Můj hrdino!

Konečně dokončila misi a mohla vyrazit domů. Tohle byl náročný úkol, ale ona necouvla. Splnila to, co po ní chtěl a dokončila misi tak, jak bylo potřeba. Pro ni to znamenalo splnit úkol a neumřít při tom a ideálně, aby při tom neumřel i někdo jiný.
Udělala poslední čtyři kroky, odhrnula si větev, aby se protáhla mezi stromy a konečně vyšla z lesa. Okolím se prohnal vítr a zacuchal jí dlouhé tmavé vlasy. Na chvíli zavřela oči a usmála se. Přesto, že už byla půlka listopadu, tak se teplé počasí jaksi odmítalo vzdát. Ještě před týdnem to vypadalo na první sníh a teď už se o tom nedalo ani uvažovat.
Nastavila tvář směrem ke slunci a zhluboka se nadechla. Cítila, jak kolem ní poletují zežloutlé listy a jemně ji hladí na kůži.
Znovu se rozešla směrem k domovu. Upravila si žluté šortky a spravila pouzdro s kunaii a trochu rozepnula mikinu téže barvy. Tentokrát byla vděčná za to, že plní misi pro jinou vesnici a nemusí se s nepřítelem táhnout zase zpátky domů. Díky smlouvám mezi pěti ninja vesnicemi mohla svůj úkol odevzdat v jakékoliv z nich a oni už ho dopravili tam, kam patřil.
Tentokrát cestovala sama, protože upřímně pomoc nepotřebovala. Byla nejlepší, lepší i než její bratr, ale to si mu nikdy nedovolila říct. No, to musela vzít zpátky, ona byla dobrá v jedné věci, on zase v jiné. Společně působili hodně problémů. Nakonec se ale jejich cesty rozdělily a ji to lákalo do ANBU a tak tam taky skončila. Stala se profesionálním lovcem nukeninů a zatraceně dobrým. Její matka se cítila tak hrdá, když udělala zkoušky na výbornou a začala se pomalu šplhat po žebříčku nahoru, až k elitám. Její největší výhodou byl její zjev, protože nikdo nepočítal s tím, že tahle mladá, hubená, osamocená holka, bude znamenat potíže. Musela přiznat, že se vždycky dobře bavila, když zahlédne v pohledu svého nepřítele strach. Líbila se jí ta chvíle, když si protivník uvědomí, že se v ní spletl a že nemá šanci utéct.
Tento úkol byl totéž – vyslídít, najít a chytit. K tomuto nukeninovi ovšem náležela položka živý či mrtvý. Ona nerada zabíjela a tak to pro ni vždy znamenalo živý, i když občas měla pocit, že by si tím ulehčila spoustu věcí, kdyby ho dodala mrtvého.
Těšila se domů a nejen proto, že před odchodem někomu slíbila, že spolu zajdou na rámen. Na začátku tomu nepřikládala moc velkou důležitost, ale když jí došlo, co to znamená a že pozval jen ji, těšila se čím dál víc.
Procházela loukou a až po chvíli jí došlo, že si poskočila a ne jen jednou. Ústa se jí roztáhla v širokém úsměvu a rozběhla se z kopce dolů. Rychle zpátky domů, zpátky za rodiči, zpátky za bratrem, zpátky za ním, zpátky do Konohy.
Slunce už úplně zapadlo a začínala vládnout tma, když narazila opět na les a vkročila do něj s mnohem větší chutí, protože to znamenalo, že domů už je to jen jeden den cesty. Nebála se, že ve tmě zakopne nebo jí unikne nějaké nebezpečí a to jen díky daru od matky.
Pořádně se rozhlédla, aby si určila trasu a důkladně si zmapovala terén a pak opět vyrazila. Po pár hodinách cesty ji ale dohnala únava a ona začala uvažovat o tom, že si najde nějaké pěkné místo k nocování, ale ještě než udělala krok, zarazil ji hluk. Prudce se otočila a rozhlédla se kolem. Ruka ji rychle vystřelila k pouzdru na kunai a ona si jeden vytáhla. Protočila ho na prstě a pevně chytila.
