3 cesty – 14.

Neporozumění

Tři Uzumaki přítomní ve Vířivé seděli pospolu potají v jedné místnosti, kde jedna z nich chtěla svému matce a nově nabytému bratrovi ukázat důvod svého útěku. Ale nebyla by to ona, kdyby je nenapínala až do poslední chvíle. Předtím než se dostali k bodu vysvětlování, měla Nami nepředstavitelné množství podmínek, které musely být splněny. Ještě jednou se ujistila, že je nikdo neposlouchá a pak se dala do vysvětlování.
„Jestli je tedy pravda, co Nikki říkal, tak by to potom vysvětlovalo tohle,“ řekla Nami a hrdě vytáhla svitek, který jí dal tolik práce s otevíráním.
„Co je to?“ Zeptala se Kushina a Nikki sborově.
„Těžko říct, teleportovali jste mě zpátky dříve, než jsem to stihla zjistit,“ řekla Nami, tak nějak uraženě.
Ale Nikki i Kushina to moc nevnímali, protože ještě před chvílí se strachovali, kde Nami je.
„Nic, žádná zvláštní reakce?“ Ptala se Nami a ne příliš ochotně otevřela svitek.
Druzí dva na obsah svitku hleděli stejně udiveně jako Nami, když to viděla poprvé. Ale Kushina s Nikkim byli o něco více překvapení, protože ničemu co ve svitku stálo, nerozuměli, byly to pro ně naprosté nesmysly.
„Nami? Vždyť to nejde přečíst,“ řekla milosrdně Kushina.
„Co nejde přečíst, vždyť to jde přečíst úplně normálně!“ Ohradila se Nami.
„Ať se na to dívám jakkoliv, tak nejde,“ řekl stejně jako Kushina Nikki.
Nami si nuceně vzala zpět svůj svitek a začala číst nahlas, tak aby i její rodina rozuměla, pochopila, co tam stojí. Po chvíli čtení se na ně podívala, chtěla si ověřit, že už rozumí, o co jde, no oni na ni zírali s otevřenými ústy až skoro na podlahu. Nami se zarazila, o co tady mohlo jenom sak*a jít?
„Vypadáte, jako byste viděli ducha,“ Nami a chtěla pokračovat ve čtení.
„Ne nic takového. Jenom prostě nerozumíme jazyku, ve kterém, to čteš,“ řekl Nikki, který se vzpamatoval z šoku jako první.
„Jaký jazyk? Co to plácáš, vždyť to čtu normálně!“ Nechápala Nami, co na tom její bratr s mámou nechápou.
„Normálně jazykem, kterému, ani jeden z nás nerozumí, kdy ses něco takového naučila?“ Ptala se Kushina své dcery.
Obrovské nedorozumění bylo na světě, ale nikdo mu nerozuměl ani si ho nedokázal vysvětlit. Nami netušila o co myslí její máma s bratrem a oni dva, zase jak může Nami hovořit prazvláštním jazykem, jako svým rodným.
„Vždyť to, ale přece nečtu žádným cizím jazykem, čtu to normálně, tak jak umím, navíc tady nejsou žádné znaky, které by nešly přečíst, proč to nechápete?!“ Dopalovala se Nami nad ignorantstvím své rodiny.
„Nami, ale mi ti prostě nerozumíme, co čteš a už vůbec nám nejsou známé ty znaky kterými je to napsáno!“ Řekl Nikki.
„Je to napsáno úplně normálně, kdyby tam byly nějaké neznámé znaky, tak to nepřečtu,“ na to Nami.
„Vždyť teď jsi to četla v jazyce, ke kterému ty znaky patří, ne?“ Zeptala se Kushina.
„NE! Četla jsem to ÚPLNĚ NORMÁLNĚ!“ Vzdávaly to Namiiny nervy.
