Na prahu smrti není už co skrývat

„Dívám se mu do očí.“
„Cítím jeho třesoucí se tělo podemnou.“
„Moje ruka ho něžně hladí po tváři.“
„Mé oči si snaží zapamatovat tuhle chvíli.“
„Konečně jsi našla odvahu to udělat, miláčku.“
„Odvahou bych to zrovna nenazývala, lásko. Spíš to bylo jediné možné řešení.“
„Řešení čeho?“
„Jak se zbavit nejobávanějšího shinobiho na světě, jemuž přeskočilo.“
„Aha, já myslel, že to děláš kvůli mé životní pojistce. Pokud si dobře pamatuji, nechal jsem se pojistit na pěkně velkou sumičku.“
Oba vyprskli smíchy, zasněně si pohlédli do očí a jejich ruce se propletly jako klubko hadů, toužící po doteku toho druhého.
„Víš, že tě stále mohu zabít,“ řekl.
„Ano, to vím, právě proto je to tak vzrušující. Připadám si jako při naší svatební noci,“ zašeptala mu svými neodolatelnými růžovoučkými rtíky svůdně do ouška a drobná ručka na jeho hrudi se víc přiblížila k srdci.
„Koukám, že se s tebe klube čím dál tím větší hříšnice,“ řekl s úsměvem a oči mu zajiskřily při vzpomínce na jejich svatbu.
„Neříkej mi, že jsi snad zapomněl. Podle toho jak ti svítí oči, si říkám, že si to až moc dobře pamatuješ, ty jeden nezbedo.“
„To víš, že pamatuji. Pamatuji si každý detail toho dne a noci. Copak jsi snad zapomněla, že jsem uživatel Sharinganu?“ odpověděl se širokým úsměvem a viděl jak se jeho milovaná pomalu dostává do rozpaků, když si uvědomila co všechno si asi musí pamatovat.
„Spíš mi přijdeš jako velký úchylák!“ Vykřikla na něj a přitom se snažila nedat své rozpaky najevo.
„I to není vyloučené. Musím se ti ale přiznat, že to tehdy bylo opravdu něco. Málem nás z toho hotelu vyhodili. Nebýt mě a mých iluzí, nocovali bychom v divočině.“
„Ale i to by bylo děsně romantické a daleko víc vzrušující. Vrátit se k našim prvotním kořenům a milovat se jako divoká zvířata.“
„Raději toho nech, než ti tady předčasně exnu a připravím tě tak o rozkoš z mé násilné smrti.“
„Když nad tím teď přemýšlím, tak jim to nemůžeme mít za zlé, drahý. Podařilo se nám zničit novomanželské apartmá a pár dalších pokojů k tomu ve víru naší vášně.
„Ještě, že ty nosné trámy dokázaly ustát tvoji brutální sílu.“
„Držela jsem se zkrátka, a byla jsem hodně nervózní, však víš bylo to moje… no však víš co.“
„Ano to vím, vždyť moje také,“ oba se při té vzpomínce začali červenat.
„Nebolí tě to moc?” zeptala se ho starostlivým hlasem plným obav o jeho zdraví.
„Od tebe mě nikdy nic nebolí, lásko, ale musíš se ještě hodně učit, aby tvůj soupeř trpěl co nejvíc a poznal pravý význam bolesti.“
„Neboj, budu se snažit zlepšovat,“ usmála se na něj a odhrnula mu pramen vlasů z tváře. Zadívala se mu do očí, ze kterých se pomalu vytrácelo světlo života a bylo nahrazováno černočernou tmou smrti.
„Takže tohle je konec,“ povzdechla si smutně.
„Řekl bych, že spíše začátek.“
„Začátek čeho?“ zeptala se udiveně.
