Bitevní
Striaslo ma, keď som spozorovala zmenu jeho výrazu. Atsushi sa už netváril milo a starostlivo. Ochotu v jeho tvári vystriedala trpkosť. Cúvla som o krok dozadu. Naskočili mi zimomriavky, keď sa pohŕdavo zasmial. Predtým som mala nepriaznivé tušenie, že s ním niečo nie je v poriadku. Snažila som sa mu veriť. Nikdy by ma však nenapadlo, že sa veci môžu takto skomplikovať.
Legendy jsou zvláštní. V různých podobách se táhnou historií, proplétají se a kroutí, mizí a objevují. Často jsou považovány za výmysly, povídačky pro děti. Za mnohými se ale skrývá daleko víc, život jednoho neobyčejného člověka, možná hrdiny možná padoucha. Takový příběh, jakmile se jednou odehraje, začne žít vlastním životem. Nese se od jednoho k druhému a tu a tam k němu něco přibude, přetvoří se. Jak všechno ve skutečnosti bylo?
Cítila som, ako pomaly strácam vedomie. Nemohla som si dovoliť opäť omdlieť. Vytvorila som pečate pre vzdušný vír, ktorým sa vyčistilo bojisko od poletujúceho prachu.
Rozhliadla som sa po okolí. Moje oči ako prvého zachytili Zakeho, ktorý bojoval proti shinobimu s čelenkou cez oko. Všimla som si len znak, ktorý mal na nej vyrytý. Skrytá Kamenná. Ozval sa ďalší výbuch tentoraz sprevádzaný plačom. Zbadala som malé dievčatko, ako stojí neďaleko a všetko pozoruje so zaslzenými očami. Rýchlo som k nej dobehla a odviedla ju do bezpečia. Práve okolo mňa preletel jeden ANBU. Cestou stihol zastaviť ďalších dvoch nepriateľov, ktorí sa tam znenazdajky objavili. Skupinka nindžov z Kamennej útočila na budovu kage.
Cítila som, ako sa mi z pľúc vytráca posledná zásoba kyslíka. Potom som len utekala, aby som sa čo najrýchlejšie dostala z dosahu hmly. Suché vetvičky stromov ma udierali do tváre. Nemala som čas sa im vyhýbať. Musela som sa odtiaľ okamžite dostať. Telo ma bolelo s každým nádychom. Mala som pocit, že strácam vedomie. Ešte zopár minút som bežala, kým som sa konečne zastavila, aby som sa mohla poriadne nadýchať. Inak by mi vážne hrozilo, že odpadnem. Po chvíli som konečne lapila dych. Bola som úplne vyčerpaná a neostala mi takmer žiadna čakra.
„Píp, píp," zapípal budík černovlasého chlapce.
„Áhh!" To už vážně začal další den? Chjo... Doufám, že aspoň dneska dostanem nějakou misi, vzdychl a protáhl se. Asi bych se měl začít chystat, řekl si a vstal. Přišel k oknu a podíval se na oblohu. Kéž bych mohl být mráček, který nemusí nic dělat a jen tak si plout oblohou... z přemýšlení ho vytrhlo zaťukání na okno. Za oknem seděla malá černá vrána. Chlapec otevřel okno a hleděl na malé opeřené stvoření. Pták mu pohled opětoval. Sakan si všiml ptákových očí. To je...sharingan? Po chvilce přilétaly další vrány a utvořily postavu, mužskou postavu. Ve chvíli, kdy se začal zobrazovat obličej muže, vtrhla do Sakanova pokoje jeho matka.
Zbavila se pronásledovatelů, ale neměla zaručeno, že se za ní pustí další. Nasadila si brýle a mikinu si uvázala kolem hlavy jako šátek. Schovala svoje dva nejvýraznější znaky. Rozhlédla se kolem, z několika míst se k obloze kroutil tmavý dým. Přemýšlela, co dál. Doufala, že se všichni dostali na určená místa a nepoškození, to by jí asi Kakashi neodpustil. Bála se zbytečně, před ní vyskočil Bull, její oblíbený velký nemotora.
