čestní jako sensei a mí přátelé. Nadechla jsem se, vydechla a vydala se cestou vyvrhela. Potupně jsem došla až na konec uličky, zastavila se a naposledy pohlédla do tváře přátel, rodičů a senseie. Vybavila si všechny ty radostné vzpomínky, které nás provázeli a na tváři se mi objevil radostný úsměv, který mi pomohl zahnat chmury a smutek z toho neskutečného ponížení, kterého se mi dnes dostalo.
„Sensei, ptal jste se mě co tu dělám. Pamatujete si ještě co jsem vám odpověděla?“
„Ano pamatuji. Přišla jsi se omluvit za to, co jsi udělala.“
„Ano to je, ale jen část pravdy, kterou jsem vám řekla. To hlavní je to, že jsem sem přišla hledat důvod žít. Sám posuďte jestli jsem ho našla.“
Toto byla poslední slova, která jsem řekla svému učiteli a všem přítomným. Otočila jsem se ke všem zády a odcházela pryč neb tady jsem už neměla co pohledávat.

Dívám se na bílý měsíc, který dnes tak nádherně svítí. Představuji si jaké to asi je dívat se na celý široširý svět z tak velké dálky. Určitě to musí být úžasný pohled vidět všechny lidi jako maličké mravence. Usměji se při té představě a podívám se na náhrobek u kterého klečím.
„Viděl jsi nás také tak, když jsi se snažil spasit svět, ale jako obvykle se ti to vymklo z rukou, ty jeden žlutovlasej kašpare. Na to mi už, ale asi neodpovíš, viď?“
Sklonila jsem hlavu k náhrobku a očima četla jméno na něm vytesané. Prohlížela jsem si všechny ty květiny, které sem lidé nosili a svíčky, které zapalovali na památku velkého hrdiny Listové vesnice, stejně jako u zdi Hokageho budovy.
Ze záhybů růžového kimona jsem vytáhla také jednu svíčku, zapálila ji a položila mezi ostatní. Dívala jsem se na jasný oranžový plamen a přitom vzpomínala na minulost.
„Říkal jsi mi, že jsem silná, silnější než všichni ostatní. Že prý dokáži unést tíhu slibu, o který si mě požádal. Žasla jsem nad tím co po mě vůbec chceš. Nebyla jsem schopná jediného slova, a když jsem se vzpamatovala začala jsem ti nadávat do bláznů, hlupáků, mizerů a šílenců, ale ty jsi stále trval na svém, že jen já to mohu udělat, že jen já ti mohu vzít život. Nechtěl jsi aby to udělal on, že prý už trpěl příliš mnoho, ale teď si říkám jestli jsi vůbec myslel na mě. Jak těžké to budu mít, když udělám to o co si mě žádal, ale ty jsi mě uklidňoval tím, že se ti to nemůže vymknout z rukou, že máš vše pod kontrolou, že tvé srdce a víra v lepší svět jsou natolik silné, že to zlo tě nedokáže pohltit, ale zapomněl jsi na jednu maličkost, kterou jsi si uvědomil, až když jsi mě přinutil, splnit ten prokletej slib, a to, že i ty jsi také jenom člověk.
Víš, že jsem ti doopravdy věřila, že jsem tak silná, ale jak já jsem byla naivní, jako nějaká husička. Jak jen jsem ti mohla uvěřit. Vůbec nejsem tak silná jak jsi si myslel, že jsem. Měl by jsi tu být, abys viděl jak se ostatní ke mně chovají, jak mě nenávidí, za to, že jsem ti vzala život. Otočili se ke mně zády. Stal ze mě vyvrhel, odpad společnosti. Dokonce i nukenin je víc než já a víš proč se to všechno stalo. Proč jsem takhle dopadla. Protože jsem ti slíbila, že tě zabiju, když to nezvládneš. Bál jsi se, že přijdeš o svoji podstatu, vzpomínky a duši. Nechtěl jsi si přiznat, že jsi jen člověk, který má své slabosti a limity. Nebýt toho mohl jsi žít, ne mi všichni tři jsme mohli žít tak jako předtím, ale to ty ne, musel jsi být hrdina, musel jsi být někdo!“ Vykřikla jsem do ticha noci snažíce se tak ulevit svému vzteku.