„No přeci příběhu o nás dvou.“
„Ten se už se ale vypráví. Copak jsi o něm při svých cestách neslyšel?“
„Ach ano, už si vzpomínám. Ty máš na mysli tu povídačku O Zrádci a Vyvrženkyni.“
„Víš ona to už vlastně není povídačka stala se z ní legenda, legenda o nás dvou. O naší lásce a činech, které plní srdce lidí hrůzou a úžasem.“
„Také jsem zaslechl, že ji rodiče vyprávějí dětem před spaním, aby se z ní mohli poučit a nesešli z cesty, tak jako my dva.“
„Hele, mluv raději za sebe, já jsem ze své cesty nesešla, dohnali mě k tomu jisté okolnosti, zvláště pak ten pitomej slib, kterej jsem dala tomu žlutovlasýmu paku.“
„Jisté okolnosti říkáš. Ještě jsem nikoho neslyšel, aby takhle mluvil o sebevraždě.“
„Ty mi máš co říkat. Člověk, kterej neumí držet svoje sliby a po pár měsících zoufalého smutku a naříkání, oživí svoji mrtvou holku.“
„Tak počkej, kdo ti vůbec řekl, že jsem byl z tvé smrti zoufalý?“
„No kdo asi. Karin, Juugo a Suigetsu, už ty tvoje výlevy nemohli déle snášet, a tak když jsem se dala do kupy, všechno mi řekli.“
„Asi si s nimi v příštím životě budu muset vážně promluvit.“
„Víš, že když se nad tím teď zamyslím tak mi dochází, že jsi vlastně nekrofil.“
„Tak to prrrrr vážená dámo, je velký rozdíl mezi Edo Tensei a Rinne Tensei.“
„No já jen, že Karin mi říkala, že jsi byl většinu času ožralej jako prase, když jsi bulel u mýho hrobu jak malá holka. Takže si tak nějak říkám, že tu může být jistá pravděpodobnost, že se ti ta dvě slovíčka mohla poplést,“ řekla jsem s úsměvem a šťouchla jsem si to něj. Bavilo mě ho dráždit a provokovat. Vždycky se tak roztomile rozčiloval.
„No jo, jen si dělej srandu z budoucí mrtvoly, klidně si do ní i šťouchej, když ti to dělá takovou radost a víš co klidně si do mě i kopni ať je ještě větší legrace.“
„Ale no tak, přestaň se tak rozčilovat. Víš přeci, že tě jen škádlím.“
„Jo to vím, ale ty by si zas měla vědět, že si pomalu začínám hrát s myšlenkou, že tě taky zabiju. To pak bude srandy kopec.“
„Tak schválně cizinče, kdo z nás dvou bude rychlejší. Má ručka svírající tvé slaďoučké srdéčko nebo tvůj tajuplný spirálovitý kukuč, kterého se děsí všichni amigos.“
„Že já vůl ti dával k Vánocům tu kolekci westernů.“
Oba se začali smát jako blázni, jejich smích ale přerušil prudký záchvat kašle, mé lásky, který otřásal celým jeho tělem. Krev mu tekla ze rtů a pomalu se měnila v dravou řeku.
Dívala se na něj jak trpí a musela se usmát jak moc mu to sluší. Její ruka v jeho hrudi něžně svírala tlukoucí srdce a čekala jen na chvíli, kdy bude moc tohle vše ukončit. Místo toho, aby ho vytrhla, nechala ji rozzářit smaragdovým světlem, které se pozvolna měnilo v růžové. Dívala se jak se do jeho očí pomalu vrací život, alespoň na tu krátkou chvilku, kterou potřebovala, aby mu stačila říct, co měla na srdci.
„Proč tohle děláš, sama víš, že já bych tě zabil bez varování, copak jsi zapomněla na vše co jsem tě celé ty roky učil?“
„Přestaň už konečně řečnit, drahý, nebo ti vyrvu hlasivky, a chvilku mě poslouchej.“
„Tak se mi líbíš, to je holka, pro kterou jsem vraždil,“ třesoucí se rukou se dotkl mé tváře a jemně ji začal konečky prstů hladit zanechávaje po sobě krvavé stopy.
„Nech těch keců nebo mě ještě rozbrečíš a víš, že potom bývám setsakra naštvaná.“
„To mi nemusíš připomínat ještě doteď cítím ty zlámané kosti,“ řekl s úsměvem, při kterém vykašlal další krvavý gejzír.
„Ten důvod proč mě léčíš, týká se našeho syna? Víš přeci, že jsem ti řekl, ať se o něj postaráš. Jsi skvělá matka, lepší než jsem já byl otec,“ řekl sklesle a ucítil hluboko uvnitř sebe strašlivý pocit viny.
„Ne, to není ono a přestaň se už konečně trápit.“
„Jak se můžu přestat trápit, když jsem vás dva nechal samotné. Přišel jsem o to jak můj syn roste, dělá první krůčky, říká svá první slova. Copak jde se kvůli tomuhle netrápit? Jsem ještě větší sobec než jsem si myslel. Opustil jsem vás a vlastně ani nevím proč.“
„Ale já to vím, to je pro mě to nejdůležitější. Vím, že jsi všechny ty věci dělal pro nás, že jsi přitom nemyslel na sebe, ale na to jak se o nás postaráš. Copak jsi už zapomněl na ty dopisy co jsi mi psal.“
„Ty jsi je nespálila?!“ vyhrkl užasle.
