Ano Ko no Inochi - kap. 11: Jedna smrt, jedno procitnutí

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Yū
Naruto

Yū vyskočila z okna a dopadla těsně na okraj malé stříšky několik pater pod pokojem, kde doteď byla. Po dopadu se ještě ohlédla vzhůru, než seskočila na zem úplně, a odběhla do temné uličky hned naproti. Ve stínu se poté opřela o zeď, po které sjela zády k zemi. Vsedě se pak zadívala na své dlaně, jako by snad zjišťovala jejich původ.
Proč tu jsem? Neměla bych tu být. Neměla bych existovat… Co se to děje? Vždyť jsem jen její temná stránka. Ale hlavně, proč jsem v téhle verzi?! Je to úplně špatně! Nemůžu tomu ale odporovat, vždycky to bylo silnější, viď? Jsi tak slabá! Tak mi kruci vysvětli, proč jsem Yūinou součástí, ty nevděčnice! Za tohle můžeš určitě ty, Kurumi! Mám tvoje city, myšlenky… to si snad vždycky chtěla všechny pozabíjet? Ne, to ne… Jsi jen chladná mrcha, ale ne vrah… tak proč? Je snad tahle vlastnost Yūina? Nebo je v tom něco jiného?
Ghráhr! Proč jsem ztělesněním vás obou?! A co mi je vlastně po tom? Jsem tu kvůli tomu, abych je potrestala, tak na co se zajímat mým původem? Jednoduše půjdu a splním to, proč jsem evidentně tady.
Rudooká Yū po chvíli začala pomalu vstávat. Opřela se pravou rukou ještě o zeď a na chvíli se ohlédla zpět k nemocnici. Poté jen povzdychla a rozeběhla se zase neznámo kam.

Sasuke mezitím seděl na zemi, opřený o zeď u dveří do nemocničního pokoje. Jednu ruku měl položenou na zemi a druhou na pokrčeném koleni, zatímco zíral do stropu.
V tom k němu přiběhla ona černá liška a čumáčkem drkla do jeho kapsy. Sasuke se při dotyku probral a pohledem sjel na zvíře. To znovu, v momentě, kdy na něj Sasu pohlédl, čumákem narazilo do jeho pravé kapsy.
„Co je? Co děláš? Chceš mi snad něco říct?“ tázal se vcelku mile, ale ve své póze sedícího a zamyšleného fešáka neubral ani o píď.
Až když do něj potřetí žďuchla, ho napadlo do kapsy sáhnout. V ruce mu pak utkvěl svitek, který lišce nedávno sebral.
Á, tohle… chce po mě, abych si to přečetl, co? Snad to není nic, co by mě zabilo. Heh… to je skoro nesmyslný, takže jde se na to.
Sasuke pomalu začal otevírat svitek. Opatrně jej rozbalil a pustil se do čtení. V tu chvíli liška zmizela v závanu kouřového oblaku.
Tak nakonec to přeci jen bylo něčí Kuchiyose, zamyslel se, když koutkem oka viděl, jak zvíře zmizelo. Pak už se jen ponořil do čtení.