„Nemám ti to, ale za zlé, nic ti nevyčítám. Narozdíl od nich, já znám pravdu a vím co se tam dělo, ale je toho na mě moc, příliš mnoho co musím nést na svých bedrech. Klidně si mysli, že jsem slaboch, kterým ve skutečnosti už od malička jsem, ale pro mě není jiná cesta. Už příliš dlouho jsem to odkládala, ale dnes to skončím. Dnes ukončím konec tomu věčnému trápení a slabosti se kterou jsem se nedokázala vyrovnat, i když jsem nyní dospělá. Uzavřu tak poslední kapitolu svého bezcenného života s poslední špetkou cti a hrdosti, kterou by si měla uchovat každá kunoichi.“
Ve svitu měsíce se zaleskla čepel kunaie.
„Vidím, že jsi nakonec nenašla důvod žít,“ řekl posměvačný hlas v mém nitru.
„Měla jsi pravdu. Ten malý výlet po vesnici mi otevřel oči a dodal mi odvahy.“
„Takže tohle je asi sbohem, má milovaná.“
„I tak se to dá říct. Děkuji ti za vše, co jsi pro mě udělala.“
„Za co mi děkuješ?“ zeptal se hlas nechápavě.
„Za to, že jsi a že jsi pokaždé stála při mně a proměnila mé slzy v oheň jako nyní.“
Cítila jsem jak se usmívá a chvěje se pláčem.
„Ty pláčeš?“ zeptala jsem se mile.
„Neblázni, to by mi tak chybělo být jako ty.“
„Takže tohle bude asi naposledy, viď?“
„Ano naposledy.“
„Tak na tři.“
„Raz.“
„Dva.“
„Tři.“
„Shanaróóó!!!“
Kunai se naposledy zaleskl ve svitu měsíce než se ponořil do dívčí hrudi a láskyplně obejmul tlukoucí srdce.

Našli ji brzy ráno, chvíli po východu slunce. Ve tváři měla pokojný výraz, rty se usmívaly a oči hleděly jakoby někam do dáli. V srdci zabodnutý kunai, ruce rudé od krve, která z rány tekla.
Její přátelé byly z toho v šoku, nikdo z nich si nikdy nedokázal představit, že by to mohlo zajít až takhle daleko. Její učitel poklekl k jejímu tělu, něžně ho vzal do náručí a pevně přitiskl ke své hrudi. Rozplakal se jako malé dítě. Všichni strnuli v úžasu, když přihlíželi té srdcervoucí scéně. Nikdy ho nikdo neviděl plakat. Tohle bylo poprvé.
Dával sám sobě největší vinu. Měl to poznat už z jejího chování i z toho, co říkala. Chovala se stejně jako jeho otec, předtím než se dobrovolně rozhodl ukončit svůj život.
Její rodiče se zhroutili na místě a museli být odneseni do nemocnice, kde se o ně ostatní snažili co nejlépe postarat.
Všichni se teď dohadovali co se udělá s jejím tělem. Většina byla pro, aby se zakopalo někde v lese daleko od vesnice, za zločin, které spáchala si totiž vůbec nic lepšího nezasloužila. Nikdo nechtěl, aby byla pochována mezi ostatními shinobi, zvláště když byla prohlášena za vyvrhele. V ten okamžik, ale zasáhl její učitel. Vstal s jejím tělem v náručí. Jedno jeho oko se zuřivě lesklo a druhé rudě planu potlačovaným hněvem a zklamáním z toho všeho co slyšel.
„Každý kdo se jí jen dotkne skončí ve světě nočních můr, ze kterého není návratu,“ zaskřípal mezi zuby tak mrazivě až všem přítomným naskočila husí kůže.
„Bude pohřbena, zde na hřbitově, v půdě své rodné vesnice kam také patří, se všemi poctami, které si pravý shinobi zaslouží neb ona měla mnohem víc odvahy a cti v těle, než kdokoli z těch, kteří ji tak moc nenáviděli a každý kdo s tím má problém ať udělá krok vpřed.“
Našli se tací blázni, kteří svoji nelibost dali najevo, ale ihned couvli zpátky a stáhli ocas mezi nohy když Hokage pozvedl pravou ruku, která se proměnila v blesk a za ohlušujícího vřeštění otevřela nebeskou bránu a přivolala hromového jestřába. Všechny námitky rázem utichli a nikdo se již neodvážil říci jediné slovo.