Neslyšně něco zašeptala a rozhlédla se. Zpozorovala jich pět, tři z pravé strany a dva z levé. Stáli nebo dřepěli skryti mezi stromy. Počkala, protože nevěděla, jestli jsou to nepřátelé nebo jen jiní pocestní, kteří se ukrývají před ní. Nakonec se nadechla. „Vidím vás, vylezte ven!“ rozkázala, ale zůstala stát v obranné pozici. Pořád doufala, že jsou to jen pocestní, co cestují za obchodem nebo k někomu na návštěvu.
„Ale ale,“ ozval se smích a tím se její naděje vytratily. Stiskla kunai ještě pevněji.
„Co chcete?“ zeptala se a střelila pohledem ke své masce, co měla vraženou pod kapucí. Kdyby si jí všimli, možná by se stáhli. Nikdo si nechce moc začínat s ANBU, ale teď byla moc skryta a v té tmě jim lehce unikne.
„Jenom se pobavit,“ řekl další a objevil se z druhé strany. Těkala pohledem zprava doleva a sledovala, jak se mezi stromy objevují další.
„Nemám náladu,“ odtušila. Jeden z mužů k ní přešel a projel jí prsty několik pramenů vlasů. Ucukla a stáhla se.
„Copak tady tak sama?“ zeptal se se smíchem další a ona se na něj podívala a ušklíbla se.
„Já, ale nejsem sama,“ řekla mu pobaveně a shlédla na rameno. Z jejích vlasů se pomalu vyšourala chlupatá koule, zívla, protáhla se, zamlaskala a pak se líně posadila. Ozval se smích všech pěti mužů okolo, ale s ní to ani nehnulo a její úsměv se jen rozšířil.
„Co to sakra je?“ zeptal se jeden pobaveně a ukázal na tvora.
„Můj nejlepší přítel,“ odpověděla popravdě a pak všechny přelétla pohledem. „Varuji vás předem, jsme z ANBU a ujišťujeme vás, že patříme mezi ty nejnebezpečnější.“
„Co?“ vykřikl někdo a opět se okolím roznesl smích. Jejich velitel k ní udělal krok a zaměřil se na její rameno.
„Hoši, to je nějaká opelichaná krysa,“ řekl přes rameno a o sekundu později jeho ruka vystřelila a pokusila uštědřit jí políček, ale rychle odskočila a dopadla do dřepu.
„Mrštná malá bestie,“ zkonstatoval další muž a vytáhl si nůž.
„Já si beru ty tři napravo a ty, ty dva nalevo,“ shlédla k rameni. Ozvalo se odfrknutí.
„Dobře, tak ty máš tři a já dva,“ rezignovala a ignorovala rozčilený hovor jejích nepřátel. Pak k nim opět zvedla pohled. „Podívejte se, jsem unavená a nemám na to náladu. Mám za sebou těžkou misi a těším se domů. Takže pokud nechcete, abychom vás dobili jako psy, tak prosím odejděte.“ Ani nečekala, že to udělají, spíš to byla jen zdvořilost. Dvěma rychlými pohyby odrazila letící kunaie a srazila je do hlíny. Pak si povzdechla a vrhla se napravo. Tvor jí seskočil z ramene a dopadl na zem, ale ještě předtím se o něco zvětšil. Udělal tři skoky a srazil prvního nepřítele k zemi, zvětšil se ještě trochu a začal mu snožmo poskakovat po zádech. V téhle velikosti už musel mít váhu, jako dospělý chlap, takže to nepříteli podle hekání a sténání nebylo moc příjemné.
Ona se sklouzla po hlíně před první ranou, rychle se otočila a udeřila nepřítele do kolene. Hbitě se obrátila v podřepu, sáhla do pouzdra a vytáhla fuuma shuriken. Dalším rychlým pohybem ho hodila a přišpendlila s ním nepřítele, který se zrovna pokoušel jejího parťáka probodnout dlouhým oštěpem.
„Kuramo, přestaň blbnout,“ okomentovala počínání svého společníka.