Usmála se.
„Ne, četla jsem je našemu synovi před spaním. Vždy když uviděl přilétat poštovního holuba, byl celý nadšený. Hned za mnou běžel v rukou pevně držel dopis a mával s ním na mě. Pokaždé však zakopl o práh dveří, jak samou nedočkavostí nedával pozor a natáhl se na zem jak široký tak dlouhý. Vždy jsem se mu musela smát, když jsem ho tam viděla rozpláclého na zemi. Dopis držící vítězoslavně vysoko ve vzduchu aby se mu nic nestalo. Vypadal tak roztomile, přesně jako ty. Hned chtěl vědět o tom, jak se máš, co děláš a jaká úžasná dobrodružství teď prožíváš a na čem pracuješ a tak jsem mu o tobě začala vyprávět. Většinu věcí jsem mu musela zatajit. Sám přeci uznáš, že jsem mu nemohla do detailů vyprávět o všem co děláš. Je to ještě chlapec a některé věci zatím vědět nemusí. Nejúžasnější dny byly pro něj ty, když jsi se vracel domů. Celý týden mi nedal pokoj a stále dokola se mě vyptával kdy už konečně přijdeš. Sám si přeci pamatuješ jak byl šťastný když tě po tak dlouhé viděl a i když ty jsi to možná netušil nebo jsi si to bál přiznat, on tě strašlivě moc miloval a obdivoval.“
Říkala mu tato slova s hrdostí a pýchou v hlase neb i ji tyto okamžiky pokaždé dojali.
K mému udivení se rozplakal. Už ani nevím, kdy to bylo naposledy. Moje slova jej natolik zasáhla, že nebyl schopen si udržet svoji kamennou tvář. Teď na prahu smrti už mu to asi bylo jedno. Nač by měl skrývat své pocity? Už tak to dělal příliš dlouho, vlastně celý svůj život.
„Děkuji ti, má lásko za tvá přenádherná slova, sama vidíš jak moc mě dojala. Rozplakala mě, jako jsem já pokaždé rozplakal tebe, když jsme byly ještě děti. O čem jsi to, ale se mnou chtěla ještě naposledy mluvit, než jsem tě přerušil. Netýká se to snad dědictví klanu Uchiha, tolik chtěného a zároveň nenáviděného Sharinganu a s ním spojené všechny ty hrůzy. Pokud ano tak už se nemusíš bát. Zabil jsem všechny Uchihy, kteří se skrývali a zničil všechny důkazy o tom, že kdy vůbec někdy existoval nějaký klan Uchiha a ti kteří o něm vědí nikdy nepromluví, neboť jsem na ně uvalil pečeť, při které stačí sebemenší zmínka, náznak, slovo nebo třeba jen o klanu něco napsat a stihne je velmi bolestivá smrt v černých plamenech.“
„Ale medvídku, ty jsi mi ale krutý, to ale není ta věc o které chci s tebou mluvit a jen abys věděl tak si nepřeji, aby náš syn zapomněl, kdo byl jeho otec. Jejda já už o tobě mluvím v minulém čase, jsem to ale necitlivá mrška.“
„To nevadí, už si na to začínám pomalu zvykat.“
„Kde jsem to jenom skončila… aha už vím. Nepřeji si, aby náš syn zapomněl kdo byl jeho otec, čím vším si musel projít a co vše pro to musel obětovat. Slibuji ti, že hrdě bude nosit tvé jméno a budu se snažit, aby splnil tvůj dávný sen, kterým bylo obnovení klanu Uchiha.“
„Tak co ti tedy dělá takové starosti, že mi nedokážeš vyrvat srdce z hrudi?“
„Jsem těhotná, Sasuke,“ řekla mu přímo do očí bez příkras, okolků či slz dojetí.
Užasle na ni hleděl neschopen jediného slova. Nebyl to infarkt, i když vyloučit se to nedalo odpověď na to znala jen jeho drahá polovička.
Nevěděl co jí měl říct. Šok ho natolik ochromil, že si na chvilku myslel, že už je po něm. Z jeho omylu ho vyvedlo až růžové světlo, zářící z hrudi jako světlo majáku nabírající na intenzitě, jak ho nechtěla nechat odejít.
