Z lásky...

Sleduji kapky stékající po okně, měl jsem za celou dobu hromadu představ o tomhle dni, ale teď se mi nevybavuje ani jediná. Netuším, zda v nich taky pršelo, nebo jasně zářivé slunce osvětlovalo prašnou zem.
Vprostřed války nikde nic neroste, takže je to nejspíš jedno.
„Kap, kap, kap.“ hraje déšť bolestnou pomalu utichající melodii a mě se v hlavě znovu vybavuje ta pošetilá myšlenka.
Tak dlouhé deštivé období už nebylo věčnost, náhoda, že musím dál čekat, až ustane. Proto mě to stále napadá. Jako bys věčně plakala, abys mi zabránila. Je to jako prokletí nás sledovat a nesmět zasáhnout, že? Nebo snad můžeš? I kdyby to tak bylo, můj plán už stejně nezměníš. Dělám to přeci právě pro tebe a vím, že dělám správně.
Přesto mám pocit, že kdybys tu byla, snažila by si se mi bránit a toužím vědět proč? Kvůli mě, protože nechceš abych upadl do temnoty? Kvůli lidem, kterým bych mohl ublížit? Nebo snad kvůli němu? Těžko říct, záleží koho z nás si měla raději. Pořád to nevím, i když jsem si dlouho myslel, že znám odpověď. Faktem zůstává jen, že si milovala a možná ani ty sama si nevěděla kterého z nás. Nebo si to nejspíš jen namlouvám, pro utišení vlastní bolesti, která mi od toho dne nedovolí spát.
Nářek anděla ustává a já opouštím měkké křeslo, tiše bosýma nohama přejdu koberec a za hlasitého zaskřípání otevřu dveře.
Bude mi chybět tohle místo, ale přece jen jsem tu zůstal sám, už zase. Vždycky jsem to já kdo je ztratí všechny kolem. Myslím, že za svůj život jsem tomu pomalu porozuměl, bolest je jeho součástí, jen pro mnoho lidí nespravedlivě rozdělenou, ale konec konců co je v tomhle světě spravedlivé?

Za chůze krajinou zpustošenou válkami, která už dávno nepřipomíná tu nádhernou přírodu země Ohně se moje myšlenky na okamžik vrací do doby, kdy jsme my tři ještě skákali v těch místech ze stromu na strom a plnili úkoly, pro nás tehdy napínavé a dobrodružné.
V porovnání se zkušenostmi života se teď všechna tahle dobrodružství stávají dávno bezcennými. Koho z nás by ještě nadchlo honění koček s vysílačkami? Tebe možná, měla si to ráda, tu radost s jakou si na svět upírala svoje oči a hnala se spokojeně do dalších dní s odhodláním a vírou, že svět bude jednou krásnější.
Pro tebe to dělám, pro to co sis tolik přála.
Nikam nespěchám. Od doby, kdy jsem se s tebou rozloučil jsem zažil hromadu misí, většinu s vlastním cílem, byly nebezpečné, plné smrti a násilí, bolesti a utrpení. Nikdy bych nečekal, že mi to bude vadit, ale já si celou dobu říkal, že to dělám pro tebe, pro nás. Pro svět ve kterém budeme jednou zase spolu, chtěl jsem se tě jednou zase znovu najít a přesně v ten okamžik už bylo pozdě.
Sám jsem stál tváří v tvář smrti, děsivé v celé své síle a ponurosti, přesto se mi nezdála tak příšerná, dokud nepolapila tebe.
Tehdy jsem začal doopravdy nenávidět, moje srdce zaplavila touha po pomstě a nápravě toho ubohého místa kde žijeme a jenž se žene do záhuby.