Musela se nějak uklidnit, co to s nimi dneska bylo? Její bratr se tady dneska prostě jenom tak odnikud objevil a říká, že je její bratr, normálně by mu to Nami nevěřila, ale její máma říkala to samé, tak co zmohla. Pak tedy Nikki mluvil o Narutovi, že je to tvůrce ninjutsu a že žije v minulosti. A stejně nerozumí jednoduchému textu?
„Co se dneska u všech čertů jenom děje?“ Ptala se sama sebe stále více zmatená Nami.
„Měli bychom zjistit, proč Nami může číst ty nesmysly,“ navrhl Nikki.
„Tak hele NIISAN! To TY jsi tady ten divný, že to nepřečteš!“ Rozčílila se konečně Nami.
Kushina věděla, jak Nami asi bude dál jednat, sama měla obdobnou povahu, proto to tušila. Musela ji okamžitě nějak uklidnit, aby ještě dnes něco mohli vyřešit a ne se jenom zbytečně dohadovat. Naštěstí pro ni se Nami ještě nedostala přes kritický bod, kdy by vyletěla z kůže a minimálně týden by se s nikým nebavila.
„Oba toho nechte! Nebudeme řešit, proč to Nami dokáže přečíst a proč my nerozumíme, co čte! Prostě nám to jenom stručně shrneš, co tam stojí a bude. Jo?“ Řekla Kushina.
Obě její zde přítomné ratolesti se uklidnily. Nikki něco podobného už zažil s Konan, Yahikem a Nagatem, ale dnes. Dnes, když jej Kushina, jeho opravdová máma napomenula. Dnes to konečně bylo opravdové a hřejivé u srdce. Nikki z toho měl radost.
„Masochista,“ utrousila Nami směrem na Nikkiho, když si všiml jak blaženě se tváří poté, co je jejich máma okřikla.
Kushina se na ni zamračila a Nami bylo jasné, že se asi tak moc od Nikkiho neliší. Hned takové myšlenky zahnala a pustila se do vysvětlování obsahu svitku. Kushina pokývala hlavou a Nami spustila. Ke smůle všech byla Nami opět jediná, kdo si rozuměl.
„Stop!“ Řekl Nikki.
Nami se tvářila, že nerozumí, proč by měla jako přestat. No každopádně přerušila vysvětlování a hodlala si vyslechnout chytré poznámky svého o pár minut staršího bratra.
„Je na tom něco divného! I když si mluvila očividně vlastním slovy, tak jsme ti stále nerozuměli. Vážně pochybuju, že za to můžeš ty,“ řekl Nikki.
„COŽE?! Zase nic?!“ Vyděsila se Nami a sama začínala pochybovat, že mluví stejným jazykem jako její rodina.
„Na vině bude ten svitek,“ řekla Kushina.
Nami s Nikkim se na ni otočili a tvářili se tak, že asi napůl rozumí. Co mohlo být myšleno tím, že na vině je svitek? Taková otázka jim oběma kolovala v hlavě.
„Nami se muselo něco stát. Něco, co jí umožnilo ten svitek přečíst,“ řekla Kushina, zároveň se strachovala, co se Nami jenom probůh stalo.
Všichni společně se dali do uvažovaní a snažili se vydedukovat, co mohlo zapříčinit Namiinu schopnost číst tento svitek a hovořit v jazyce, kterému nikdo nerozumí. Namáhali si své mozkovny, jak jen mohli, ale stejně ani po několika minutách usilovného uvažování na nic nepřišli. Takže jenom tak potichu se děli, občas někdo zamručel, když si myslel, že na něco přišel, ale pak bylo zase stejně jenom ticho.
A náhle Nami osvítilo. Připadala si strašně hloupě, jak na něco tak důležitého mohla zapomenout? Prostě jí to nešlo do hlavy. Otočila se a začala prohledávat své věci, které si sbalila na cestu a konečně našla tu malou příšeru, která jí sice způsobila bolest v chodidle a dalších částech těla, ale umožnila jí otevřít a přečíst svitek.