„Nečum na mě tak blbě, miláčku. Jsem těhotná a bude to holka tím jsem si už stoprocentně jistá,“ řekla pobaveně.
„Jak?!“
„Kdy?!“
„Kde?!“
„No jestli nevíš jak se dělají děti, tak to máš vážné mezery ve vzdělání a pokud se týče toho ostatního, o tom se teď a tady s tebou nehodlám bavit, zvláště když ti odhadem zbývá už jen patnáct minut života, možná míň pokud mě naštveš.“
„A co chceš tedy ode mě?“ zeptal se jí a znovu se rozkašlal.
„Co asi? Pokud se našim dětem podaří probudit Mangekyou Sharingan určitě jeden z nich zabije toho druhého, to je ten horší případ pokud budou po tobě nebo se pokusí obětovat, aby zachránily svého milovaného bratříčka či sestřičku, to je ten lepší případ pokud budou mít zase moji povahu. Tohle všechno se může stát jen proto, aby se vyhnuly té prokleté slepotě, kterou sebou přináší Mangekyou Sharingan při používá těch vašich zatracených očních technik.“
„Tak to je ten důvod, proč mě udržuješ naživu. Už jsem si myslel, že jsou za tím nějaké citečky nebo, že mě snad dokonce miluješ.“
„Nelichoť si Sasuke, takovou krysu jako jsi ty, nemůže nikdo milovat,“ řekla s opovrženíhodným úšklebkem, avšak hluboko uvnitř sebe měla co dělat, aby ovládla pláč.
Zmocňoval se ji pocit zhnusení ze sebe samé nad slovy, které říkala muži, kterého milovala ze všech nejvíc.
Už příliš dlouho hraji tohle divadlo plné bolesti, krve, přetvářky a utrpení mého a druhých. Někdy se mi dokonce zdá, že přestávám být člověkem. Ještě, že je tu můj, ne, náš chlapec, který mi vždy připomene jaké to je být matkou. Dokáže svým úsměvem zahnat všechny mé chmury a strasti života a dovoluje mi zapomenout na to kým nebo spíše čím jsem se stala.
Možná už je na čase, abych Sasukemu řekla, že jsem mu celé ty roky lhala a přetvařovala se. Že jsem čekala na tuhle vytouženou chvíli, kdy ho budu moci konečně zabít, ale to by byla zase jen další lež, kterých už ode mě slyšel stovky.
Když se mu teď dívám do očí a vidím v nich jak pomalu umírá je mi do pláče. Uvědomuji si, že je jen na mě jak dlouho bude žít. Je to až překvapivé, že až teď mi dochází jak hluboce ho miluji.
Proč zrovna teď lituji toho, že jsem mu vrazila ruku do hrudi, abych zabránila tomu nejhoršímu co mohl, kdy ten bezcitnej šílenec udělat. Před čím mě celé ty roky varoval a já si myslela, že si ze mě dělá jen legraci. To co plánoval se vymykalo lidským silám a možnostem, bylo to až za hranicemi lidství, které se on vždy snažil překročit. Říkal mi, že změní svět, ale jinak než ten žlutovlasý blázen a já mu říkala, že nikdo nemůže být tak mocný, aby dokázal změnit řád světa. Dokonce ani Madara, Hashirama, Naruto nebo Sennin Šesti Cest by to společnými silami nesvedli, ale on si stále trval na svém. Říkal, že je génius pro kterého neexistují žádné překážky. Mně naopak čím dál tím víc připomínal šílence, který už neví co mluví, obojí se nedalo vyloučit, a tak mi nakonec nezbylo než učinit volbu, na kterou mě celý náš společný život připravoval.
Na volbu, kterou jsem učinila dnešního dne, když mi došlo, že se pomalu schyluje k nejhoršímu. Když jsem si uvědomila co se chystám udělat, došlo mi, že se má minulost opakuje. Stejně jako tehdy když jsem zabila Naruta, tak i dnes jsem musela zabít svého muže a vlastně nechápu proč,” říkala si v duchu sama pro sebe nechápaje proč ji tohle všechno napadá zrovna v tuto chvíli.
Tiše ji pozoroval.
„Dívám se na ní a vím co se v ní odehrává a nad čím přemýšlí, ale nechci jí nic říct. Nesmí se dozvědět o tom, jak moc se mé oči za tu dobu co jsem byl na cestách změnily.
