Už nikdy sám

Seděl tam opuštěný, jen tak bez cíle. Nic už ho nebavilo… Samotné myšlení se rázem stalo nudné a nezáživné. Kamenný obličej onoho mladíka nevykazoval žádné známky emocí - jen upřeně hleděl na přívěsek, který se mu bezmocně houpal na ruce. Samotný život z něj pomalu vyprchával.
Už neměl přátele nebo rodinu… Už neměl co ztratit. Scházel mu jakýkoliv důvod k životu snad jen… Ne, opravdu žádný důvod. Vysnil si skvělý život naplněný mírem, láskou a nadějí ale vše se obrátilo v prach. Vše se obrátilo jen v jeho další nesplněné sny.

Jeho hlavní prioritou se staly sebevražedné mise ale on vždycky k jeho upřímnému zklamání přežil. A jeho snem se stala touha po sobě zanechat jen byť malý odkaz že zde také přežíval, ať už to bylo cokoliv. Z jeho očí se prodrala bezcitná slza. Jemně sebou ucukl když ji pocítil na tváři. Najednou ho zasáhl náhlý proud emocí a on pod tíhou svého neutuchajícího smutku padl na kolena.

Při tomto pohybu se mu mírně zaklonila hlava a on spatřil větrem unášené, tančící listí. Správně! Co to sakra povídá? Jak si vůbec dovoluje nad něčím takovým přemýšlet? Vždyť když se pořádně zamyslí tak má ještě proč žít! Ještě se přeci může zachránit…
A nebo… Nebo se stane jen dalším bláznem jež se poddá kruté spravedlnosti a zemře po jejím boku. Obětuje za ni již svůj bezcenný život a stane se jen dalším vojákem sloužícím samotné kruté smrti. Zahodí vše co získal a stane se věrný výmyslu jež lidé hrdě oslovují mír.
Než si to uvědomil, ztratil vše, na čem mu záleželo - alespoň jemu to tak připadalo. Svět pomalu ztrácel své kouzlo. Sladké vysněné dny pomalu pohltila nenávist a zařídila, aby se už této zoufalé duši nikdy neukázali. Jako ostří toho nejostřejšího nože, mu projela silná bolest u srdce.
Co to mohlo být za nesnesitelně silnou bolest?

Nikdo jeho ránu však neviděl. Stala se nehmotnou a jako černý těžký balvan se ubytoval v jeho bolavém sténajícím srdci. Posmutnělý obličej rázem zvážněl. Jeho končetiny ho začali poslouchat a slza utichat. Pravá ruka uchopila nejistě kunai a mladík se bezhlavě vrhl do bouřící se znovuzrozené bitvy.
Za celý život schytal nespočet ran, rvoucích srdce i duši, ale vždy je přijmul a ustál jejich neodbytnou touhu zabít. Avšak jednu ustát nedokázal a to právě onen balvan zachycen na jeho už tak nemocném srdci. Jeho pravá ruka začala pozvolna pouštět kunai a spolu s přívěskem se chladně zřítil k zemi. O pár sekund se i mladík poddal gravitaci a nevyhnul se tvrdému nárazu o bezcitnou mrtvou zem.

Již nemusel být sám. Rodina a přátelé ho už čekali na druhé straně. Naruto si nebyl jistý, zda je to nebe nebo ne. Nebyl si jist už ničím ale jedno věděl nebo to spíš cítil - už nikdy nebude sám a nikdy své sny nevzdá bez boje.