„Pohleďte!“ Řekla dramaticky a ukázala to.
Nikki s Kushinou jen nehybně seděli a zírali. Zírali opravdu velice překvapeně, protože nic takového ještě v životě neviděli a oni tu věc, kterou Nami svírala ve své ruce, opravdu neviděli.
„Na co se máme dívat?“ Zeptala se konečně po několika nehorázně napínavých chvílích Kushina.
„Na to, co mám v ruce,“ řekla Nami a začínala si připadat, jako nějaký blázen.
Nikki mhouřil oči, jak mohl. Myslel si, že ta věc, co má jeho sestra v ruce je třeba tak drobná, že ji nelze vidět, ale ať se snažil sebevíc, viděl pouze prázdnou dlaň. Společně s Kushinou opravdu začali pochybovat o příčetnosti Nami. Kushina jí chtěla věřit, věřila své dceři, ale to co předváděla, opravdu hraničilo se šílenstvím. Měla opravdový strach o Nami. Mohla ji mít klidně u sebe, ale vypadalo to jakoby mysl nami byla úplně v jiném světě.
„Nami,“ začala opatrně milým, ale starostlivým hlasem Kushina.
Její dcera se na ni zoufale podívala. Nami vůbec nechápala, o co tady jde. Měla to přece v ruce. Jasně tu věc viděla, tak proč? Tak proč to neviděl nikdo jiný! Konečně postřehla, jakým tónem na ni její matka mluví, bála se, co bude následovat. Co se má dozvědět, co nechce slyšet! Pak si Nami vzpomněla, měla v pokoji přece jenom svitky s technikami, nic jiného tam být nemělo, začala pochybovat o své příčetnosti. Ale moc dobře věděla, co vidí!
„Co je…“ Třásl se Nami její hlas.
Nikki viděl společně s Kushinou, že Nami tuší, co se jí asi chystají říct. Bylo mu jí líto, tak nepředstavitelně ho to trápilo a svíralo u srdce.
„Možná není na vině ten svitek, jsi si jistá Nami, že jsi ho sama nevytvořila?“ Zeptala se Kushina, slzy na krajíčku.
Nami kroutila hlavou. Opouštěla jí síla a ona se pomalu sesunula k zemi. Proč ona byla jediná, kdo to viděl! Proč ona musela být zrovna tak, kdo to objevil?! Proč jí nikdo nechtěl věřit? Byla ve své noční můře. Kushina i Nikki viděli, jak moc vyděšena Nami je, oběma jim to drtilo jejich srdce. Nami se na zemi schoulila do klubíčka.
„Já nejsem blázen. Já nejsem blázen. Nejsem blázen…“ Opakovala si sama pro sebe.
Bohužel jí to její rodina nemohla věřit. Chtěli věřit, že je úplně v pořádku, opravdu chtěli, tak strašně moc. Nemohli však. Viděli Nami úplně zničenou. Tak moc rychle během krátké chvilky se jí něco přihodilo, co ji tak moc zničilo. Nami byla vyděšená. Bála se snad všeho kolem sebe. Její vlastní rozum, její vlastní vysvětlení bylo, že se musela zbláznit. Jak jinak by se ta věc i s tím prokletým svitkem dostali k ní do pokoje? Ujišťovala se o opaku, ale stále více propadala zoufalství šílenství.
Kushina k ní přišla a opatrně objala. Nami to ani nepostřehla, jak moc byla ve vlastním světě. Co s ní teď mohli dělat. O samotě jí nechat nemohli, ale vidět ji takhle je moc drtilo.
„Nikki, já se o ni pro teď postarám,“ řekla Kushina a naznačila svému synovi, aby šel pryč z Namiina pokoje.
Za chvíli byl pryč a byl snad i rád, že je pryč. Měl starost o Nami, ale nedokázal na ni pohlédnout. V tu chvíli se Nikki sám sobě hnusil.