„Moje hrdinko!“zasmál se, ještě dvakrát poskočil, pak dopadl na nepřítelovu hlavu, kterou zarazil hluboko do bahna a odskočil dál. Rychle se prohnal mezi stromy a zaútočil na dalšího nepřítele.
Dva muži se na ni vrhli najednou a doufali, že ji tak zaženou do kouta, ale nepodařilo se jim ani jí smazat úsměv z tváře. Odrazila dvě rány, pak se stočila a udeřila loktem nepřítele přímo do nosu, ten zaúpěl a rychle se za něj chytil, tím odkryl břicho a schytal od ní tvrdý kopanec. S dalším zaúpěním se složil k zemi.
Prohnula se, aby se vyhnula dalšímu máchnutí nepřítele a pak ho udeřila otevřenou dlaní do hrudi, zalapal po dechu a sklonil se. Už mu chtěla zasadit další ránu, ale v tom ji něco popadlo za nohy a srazilo k zemi. Bolestivě se uhodila do hlavy, až se jí před očima zajiskřilo. Přetočila se stranou a pak ucítila bolestivý kopanec do břicha. Nečekala takovou sílu úderu a proletěla několik metrů vzduchem, kde ji, ale těsně před dopadem do ostnatého křoví, něco chytilo a jemně položilo na zem. Viděla už jen, jak se jí nad hlavou mihnul rezavý ohon.
„Můj hrdino!“ pronesla s úsměvem. Vzápětí se nad ní objevila liščí hlava jejího parťáka.
„Himawari, pokud vím, tak tě čeká rande s Shikadaiem a nemyslím si, že bys tam chtěla jít samá modřina,“ pronesl konverzačně, omotal ocas kolem krku nepřítele a začal s ním mlátit o zem.
„Rozhodně ne,“ zasmála se a už stála na nohách. Dárek od otce jí teď kryl záda, tak možná bylo načase vytáhnout dárek od matky.
„Byakugan!“ vykřikla a rozběhla se ke dvěma mužům, kteří na ni teď třeštili oči. Sehnula se před letícím shurikenem, zapřela se o zem a vykopla. Muž zařval, odletěl asi metr, kde schytal druhou ránu od stromu a svalil se pod něj. Střelila pohledem po druhém nepříteli, který se na ni teď vyděšeně díval. Zařval, jak se pokusil dodat si odvahy a rozběhl se přímo proti ní. Strhla mu ruku stranou, protočila se mu za záda a nakopla ho do kolene, až poklekl. O sekundu později už ucítil, jak mu tiskne chladný kov ke krku.
„Vzdávám se, vzdávám se, jen mě nezabíjejte,“ zasýpal protivník a zvedl ruce nad hlavu. Himawari si odfrkla a rozhlédla se. Kurama teď stál ve své asi třímetrové velikosti a vrčel na velitele tohohle zlodějského gangu. Muž se tisknul ke stromu a pokoušel se do něj vpít.
„Kurama-chan, nech ho, než se počůrá,“ řekla mu naoko káravě a on se pobaveně uchechtl.
„Him, ty mi nedovolíš ani tu trochu zábavy,“ podíval se na ni a sledoval, jak začíná muže přivazovat lanem k sobě v metrových rozestupech.
„Nechala jsem tě honit toho nukenina,“ odporovala mu a pak ho podrbala za uchem.
„Co je tohle za monstrum?“ vysypal ze sebe velitel, zíral na Kuramu a nechal se od Himawari v klidu svázat.
„Jaké monstrum? Vždyť je to krásně načechraná lištička,“ odpověděla a Kurama se zazubil. V jeho podání to ovšem vypadalo mnohem víc děsivě.
„Tak jdeme,“ zavelela a zatahala za konec provazu, aby donutila své zajatce k pohybu.
„Kam to jdeme? Kam nás to potáhnete?“
„Já vás varovala,“ odpověděla jim klidně. „Jsme ANBU a jak jste slyšeli, mě čeká rande, takže nemám čas se tu s vámi zdržovat. Půjdeme do Konohy, tam už se rozhodně, co s vámi.“