„Áno, dávať po pozor na miestnu šľachtu, ktorá celé dni nič normálne nerobí, je nesporne nudné, ale možno si tu ulovíš nejakého bohatého chlapa z vyššej spoločnosti a staneš sa šľachtičnou,“ žmurkol Omoi na Karui a frajersky si prehodil si lízatko z jedného kúta úst do druhého.
„Čo ťa to napáda, nie sme tu predsa kvôli tomu,“ oborila sa naňho, ale následne prebehla pohľadom po sále a omnoho tichšie sa Omoiho opýtala: „Vážne myslíš, že by som mohla ...“
Odrazu som zastala. Jedna zo zložiek patrila mužovi, ktorý pochádzal z listovej. Už som vedela kto bol ten muž, čo ma neustále prenasledoval. Uchiha Sasuke. Nemohla som prestať na tú fotku hľadieť. Bola som z toho zmätená. Prečo by sa niekto ako on zaujímal o mňa? Rozbolela ma hlava. Dúfala som však, že ho už viac neuvidím. A ak áno, presne som vedela čo urobím. Zabijem ho. Alebo on zabije mňa.
Kakashi s Touazuki vběhli mezi diváky. Před nimi se otevřelo dějiště probíhajícího boje. Pořád zápasil Sasuke s Gaarou. Připadalo jí, že byla pryč hodiny, ale uběhlo jen několik minut. Zmateně se rozhlédla. Všichni její kamarádi včetně Gaie se na ně otočili. I Naruto?. Snažila se vzpomenout, jestli tam byl než odešla nebo ne.
Otočila som sa. Bol tam. Ostala som stáť ako prikovaná a šokovane som naňho hľadela. Stál predo mnou ten istý muž, o ktorom sa mi toľko snívalo. Premeriaval si ma tými tmavými očami. Potom podišiel o pár krokov ku mne. Priložil si prst ku perám a naznačil mi, aby som ostala potichu. V tom momente som precitla. Presne som vedela, ako to bude pokračovať. Pevne som stisla katanu a rýchlim pohybom som mu zmizla z dohľadu. Využila som príležitosť a zaútočila som ako prvá. Vyrútila som sa zaňho z boku a chystala sa ho zasiahnuť. On bol však rýchlejší ako ja.
„Tlak klesá, strácame ju!“
„Vidím!“ začula rázny ženský hlas „Máme ešte krvnú pilulku?“
„Poslednú som jej ....“
Pilulka? To je to, čo má v ústach? Čo to ... Cítila, ako jej niekto hmatol do úst, posunul pilulku medzi zuby a nešetrne stlačil čeľuste. Zaklipkala očami. Nejaká žena sa nad ňou ...
„Prehltni!“ ozval sa ten rázny hlas a ona, hoci dezorientovaná, s námahou poslúchla.
„Podaj mi striekačky...“ „...klanu Uchiha?“ dokázala zaregistrovať útržky rozhovoru.
Kráčala som von smerom do lesa, kde som sa mala stretnúť so svojimi priateľmi. Určite tam na mňa už čakajú. No nemuseli by, keby ma otec ráno nezdržal. Stále som myslela na ten sen, čo sa mi sníval. Bol taký živý, taký skutočný no predsa som vedela že neexistuje. Precitla som z myšlienok a poobzerala som sa dookola. Stromy tu boli priveľmi nahusto a mne neušlo, že jeden bol sotva viditeľne označený neurčitým znakom. Bola som skoro na mieste. Ešte chvíľu som kráčala, kým som sa neocitla na malej čistinke zakrytej stromami.
Jako každé ráno se Slunce probouzí a když vyleze zpoza hor, probudí se celá Konoha.