Jakmile to dočetl, vykulil oči snad překvapením.
To není možný… Ne, není! Nemůže! Copak… ale počkat, nemusí to tak přece nutně být. Třeba si jen z toho odvozuju něco, co tak není. Měl bych si to přečíst ještě jednou… Anebo to taky může být jenom náhoda. Potřebuju důkaz, než začnu něco špatně odvozovat, takže… si to prostě přečtu ještě jednou!
Znovu se pustil do čtení, když v tom se rozhrnuly dveře po jeho pravici. Sasuke zpozorněl, když dovnitř někdo vešel, a, stále sedíc, natočil hlavu k příchozímu. Viděl jen něčí nohy, neboť byl k oněm dveřím velmi blízko. V tom ale na zem dopadlo několik kapek krve. Prokrista.
S podiveným výrazem začal pomalu zvedat hlavu, aby viděl, kdo to vlastně přišel.
Na-Naruto…
Při pohledu na ty rozčepýřené blonďaté vlasy se rychle zvedl ze země a vykuleně hleděl na svého kamaráda z dětství. V tom ještě zastrčil svitek zase zpátky do kapsy.
„Naruto?“ opáčil Sasuke, když Uzumaki pořád stál na tom jednom místě přímo mezi dveřmi a měl pohled bez výrazu a života.
„Hej? Co se stalo? Je ti něco?!“ začal mladý Uchiha mírně panikařit, když viděl, jak má triko a ruce celé od krve.
Naruto mu po chvíli věnoval nic-neříkající pohled. Sasuke se otřásl.
Co se to kruci… Je jako… Boha, už si připadám jak v nějakým horroru! Od tý doby, co se tu ukázala, se všechno změnilo. Nejde ani tak o to, že už netrávím všechny dny jen ve svým pokoji, ale o to, že vidím za těch pár dnů víc krve než za celý svůj život!
„Já… já byl u toho,“ vypadlo po chvíli z Naruta.
„He?“ nechápal Uchiha a jeho tělo zase začala ovládat mírná nervozita a panika.
„Já… právě teď… Víš… on Nuzakin přestal… Já myslím, že zemřel,“ vysvětloval Naruto po lopatě a začal se třást, když se podíval na své ruce.
„Cože? O čem to mluvíš?!“
Divil jsem se, proč se ještě nevrátil, když říkal, že si jde jen pro jídlo… Takže byl u Kiby, ale… proč je celý od krve? Co se tam stalo? Co se stalo Kibovi? Však ten měl určitě přežít! Tsunade jako naše nejlepší medička potvrdila, že je mimo ohrožení života, tak proč? Co se tam teď ku*va stalo?!
„On… on prostě začal mít předtím křeče! Tak ho vzali… no, na sál. Byl znova mimo nebezpečí, ale pak… se mu nějak otevřely všechny rány… Ty, které utržil a i ty ze sálu… všechny najednou! A… a… začal krvácet. Snažil jsem se… vážně jsem to chtěl zastavit! A-Ale než doběhli medici tak už… už bylo všude hodně krve a já… já už necítil ani tlouct jeho srdce… Řekli mi, ať jdu pryč, takže jsem šel… a… a… Zemřel, že jo? Že jo?!“
„U-Uklidni se,“ snažil se o podporu jeho černovlasý společník, načež k němu přišel blíž, aby jej soucitně poplácal po rameni.
„Já nevím, co mám dělat! Umřel mi další kámoš! Já… tohle už vážně nemůžu! Co… co teď se mnou bude?“ panikařil Uzumaki.
„Ještě nic nevíš jistě. Naši medici dokážou přece zázraky, takže pořád může mít Kiba naději,“ pokusil se Sasu o útěchu.
I když… Jestli je tohle všechno jeho krev a k tomu není všechna, tak si nejsem jistej, jestli to může napravit i někdo jako Tsunade.
„Jo, dobře,“ přitakal Naruto, stále se zrychleným dechem a panickou hrůzou v očích. Sasuke jej opět poplácal po rameni.