Znovu se rozčiluju nad ironií osudu a bezpráví. Právě proto to musím být já, kdo se stane novým zákonem a spravedlností. Nechci dál žít takhle, vlastně tady už nechci žít vůbec. Jsem až takový zbabělec, abych ponechal tohle místo svému osudu? Tak si mě viděla, že? Jako někoho kdo se stará jen sám o sebe. Cítil jsem to z tebe, když si nás prosila ať se nehádáme.
Vždycky si mě měla ráda a ošetřovala všechny rány, nebo alespoň ty které si viděla, přesto jsem cítil, že si nakonec myslíš, že je to moje chyba.
Smutné, že právě ten komu si nejvíc věřila, byl nakonec důvodem tvé smrti, co víc on ti byl vrah.
Nechci na to už myslet, srdce se tříští na tisíc kousků a zabodává do každé části mého těla. Přesto nemůžu přestat, protože všechny ty nostalgické vzpomínky o kterých vím, že už k nim nikdy další stejná nepřibude způsobují bolest. Kdo řekl, že nemůže být nádherná se pletl, o co víc sílí o to jsou ty myšlenky vzácnější.
Pomalu otupuje moje tělo i mysl a tvoří ze mě někoho jiného. Jako by najednou všechny moje cíle a sny šly stranou. Tolik jsem si přál ti ukázat, že nejsem takový, že neopustím tenhle svět, když beze mě se sám zničí. Jenže před mýma očima se to teď zdá jako daleká a namáhavá cesta, oproti pomstě, která by se mi mohla stát za dosti učiněním.
Můj dech zrychluje, z úst mi vychází kouř, jak se po dešti ochladilo a mísí se s lehkou mlhou. Cítím, že můj cíl se blíží, poznám tu chakru a poznal bych ji i za deset let. Protože přes to, že všechny vzpomínky a bolest se z mého těla najednou tiše vytrácí jako nezadržitelně odlétající pavučinka babího léta, aniž bych je měl šanci zachytit, touha zabíjet a jasný cíl zůstávají.
„Prask!“ přímo za mnou se ozve jemný dopad.
Je tady a našel mě.

Tentokrát to bude právě on, kdo bude plakat pro všechno co zničil. Ví, proč jsem tady, slyším hlas a mluví ke mě, ale já mu nerozumím. Toužím vidět jeho krev, takže po pár vteřinách se jako bezhlavý vrhám přímo proti němu, ticho protíná náraz dvou kunaiů.
Sleduji tu tvář, každý ostrý rys, každou vrásku, každou jizvu na jeho proradném těle. Nezměnil se, na rozdíl ode mne.
Jestli má takhle vypadat naše poslední rozloučení, pak ať tenhle tanec dvou tygrů skončí pro jednoho bolestnou smrtí.
Vteřiny mi utíkají pomalu, jako by se to všechno mělo opakovat ještě několik let. Každý úder či pečeť jako by byly desetkrát těžší a náročnější. Přesto stále hodlám odejít jako vítěz. Jenže jde to vůbec?
Už si nevzpomínám, proč to dělám a co si od toho vlastně slibuji, najednou jediné co ještě vím je, že ho zkrátka musím zabít, tady a teď. Má mysl je zamlžená, jako by to mělo snad vyřešit všechny problémy, jen si nepamatuju jak a proč.
Po nějaké době se mi už zdá, že to neskončí, když najednou vidím před sebou krev, přibývá jí a je všude. Je snad jeho? Kdyby to byla má vlastní krev, poznal bych to? Těžko říct, moje tělo je naprosto otupené něčím, co muselo přijít ještě před tímhle soubojem. Marně se snažím přinutit svou paměť, aby mi to tajemství odhalila. Dlouho se mi nevybavuje nic z toho co se dělo. Po několika vteřinách mi v hlavě vyvstává vzpomínka.
Dívka a dva chlapci stojí na mostě a pozorují vodu. Jeden z nich se směje. Myslím, že jsem to já, najednou si vlastně nejsem jistý, kdo jsou a kdo jsem já. Nebo se mám zeptat spíš čím jsem? Pak se to začíná vracet, ta vzpomínka není sama, jsou jich stovky, tisíce a většina z nich končí jejím líbezným úsměvem. Plné výrazné rty se roztáhnou do obřího úsměvu a zpod nich vykouknou malé bílé perličky.
Už si vzpomínám, to ona, pro ni jsem to dělal, chtěl ho zabít. Ale čeho jsem měl dosáhnout?
Pomalu se mi před očima rozjasňuje, můj pohled po celou tu dobu spočívá na rukou a té ještě teplé krvi.
Do mého těla se pomalu však jistě navrací cit a s hrůzou zjišťuji, že mám hromadu zranění, ale ta krev není moje. Přímo pode mnou právě tiše chladne tělo mého kdysi ještě přítele.
„Tak si vyhrál.“ říká, jakoby to bylo něco na co sázel.
Přesto si nejsem jist, je tohle opravdu vítěství? Vítěz přece vždycky něco získá, takže co mám teď já?
„Mrzí mě to.“ šeptá než zavírá naposled tmavé oči. Zmateně pozoruju svoje ruce stále jako v křeči svírající zbraň.
Právě tu umírá poslední člověk, kterého jsem na tomhle světě ještě dobře znal a já? Zůstávám sám. Zase. Opět jsem já tím, koho všichni opustili. Myslel jsem, že se mi uleví, až budu sledovat jak mu krev zabarvuje oblečení. Že přijde ten pocit, který potvrdí, že já mám být tím kdo určuje pravidla a za smrt tě nic jiného než smrt nečeká.
Jenže tahle teorie má jednu silnou trhlinu, tohle mi tě přece nikdy nevrátí! Moje pochybnosti o tom co by sis zkutečně přála jsou tu znovu. Vážně by ti tohle udělalo radost? Napadá mě právě tisíc příkladů, kdy si nám říkávala, ať se nehádáme.
Pořád si nedokážu odpovědět na tu otázku, na čí stranu by ses postavila, být tu teď s námi. Nebo možná...
„Ve stejný okamžik, kdy se zelená zbarvila do ruda krví, i tvá černá duše zbledla pod tíhou vzpomínek na naše dětství...“ jako bych slyšel ta slova, čí jsou? Kde se vzala v mojí hlavě?
Je to něco co bys mi právě teď řekla, že? Nejspíš, neznal jsem tě tak dlouho jako on, je to už věčnost co jsme se odloučili. V záchvatu zoufalství padám na kolena, s rukama tisknutýma k hlavě.
Stejné jako tehdy prostě jsem ti nerozuměl, proto jsem se musel hloupě dívat, jak pokaždé odcházíš s ním. Ta ironie života. Je tu vlastně znovu. Vy dva jste už zase spolu a díváte se na mě z dálky. To já mu tě nakonec nejspíš vždycky vehnal do náruče.