Nyní jsem viděl a cítil to co ona. Její dotek, který mě udržoval naživu nepocházel z nenávisti, ale z čisté lásky, kterou v sobě měla, z lásky, která dokázala zahnat nenávist a postavit se i pomstě, která mě po celé ty roky sžírala zevnitř.
Chápal jsem, že neměla na vybranou a již dávno jsem se smířil se smrtí.
Těch deset let po jejím boku mě změnilo. Bylo to to nejšťastnější období v mém životě a i když jsem byl často pryč, nikdy jsem na ni nepřestával myslet. Každou noc jsem na ni vzpomínal a přemýšlel co asi ona a náš syn teď dělají a jak se jim daří. Přitom mě, ale trápilo to na co jsem ji musel připravit. Na den, kdy mě zabije a tím zabije i část sebe samotné, která jí nikdy nedopřála klidu a byla spojená se mnou a se vší tou bolestí z mládí a hrůzami dospělosti.
Sám jsem na tom nesl vinu. Můj smutek mě dohnal k porušení slibu, který jsem tu bouřlivou noc dal našemu senseiovi. Vrátil jsem ji zpátky mezi živé, ale nebyla to ona. Oživení neproběhlo tak jak mělo. Něco jí chybělo. Něco pro člověka velmi důležitého. Ten kdo se vrátil ze světa mrtvých byla…. ne, na to už nechci myslet. Musím to vyhnat z hlavy. I pro mě je to až příliš děsivé a to jsem na ledacos zvyklý.
Čas, ale dokázal zahojit ty nejhorší rány i když ty malé, okem takřka neviditelné stále zůstávali. Ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu jak ji vidím stát v koupelně před zrcadlem. Její prázdné oči zkoumají tu tvář, kterou v něm vidí, drobné ruce ji hladí a snaží si vzpomenout kdo to jen může být. Pak uslyším tříštění skla a křik. Běžím za ní, vidím ji klečet na zemi, v rukou pevně svírá nejostřejší ze střepů snažíce si vzít to co jsem daroval. Dívá se na mě nenávistným pohledem, tvář se promění v groteskní úsměv šílence a …. ne už dost, musím to skončit na tohle nechci vzpomínat, na tohle ne.“
Dívala se na něj jako kdyby věděla o čem přemýšlí.
„Copak se děje?“ Vypadáš nějak vážně až smutně. Takhle jsem tě už dlouhou dobu neviděla.“
„To nic není, jen se pomalu smiřuji s tím, že už tě nikdy neuvidím.“
„Ach mazlíku, to je od tebe tak dojemné.“
„Rozplývá se nad mými slovy a já vím, že bude v pořádku. Vždyť nebude sama až odejdu. Z naší lásky se narodil syn, kterého může milovat místo mě, a který ji pomůže zaplnit tu prázdnotu v srdci a teď na prahu smrti se dozvím, že čeká i dceru. Víc už si přát ani nemohu. Víc už ani nechci.”
„Miluji tě, tak jak jen muž může milovat ženu, která mu ukázala smysl života a dala mu vše po čem toužil. Miluji tě natolik, že už se nemusíš přetvařovat a bát se citů, které jsi pohřbila hluboko uvnitř sebe a skryla za maskou tak umně vytvořenou, že i můj bratr by ti ji záviděl. Miluji tě, ty můj maličký třešňový kvítku a chraň tě sama Bohyně, kterou uctíváš, abys mě přivedla zpátky pomocí Edo Tensei, potom bych tě musel vlastnoručně uškrtit. Už tak stačí, že já jsem porušil slib daný našemu senseiovi.“
Slza dopadla na jeho tvář. Nejdříve jedna, poté druhá, třetí až se z nich stal drobný vodopád.
„Nevěděl jsem proč, ale najednou se mi před očima vybavila vzpomínka na to, jak jsme na jaře tančili za svitu zapadajícího slunce v dešti. Stále slyším její smích, vidím ladné pohyby, cítím podmanivou vůni jejích mokrých vlasů a žár těla. Oči se mi zaleskly slzami při té vzpomínce, kterou narušila prudká bolest v hrudi.“
„Přišel můj čas?”
Ucítil závan ledového větru a v dáli spatřil dívku v černém hedvábí, se kterou se již mnohokrát setkal. Zamávala mu na pozdrav a on jí v odpověď s úsměvem na rtech pokynul hlavou a poprosil ještě o trošičku času.