Do pokoje černovlasé dívenky vnikla malá černá fena. Přešla k posteli, vyskočila na ni a olízla jí tvář.
Dívka se probudila s hlasitým zívnutím: „Áhh..!" všimla si fenky.
„Dobré ráno, Sinsi," usmála se na ni a Sinsi jen vesele zavrtěla ocáskem. Podívala se na budík ve tvaru psa.
„Hmm... Je půl osmé a my musíme být na cvičišti přesně v osm. No, tak pojď, jdeme se chystat," rozhodla a vstala z postele. Namířila si to ke skříni a začala se oblékat.
Jednoho krásného rána se v pokoji blonďatého Jounina přes žaluzie prodíraly sluneční paprsky. Svítily mu přímo do očí, což ho probudilo.
„Áhh... No, to je probuzení...“ mumlal si pod nosem. Pomalu se podíval na budík ve tvaru žabího šéfa Gamabunty.
„Do háje! Je půl osmé!“ zaklel. Vyskočil z postele a běžel ke skříni. Když měl oblečené černé kalhoty, zkontroloval svůj čas. Měl ještě chvilku. U jouninovské zelené vesty se mu zasekl zip.
Všichni čekali na začátek vyučování. Naruto seděl na lavici čelem k Touazuki, která měla nohy položené na stole, pročítala si svůj nový objev Jedovaté houby našich končin. Shikamaru měl hlavu položenou na lavici a nikdo nevěděl, jestli spí nebo to jenom předstírá. Chouji se cpal svačinou, kterou jeho matka připravila pro Touazuki.
„Proč furt čteš?“ zeptal se Naruto.
„Shikamaru, zařiď, ať mi půjčí vaší knihu,“ praštila Tou knihou o stůl a nahnula se k Shikamarovi.
Vo vesnici bolo rušno. Zo strany mora sa konštruovali obranné katapulty a na útok sa pripravovali tí, ktorí bojujú na diaľku.
Za ten čas Mizukage riadila celú mobilizáciu z hlavného stanu a vedúcim kapitánom vysvetľovala celý plán akcie. Takmer päťsto mužov a žien bolo pripravených chrániť svoj milovaný domov za každú cenu.
„Kde je Uchiha?“ zúrila Mizukage.
„V skorých ranných hodinách opustil vesnicu,“ vysvetľoval Ao.
8.
Asi po sté se zhluboka nadechla. Na střeše tohoto domu seděla už přes hodinu a pořád se neměla k tomu, aby se zvedla a přesunula se jinam. Musela přiznat, že jí bylo mizerně. Mimo jiné fyzicky, protože měla stažená nalomená žebra a díky jejím výkyvům chakry ji nemohl vyléčit nějaký lékařský ninja, tak i psychicky. Doufala, že se jejím soubojem s Yoshim, pročistí vzduch a všechno se vrátí do normálu, ale kdykoliv na sebe narazili, tak sklonil hlavu, zabodl pohled do země a vyrazil pryč.
7.
Stála opřená o zábradlí a koukala na, teď už prázdnou, halu, kde se konala druhá část druhého úkolu. Ten její trouba to kupodivu všechno přežil, ale ten druhý trouba jí dělal trochu starosti. Skoro celou tuhle show prošvihla, protože se probrala teprve před pár hodinami. Poslední dobou je v bezvědomí nějak často. Ironicky se uchechtla a promnula si bolavý krk. Celá tahle situace jí byla nepříjemná, protože slíbila Anko, že bude mlčet. Prý je situace pod kontrolou a ona to zvládne. Nesmí způsobit paniku. Celé to smrdělo, ale mlčela.
Konečně dokončila misi a mohla vyrazit domů. Tohle byl náročný úkol, ale ona necouvla. Splnila to, co po ní chtěl a dokončila misi tak, jak bylo potřeba. Pro ni to znamenalo splnit úkol a neumřít při tom a ideálně, aby při tom neumřel i někdo jiný.