Zkrvavenou zem opět začínají smáčet kapky a já jako blázen tu ležím vedle jeho mrtvého těla. Jsem prokletím pro tento svět od chvíle, kdy jsem se narodil. Proto pláčeš? Né, lituješ mě, jak se jako zoufalec topím ve vlastní nenávisti a držím si v srdci minulost neschopný jít vpřed.
„Nepotřebuju tvou lítost!“ křičím k nebi, přitom to mě právě tečou slzy.
Odpovědí je mi jen silné zaburácení hromu se zvedajícím se větrem všude kolem a v hlavě se rodí další šílená myšlenka. Ty jsi tím hromem a on je tím větrem. Budete mě provázet po zbytek života a nedáte mi spát, abych nikdy neopomněl jediný ze svých hříchů.
„Neopustila si mě! Co záleží na tom, že jen z lítosti. Tak přece víš proč jsem to udělal!“ křičím k nebi a hlasitě se směju. Nejspíš se tím snažím přehlušit jekot vlastního svědomí, které se nezadržitelně dobývá na povrch.
Pevně rozhodnutý ho umlčet znovu vstávám. Teď už bez jakéhokoli vzteku a bolesti, je to daleko horší. Cítím se prázdný, téměř neexistující tvor, pouhá schránka která už nemá nic, co by ji zaplnilo.
Ostrá bolest, projíždí mým hrudníkem, oproti tomu všemu, čekal jsem, že to bude daleko horší. Není to tak strašné, ale stejně se mi každá vteřina zdá neúnosná. Přeju si, aby to skončilo.
Mám strach co bude po tom a nejvíc mě děsí představa, že už nebude nic. Každý máme nejspíš na život jen jeden pokus omezený časovým limitem a když vyprší naše vědomí ze světa nadobro zmizí. Už nikdy se nebudeme moct zasmát nebo plakat, prostě to nejednou skončí. Za ten krátký čas ztrávený tady bysme se měli snažit udělat něco významného, co tady zůstane v době, kdy mi sami se s tímhle světem budeme muset rozloučit. Jelikož nic se nedá zažít dvakrát a ta doba se nám všem neúprosně blíží, každý den je o krůček blíž.
Mraky se nade mnou čím dál více stahují. Lituju, že já nic takového nakonec neudělal, jednou a třeba už brzo někdo mladší a rozumnější než sem byl sám to určitě dokáže. Teď už chápu, bolí tě to, bolí stejně jako mě a možná víc... Několik vteřin mě dělí od konce a možná nového začátku, ať už nějaký bude nebo ne, nikdy nic pro mě nemůže být horší, než opustit tohle peklo.