Uběhla chvíle, než Naruto začal znovu zdravě dýchat a přemýšlet.
„Víš, možná by ses měl jít převlíct… a i umýt,“ navrhl mladý Uchiha.
„Ah… to je docela dobrej nápad,“ souhlasil blonďák a s trochu zdrceným výrazem se otočil a vyšel zase z místnosti ven.
Sasuke poté jen smutně povzdychl a otočil se směrem k Saiovi, který stále ležel v bezvědomí na posteli. Přišel k němu blíž a sednul si na židli, na které ještě předtím vším seděl Naruto.
„Co ty? Kdy se probereš?“ opáčil do vzduchu.
Zajímalo by mě, jestli to s Kibou teď měla taky na svědomí ona anebo je v tomhle pro jednou nevinně? Vůbec nevím, co se to vlastně děje… Co když se teď ozvaly ty jeho rány? Asi to nebude jen tak být zevnitř potrhán duchem, co? Stane se to i tobě, Saii? Anebo ty vedlejší účinky jsou pro tebe tohle bezvědomí?
Pečlivě si bezvědomého začal prohlížet. Levá ruka mu volně visela z lehátka, takže ji Sasu téměř instinktivně stiskl a položil zpět do vodorovné pozice podél Saiova těla na postel. Když v tom chlapec jeho ruku stiskl také.
Sasuke, jak to nečekal, vyskočil ze židličky a vykuleně hleděl do mladíkova obličeje.
Co to kruci? Probouzí se? He? Ale přeci… No, každopádně je to snad dobrý znamení, ne?
Sai jeho ruku stále pevně tiskl se zavřenýma očima. Když v tom je konečně otevřel a hlasitě se nadechl, jako kdyby byl celou dobu bez vzduchu, či polomrtvý a právě procitl.
Do pr*ele… ten mě vyděsil! Se tak kouknul, že jsem skoro dostal infarkt!
Mladý Uchiha se trochu otřásl, ale jakmile si uvědomil, co že se právě stalo, začal na něj okamžitě mluvit.
„Hej? Jsi v poho? Slyšíš mě?“
„S-Sasu… ehm… kde… to jsem?“ tázal se chraptivě a zmateně právě probouzející se Sai.
„Jsi v nemocnici. Radši asi moc nemluv, někoho zavolám,“ opáčil Sasuke a konečně vymanil svou ruku ze Saiova sevření, načež se konečně vydal směrem ke dveřím.
Než k nim však došel, vlítl dovnitř Naruto. Sasuke sebou v tu chvíli okamžitě trhl.
Bože, Naruto! Mě ti dva snad chtěj zabít nebo co?!
„Sasuke!“ vykřikl blonďák skoro hystericky.
„Co?“ vrátil mu, když se z jeho náhlého příchodu vzpamatoval.
„On… Nuzakin.“
„Co? Vždyť si měl jít do koupelny a ne za ním!“
„Já šel. Ale ke koupelnám se jde okolo těch… pokojů,“ vysvětloval Naruto se zděšeným výrazem.
„Aha… no, tak co se teda stalo?“
„Slyšel jsem, jak říkají, že ho mají… jakože ho přivedli zpátky.“
„Tak to je fajn, ne? Proč se teda tváříš jako mrtvola?“ nechápal Sasuke.
„Protože… protože pak… jako zničehonic… je to jen pár minut… a zase ho ztratili. Řekli, že je už zajištěný, ale pak zničehonic… jim vypadl!“ jančil Naruto. Sasuke vykulil oči.
Cože? To jako fakt? Nemožný! Když ho zachráněj, proč jim pak jako bezdůvodně zemře?!
„Ještě před chvíli žil! A teď… je pryč! Co… co teď mám dělat?! Je to můj nejlepší kamarád! Bez něj… bez něj už nemůžu žít jako dřív. Co teď?!“ ztrácel Naruto své veškeré naděje na normální život.
„Co se… děje?“ promluvil chrčivý hlas, který oba chlapce vyrušil z panikaření.
Naruto na chvíli přestal vyšilovat. Kono koe…*
Pomalu se začal naklánět do strany, neboť mu Sasuke tak trochu stínil, když v tom spatřil na lehátku sedícího Saie.
„Ty jsi při vědomí?“ říkal Naru zaskočeně.
„Jo. Před chvílí se probudil. Akorát jsem šel-!“
Tak počkat. Před chvílí… tohle spojení se tu objevuje nějak často. Jeden se vzbudí, zatímco ten druhý… Není to nijak propojené, že ne? Je to jen náhoda. Sice dost divná, ale co…. Divný je tu přece absolutně všechno. Řeklo se, že Sai se už možná neprobudí a Kiba bude žít, ale přitom je to přesně naopak – Sai je vzhůru a Kiba… no, ten už evidentně není. Je to čím dál tím víc divnější.
„Aspoň, že ty si se z toho dostal…“ promluvil po chvíli Naruto a vydal se blíž k Saiovi. Sasuke následoval jeho příkladu, „Víš, děje se tu to, že Nuzakin právě… no, zemřel. Ty, když si vzhůru, řekneš nám, co se ti stalo? Nuzakin byl napaden úplně stejně, tak prosím… řekni mi to!“ naléhal blonďák.
Co se stalo? Kruci! Sai přece o Yū ví. Doteď byli oba ve stavu, kdy nemohli nic říct. Kiba se tedy na rozdíl od Saie už párkrát probral, ale nic nevěděl, zatímco Sai ví všechno… Je fajn, že je zase mezi námi, ale co když nás prozradí?
„Já nevím. Co tu dělám? Proč tu jsem a proč na mě koukáte, jako kdybych spadl z vesmíru?“ tázal se Sai, už popadaje dech, ale stále s chraptivým tónem hlasu.
Sasuke po jeho slovech zbystřil, „Co všechno si pamatuješ?“
„Já… ani nevím. Všechno je zamlžený. Vím, kdo jste a tak všechno, ale… nevím, co je to poslední, co si pamatuju. Jsem dost zmatenej…“ vysvětlil, „A vůbec, kde je Yū?“ vypadlo jako dodatek ze zraněného.
„Yū?“ zopakoval nechápavě Uzumaki, „Proč Yū?“
„Však je to moje sestra, tak proč asi? Nevíte, kde je? Mám takovej divnej pocit, že jsem ji neviděl věky…“
„Vždyť Yū… ta už tu není,“ podal Naruto opatrně odpověď.
„Co to povídáš?“ nechápal Sai a zmateně se na něj podíval.
V Narutovi trochu škublo, načež se raději podíval do strany, aby se vyhnul očnímu kontaktu. A když se tedy Sai podíval na Sasukeho, ten odběhl pohledem také.
„Co se tu u všech čertů děje? Proč se chováte tak divně? Řekněte mi to! Stalo se jí něco?!“
„Víš… jo, stalo. Zemřela. Už je to sedm let,“ konstatoval po chvíli Naruto, když už nemohl vydržet ty jeho zmatené, prosebné a smutné pohledy.
„Cože? Ne… to není pravda. Proč mi tu lžeš?!“ vpadl okamžitě do stavu popírání.
Sasuke poté taky konečně zabruslil pohledem k Saiovi, jelikož doteď zíral celou dobu kamsi na levou stěnu pokoje, a rentgenovým pohledem si ho přeměřil.
Že by ztráta paměti?

____________________
* Ten hlas...