„Na koho se to usmíváš?“ zeptala se ho zvědavě a sledovala jeho pohled do míst, kde nikdo nebyl.
„Ty ji vidíš, viď že ano?“ polkla a na těle jí naskočila husí kůže.
„Ano vidím, ona je moje dobrá známá a já její nejlepší dodavatel,“ řekl s úsměvem.
„Neboj nemusíš se jí bát, není taková jak o ní lidé mluví. Je milá, zábavná, laskavá ani mouše by neublížila. Jen má tu smůlu, že musí dělat tuhle práci a věř mi, že pro ni vůbec není lehká.“
„Nechci ti nic říkat, ale myslím si, že na tebe začínám docela dost žárlit.“
„Neboj to nemusíš,“ řekl a pohladil ji po tváři, aby ji uklidnil a stiskl jí pevněji ruku.
„No, když to říkáš, tak ti budu věřit, ale nezapomeň kdo drží tvé srdce ve své dlani.“
„Vraťme se raději k tomu co jsi chtěla a potřebuješ vědět. V mé pracovně za naší svatební fotografií je ukryt klíč. Patří ke dveřím, které jsou ukryty pod stolem. Dovedou tě do mé tajné skrýše ve které je ukryt odkaz Uchihů. Nad oltářem, vlevo na polici nalezneš mnou ručně psaný deník. Je v něm popis jak zapečetit Sharingan, aby se nemohl nikdy probudit, pokud si rozmyslíš, že nechceš, aby se naše děti stali součástí toho prokletého klanu. Je, ale také popsáno jak se zbavit vedlejších účinků Mangekyou Sharinganu a přímo probudit Věčný Mangekyo Sharingan, bez toho, aby byla prolita další krev Uchihů a o několik stránek dál, nalezneš i postup jak získat Rinnegan. S tvými znalostmi a s tím co jsem tě naučil to lehce zvládneš. Vždyť jsi ovládla Edo Tensei lépe než Kabuto či Orochimaru. Věřím v tebe, má paní a v naše děti, které přinesou tomuto zbídačenému světu mír, mír, o který jsem ho já chtěl připravit, když jsem byl mladý a který jsem se pokusil nastolit za cenu…,“ kašel se znovu vrátil, ale tentokrát ho zasáhl jako bourací kladivo do hrudi. Celé tělo se třáslo pod jeho silou, krev mu tekla ze rtů proudem. Z posledních sil ji pevně obejmul, usmál se na ni a začal ji líbat tak neohrabaně jako poprvé snažíce si zapamatovat chuť jejích rtů, než odejde navěky a přitom si její ruku zabořil hlouběji do hrudi.
„Dělej, zabij mě bez lítosti, bez soucitu, tak jak jsem tě to učil!“
„Já, já, já nemůžu,“ řekla skrze třesoucí se rty dívaje se mu do očí.
„Ale můžeš, jsi přeci moje holka a věř, že svět bude beze mě lepším místem.“
„Ne! Nedokážu do udělat. Miluji tě i po tom všem co jsem ti řekla a za co tě nenávidím. Nedokážu tě zabít, odpusť.“
„Nebuď směšná. Už dávno jsme odhodily tyhle lidské city a slabosti. Nic necítíme, žijeme naplno a řídíme se instinkty. Jsme zrůdy, které z nás udělal tenhle svět a ty jsi jejich královna. Dostoj svému jménu a titulu. Ukaž mi svoji pravou tvář. Dej mi pocítit sílu, kterou jsem v tobě probudil spolu s krvežíznivostí dravé šelmy. Nech mě naposledy se kochat tvojí krásou, troufalostí a bezohledností!“
„Ne to neudělám, tu bestii už nikdy nevypustím!“ Křičela mu do tváře, ale on se jen smál. Šíleně se na ni usmíval. Jeho oči začaly tančit tanec, který dokázal drtit hvězdy a vysávat život z planet.