Otočil se ke všem zády a pomalým krokem se vydal k márnici, aby zde uložil její tělo a přemýšlel nad tím, co udělá s vesnicí, která pomalu umírala. Cestou se díval do jejích očí a říkal si, že už je nikdy neuvidí se uličnicky smát.

Na hodinách odbíjela půlnoc. Nebe bylo temné a zamračené. Vál silný vítr a občas se zablesklo a zahřmělo. Měsíc se schovával vyděšeně za mraky a Konohu tak zakryl závoj naprosté temnoty. Lidé se schovali do svých domovů, před hrozbou blížící se bouřky.
Kráčel po hlavní cestě směrem ke hřbitovu. Věděl, že se ho nikdo nepokusí zastavit a pokud ano, tak zemře. Jeho kroky se odrážely ozvěnou na kamenné dlažbě a zněli jako tikot hodin ohlašující příchod blížící se smrti.
Vítr ještě zesílil. Lidé začali zavírat ve spěchu okna. Děti se báli toho, co přichází a mnozí dospělí spolu s nimi.
Cítil jejich strach a obavy. Dělalo mu to radost, ale zároveň mu to bylo ukradené. Nad touhle vesnicí už dávno zlomil hůl. Nestála ani za tu námahu, aby ji zničil neb počínaje dnešním dnem, se smrtí poslední dobré duše se tahle prokletá vesnice zničí sama. Odplivl si a pokračoval dál ve své cestě.
Došel na hřbitov, zastavil se u hrobu svého přítele, uctivě se mu uklonil a zapálil svíčku na jeho památku. Poté pokračoval dál k márnici. Otevřel těžké železné dveře a vešel do tíživého mlčenlivého ticha.
Bodlo ho u srdce, když ji tam tak viděl. Ležící na kamenném oltáři bez špetky života. Kolem ní v železných svícnech plápolali svíčky. Nevěděl proč, ale připomněli mu její zuřivost a sílu před kterou měl i on respekt. Pomalými krůčky došel k jejímu tělu. Nemohl uvěřit tomu, že je mrtvá. Vypadala jako když spí, klidným a pokojným spánkem. Třesoucí se rukou ji pohladil po růžových vlasech, které měl tak rád. Voněly přesně jako první kvítky sakur, které se objevili na jaře. Naklonil se k ní blíž a na rty ji vtiskl letmý polibek. Z koutku očí mu skanula slza na její tvář. Nebránil se svým emocím. Už nemělo smysl je před ní dále skrývat. Slzy dopadaly stále častěji a častěji až to vypadalo, že ona pláče spolu s ním. S mužem, kterého jako jediného milovala. Klekl si před oltář, obejmul ji třesoucíma se rukama. Chtěl cítit její tělo ve svém náručí, být alespoň naposledy s ní, i když ona tu už dávno nebyla.
Ze stínů temných koutů márnice se ozvalo tiché zakašlaní.
Nehnul se, ani nijak nezareagoval. Věděl kdo se skrývá ve stínech, věděl i to, že ten muž truchlí spolu s ním.
„Čekal jsem, že přijdeš,“ ozval se zkroušený hlas.
„Pokusíte se mě zastavit, sensei?“
„Ne, na to už po tom všem nemám sílu,“ odpověděl mu a vyšel do světla svící a posadil se na rakev po jeho pravé straně.
„Proč jste to nechal zajít až tak daleko? Mohl jste přeci udělat mnohem víc, než se zachovat takhle zbaběle,“ zeptal se svého učitele s výčitkami v hlase a upřel na něj své fialové oči které se ve svitu svíček zlověstně leskly.