Kushina objímala svou dceru a snažila se ji uklidnit, tak aby usnula, aby se nemusela dále napínat, aby se už netřásla, aby už pořád dokola neopakovala, že není bláznem. Jak dlouho, ale mohla Kushina toto vydržet, sama si totiž připadala jako v noční můře. Nebyla taky šílená? Nemohla si to dovolit, příliš mnoho lidí na ni spoléhalo. Za chvíli Nami zhluboka oddechovala. Spala a Kushině se konečně ulevilo, protože to vypadalo, že Nami má alespoň klidný spánek. Mohla konečně z tohoto pokoje odejít, nechala svou dceru v klidu spát.
Když si Nami byla jistá, že s ní v pokoji už nikdo není, tak opatrně otevřela oči a s hrůzou zjistila, že tu prokletou věc stále vidí. Ale nepochybovala o sobě. Věděla, že není blázen a také to hodlala dokázat a to mohla pouze v případě, že se vydá na místo, které bylo uvedené ve svitku, který mohla přečíst pouze ona. Vzala tu věc, co před ní ležela a dala ji zpět do batohu, který měla stále ještě sbalený. Sice už se chýlilo k večeru, ale ona nemohla marnit ani chvíli, musela se vydat hledat důkaz své příčetnosti.
Pak si ale uvědomila, že zjistí, že utekla a rozhodně ji dostanou domů stejným způsobem jako minule. Musela tomu nějak zabránit, ale jak?
„Nikki říkal, že je to kvůli nějaké teleportační značce. Očividně se jí zbavit nemůžu,“ snažila se přijít na důvod Nami.
Možná měla svou snahu vzdát a tu věc, kterou mohla vidět jenom ona, měla ignorovat. Možná měla předstírat, že není blázen, ale pochybovala, že by jí tak mohli někdy uvěřit. Musela mít hmatatelný důkaz.
„Přece jsem se naučila snad milión pečetících technik, nějaká musí omezit tu značku, tak aby byla nefunkční,“ konečně dostala spásný nápad Nami.
Její současný problém, ale byl, kde se ta teleportační značka mohla nacházet. Nikdy si ničeho takového na svém těle nevšimla. Muselo to být buď neviditelné, a nebo na místě, kde to nešlo najít.
„A jediné místo, kam si člověk obyčejně nevidí, je vzadu a hlavě,“ řekla si pro sebe Nami.
Okamžitě se začala shánět po zrcadle. Jaké štěstí, že byla dívka a ve svém pokoji měla více než jedno zrcadlo. Oprášila dlouho nepoužívané zrcátka, vhodně je umístila a začala si probírat vlasy na týlu hlavy. Po chvíli snažení tu značku opravdu objevila. Už jí nic nebránilo v tom dokázat, že není blázen. Když si pořádně přečetla z jakých symbolů, se značka skládá, tak byla schopná určit, která pečeť ji nejlépe omezí. Složila několik ručních pečetí a poté si přiložila prsty dozadu na hlavu v místě, kde měla teleportační značku. Značka byla omezena, to že jí to nijak nebolelo, značilo, že vše proběhlo správně a nenastanou žádné nežádoucí nevysvětlitelné vedlejší účinky.
Nami chvíli počkala, jestli jí to třeba nepoloží, ale nic se nestalo a nyní si byla naprosto jistá, že může vyrazit. Vzala si svůj batoh. Rychle se porozhlídla po okolí a potají se vykradla pryč z vesnice. Skoro nikdo nehlídkoval, sice to bylo zvláštní, ale Nami došlo, že za to mohla její máma. Věděla, že se musí starat o vesnici a bylo by nepříjemné, kdyby se vědělo, že má údajně šílenou dceru. Ale i tak si Nami raději pospíšila, chtěla být zase co nejdříve doma.