„Pojď lásko, budeme si naposledy hrát. Tanči se mnou opět v rytmu neživota, agónii druhých budeme smát. Lámat, trhat drtit kosti, životy a země lidí, to je to oč nám přeci běží. Vyzývám tě k tanci, přijmi prosím moji ruku, galantně tu krvácím u tvých nohou, nenechej mě čekat, kmotřička smrt už je velmi netrpělivá, vidím jak si kosu brousí nedočkavé jiskřičky od ní odlétají. Neklam ji svou ostýchavostí, ona už dávno ví, že taková nejsi. Ukaž jí jako kdysi mě krásu a půvab kvítku rudého, kvítku jemuž lidé s bázní na rtech, s děsem v srdci Rudá Sakura říkají!“
„Ty jeden ďáble nelidský svádět mě umíš jako nikdo jiný. Jak si tedy přeješ můj pane, otroku mé touhy, pohlédni naposledy na převzácný květ záhrobí. Dívej se a plač, naříkej úžasem, škemrej bolestí, až ti střevíčkem srdce rozdrtím a duši tvou předhodím ohařům pekelným. Přijímám tvou výzvu k tanci jež nám maso z kostí strhá ve víru maniakálního šílenství, při kterém se budem radovat jak malé děti o pouti!“
„Cítila jsem jak se chvěji, sama má podstata se hroutila a mě to vůbec nebolelo. Naopak to bylo úžasně osvobozující. Mé růžové vlásky neviňoučké dívenky zrudly krví nespočtu mých obětí, věčně plačící a prosící oči se změnili na dravý pohled krvelačné šelmy, místo něžných slůvek výhružné zavrčení, mlsné olíznutí jazýčku rtů neřestně hříšných, ruce pomalu se deformující do spárů nenasytných harpyjí.“
„Skonči to už prosím už příliš dlouho jsme to divadlo hráli. Ukonči ho, jak se patří. Předveď všem v sále finále par excellence, ať mi závidí tvoji lásku.“
„Buď sbohem, má lásko, pokus se najít klid, který ti nebyl v tomto životě dopřán a všem na druhé straně vyřiď, že jestli si tě budou dobírat, tak si to s nimi přijdu pěkně od plic vyříkat. Neboj se o nás, naše děti za nás za oba ochráním a chraň tě sám ďábel, abys nás v noci chodil strašit,“ řekla tiše.
Poslední polibek dravý jak nespoutaná řeka, vášnivý jak návrat ztracené lásky, upřímný jako svatební slib.
Jen jeden jediný rychlý pohyb, úsměv na tváři unaveného muže, vyhasínající oči jako světla za ranního svítání, tlukot srdce šeptající slova poslední „miluji tě Sakuro.“
A pak jen ticho a nic víc.
Zhroutila se vedle něj. Usedavě a dlouze plakala. Řev bestie v ní skryté truchlil spolu s ní. Plíce se naplnily vzduchem a rty se snažily vykřičet všechnu tu bolest duše. Její nářek děsil vše živé v široširém okolí. Žal si vybíjela na zemi, do které zoufalstvím nořila své ruce čím dál tím silněji až byla plná kráterů, puklin a co nejvíc podobná pusté měsíční krajině, která se rozlézala v jejím nitru jako mor.
Noc ji přikryla svým černým sametovým pláštěm, aby vesmírný chlad dokázal zklidnit a uhasit otevřené rány.
Okolní les zašuměl poryvy severáku, který se snažil utišit pláč. Její starý přítel ji nerad viděl takto zlomenou. Svými ledovými doteky ji uklidňoval a do uší šeptal konejšívá slůvka.
Nevěděla, jak dlouho plakala, ani jak dlouhou dobu strávila u jeho těla. Věděla jen to, že už dost bylo pláče a nářků.
„Nechtěl by mě vidět takhle zlomenou. Toho pohledu si užil až příliš mnoho, když mě přivedl zpátky mezi živé.”
Pomalu vstala, opíraje se o třesoucí se ruce. Změnila se zpět na dívku, kterou miloval a tu zrůdu, která v ní byla, zavřela zpátky do jejího temného doupěte, kam patří.
Třásla se po celém těle jako starý osamělý strom za zuřící bouře. Vlastně se teď tak i cítila, když se dívala na jeho tělo a díru v hrudi. Na rukách měla jeho krev vonící po nesplněných přáních, přehnaných ambicích a neukojitelné pomstě. Ale ještě něco pevně svírala ve své ruce. Jeho srdce teplé, věrné, milující. Dívala se na něj a musela se usmát. Smála se, hystericky se smála, když si vzpomněla, že ten hlupák jí jako svatební dar slíbil své srdce na stříbrném podnose, jako důkaz jeho nehynoucí lásky a ona mu bláhová, tehdy odpověděla, že na to je ještě času dost, že až ho budu chtít tak si ho bez ptaní vezme.