„Nebyl jsi tu a nevíš co se tu vše dělo. Lidé ji začali nenávidět, kvůli tomu co udělala, její přátelé se k ní otočili zády. Zůstali jí jen její rodiče, kteří jí věřili nebo se spíš snažili uvěřit tomu, že nemohla zabít svého nejlepšího přítele, spolubojovníka, hrdinu a Hokageho vesnice, že se z ní přeci nemohl stát chladnokrevný vrah, ale i oni pomalu podléhali tlaku důkazů, nenávisti lidí, pomluvám a faktům, že jejich dcera spáchala neodpustitelný zločin, který svět uvrhl do chaosu. Zoufalství se je zmocnilo a i oni začali svoji dceru obviňovat a nenávidět i když se od ní snažili dozvědět pravdu proč to všechno vlastně udělala. Ale ona jen mlčela a vše si nechávala pro sebe.“
„Mohl jste to ale zastavit, už kvůli ní nebo jste jako všichni ostatní ztratil víru!“
„Myslíš si, že jsem se o to nepokoušel, že jsem se ji nesnažil hájit a ochraňovat před vší tou nenávistí a pohrdáním? To si opravdu myslíš, že jsem taková zrůda jako ti všichni ostatní tam venku?“
„Ne, to si nemyslím sensei. Jen nerozumím tomu proč jste najednou tak slabí a necháte se ovlivňovat názory druhých. Vy, který jste byl kdysi jako oni, než vám váš přítel otevřel oči a ukázal co znamená skutečné přátelství. Přijde mi, že jste na tohle zapomněl.“
„Nezapomněl jsem na to, ty náfuko. Byl jsem pod hrozným tlakem a stejně jako všichni ostatní jsem na vlastní oči viděl jak ho zabila. Jak mu rukou prorazila hruď a záplavě krve mu vytrhla ještě tlukoucí srdce. A on se na ni jenom usmíval jako by se nic nestalo.“
„To mi nemusíte říkat, já jsem přeci také byl a všechno jsem to viděl, ale na rozdíl od vás znám skutečnou pravdu a důvod proč to udělala, ale ten už v tuhle chvíli není důležitý a nic by nevyřešil,“ povzdech si smutně a pohladil ji po bledé studené ruce.
„Ty by jsi to všechno, ale mohl napravit, mohl by jsi ji vrátit zpátky život.“
„Ano to by jsem mohl, dokonce jsem to chtěl i udělat, když se dozvěděl o tom co se stalo, ale pak jsem nad tím začal přemýšlet a došlo mi, že ona by to nechtěla. Nepřála by si znovu žít s pocitem viny, který ji dohnal k sebevraždě, tím že všichni které milovala a měla ráda, se na ní vykašlali a nejradši by ji zabily. Ne sensei, tohle neudělám, už tak dost jste jí ublížili a já nechci, aby trpěla ještě víc.“
„Tak proč jsi vlastně přišel?“
„Přišel jsem si pro ni, abych ji odnesl na lepší místo. Na místo kde její duše bude moci v klidu a míru odpočívat.“
„To jí můžu zajistit i tady. Sem patří a ne abys ji odnesl do nějaké chladné jeskyně hluboko pod zem.“
„A co až zemřete, myslíte si, že nechají její hrob na pokoji. Ne, znesvětí ho spolu s její památkou. Vykopají její tělo a pohodí ho někde za hranicemi vesnice.“
Chvilku bylo ticho přerušované jen skučením větru.
„Máš pravdu, vem ji raději odtud pryč na místo, kde najde konečně klid spolu s mužem, kterého tolik milovala. Tak by si to určitě přála.“
Něžně a opatrně vzal její tělo do náručí a odešel ke dveřím márnice.
„Podívejte se mi prosím do očí sensei, uvidíte v nich místo, kam ji uložím, abyste se nemusel bát, že skončí v chladné hrobce.“
Zadíval se do jeho fialových očí a mé tělo se celé rozechvělo dojetím. Na tváři jsem ucítil horké slzy, když jsem spatřil háj plný kvetoucích sakur, na který dopadali hřejivé paprsky slunce.
„T-to… to je nádherné místo,“ vykoktal ze sebe úžasem.
„Sám jsem je zasadil. Každá je věnována vzpomínce na ní.“
Pohledem svých očí otevřel železné dveře a pomalu odcházel do noci.
„Počkej, proč to pro ní všechno děláš?“ zavolal na něj a rychle vyběhl z márnice, ale nikde ho už neviděl.
„Protože mi připomněla jaké to je být zase člověkem,“ zaševelil vítr, který se prohnal kolem a on přitom ucítil tu magickou vůni kvetoucích Sakur.