„Proč jen se minulost musí opakovat tak často? Je to snad hra budoucnosti, která nemá co na práci? Odpověz mi Osude nebo budeš raději mlčet a listovat si v té své knize?“
„Vím, že neodpovíš, nikdy neodpovídáš a když se už rozhodneš odpovědět tak jen v hádankách, jejichž rozluštění přichází až v osudnou chvíli, kdy je příliš pozdě. Nemá cenu se tím zaobírat, co se stalo, stalo se. Nyní je na mě, abych myslela na budoucnost mou a mých dětí. Tak laskavě vyřiď své rodině, ať se mi raději neplete do cesty jinak, jinak….. ale co ti to budu vykládat, vždyť odpověď už stejně znáš,“ křičela směrem k noční obloze na níž se pomalu rozsvěceli hvězdy.
Klekla si k jeho tělu, vrátila zpět do hrudi jeho srdce, teď chladné jako kus ledu bez špetky života, a pomocí všeho svého lékařského a balzamovačského umění ho dala do pořádku, aby vypadal tak jako předtím, ale ne zas tak dobře jako ona.
Přehodila si ho přes rameno, utřela si slzy a vydala se na cestu k domovu.
„Víš, že jsem opravdu zvědavá, na jak vysokou částku jsi se nechal pojistit. Doufám, že je to opravdu hodně velká sumička peněz, protože věci pro malou budou něco stát. Také škola není zadarmo a to už vůbec nemluvím o přestavbě našeho hnízdečka lásky. Přeci uznáš, že je vhodné, aby každé z našich dětí mělo svůj vlastní pokoj a já si konečně budu moct dopřát tu saunu a vířivku, po které jsem tak moc toužila, ale ty jsi říkal, že potřebuješ peníze na vedení války. Teď už mi, ale do toho nemůžeš kecat a já se můžu v klídku rozmazlovat. Jako svobodná matka to nebudu mít opravdu lehké, ještě že je tu ten vdovský důchod snad z něho také kápne nějaké to ryo. Pokud si dobře pamatuji, na úřadě by měl pořád sloužit ten starej úchylák. Budu si muset vzpomenout, kam jsem jen dala ty svoji červené minišatičky, abych na něj udělala patřičný dojem a vynikly tak mé ženské zbraně a když ani to nezabere tak holt použiji starého dobrého nátlaku a kapky násilí, vždyť takhle řeším všechny své problémy,” šeptala mu do ouška a přitom se smála a představovala si jeho užaslou tvář tam na druhé straně.

Zastavila se pár metrů od domu. V oknech se svítilo. Vypadalo to, že ji Itachi opět neposlechl a nešel spát dřív, jak mu nakázala. Nu což, chlapec si to zase pěkně slízne. Snad už mu konečně dojde, že maminka se má poslouchat a ne, aby si z ní pořád dělal jen legraci.
Podívala se na Sasukeho tělo přehozené přes rameno.
„Budu si muset něco vymyslet, nějak mu vysvětlit jak jeho otec zemřel. Bude to pro něj těžké, těžší než pro mě.“
„Nejvíc bolestivé je, ale to, že mu nemůžu říct pravdu, jinak by se opět roztočil ten kolotoč nenávisti, který mají Uchihové v krvi. Ne, to nesmím dopustit. Žádné dítě nesmí nenávidět svoji matku. Až bude dospělý, povím mu pravdu, ale teď mu bude muset stačit milosrdná lež nebo spíše báchorka o tom, jak jeho otec hrdinně bojoval proti celé armádě, aby je mohl ochránit a přitom se rozhodl obětovat svůj život.
Bude plakat, ptát se mě proč to udělal, aniž by se s ním rozloučil. Povím mu o lásce, kterou k němu cítil i o tom, že v poslední chvíli myslel jen na něj a na jeho sestřičku, kterou nosím ve svém bříšku. Na sestřičku, o kterou se bude muset jako její velký brácha postarat.
Ano, tohle mu povím. Vlastně to není až tak velká lež, jen poloviční neb Sasuke by si přál, aby se o svoji sestru postaral a nejen o ní.”
Sebrala odvahu, poručila svým roztřeseným nohám dát se do pohybu a připravovala se na to, jak se Itachiho radostný smích, že se konečně vracím domů změní v nevěřícný výraz, při pohledu na Sasukeho tělo a pak až odezní prvotní šok se nocí rozlehne srdcervoucí dětský pláč.
Tohle je vůbec ta nejhorší zkouška, kterou mladý shinobi ve svém životě může projít. Přijít o někoho koho miluje.