Žánr

Zabili, zabili chlapa z Konohy,
Řekněte hrobaři, kde je pochovaný.

„Řekněte mi to. Řekněte! Řekněte mi kde je pohřbený!“ mladá dívka křičela na Madaru, vůdce Akatsuki.
„Jak to mám vědět! Nejsem hrobník.“ Odbyl ji muž a šel dál. Nezajímala ho, stejně jako ho už nezajímal on. Mrtvý jeho plány neohrozí…
Dívka se zhroutila do prachu na cestě. Neplakala… už ne.

Bylo tu, není tu, havrani na plotu.
Bylo saké v sudě, teď tam voda bude.
Není, není tu.

Jednoho rána v Konoze.
„Kakashi-sensei! Kakashi-sensei!" volá po celé vesnici zbrklý Naruto, ale bez jakékoliv odezvy. Pak v době, kdy se Naruto chystal na oběd do Ichiraku ramen...
„Co se děje?" uslyšel a náhle se v kouři objevil Kakashi.
Naruto naprosto překvapený a vyděšený odpoví: „Kde jste, kruci, byl! No to je jedno, bábi Tsunade vás hledá."
„Co asi může chtít?“ povzdychl si Kakashi a znuděným krokem kráčel k Tsunade.

Zobudila sa náhle, bez zjavného dôvodu uprostred noci. Do izby jej svietil Mesiac, dnes bol výnimočný. Možno to bolo tým, že bol v splne, alebo tým, ako sa okolo neho vznášali oblaky, zdalo sa, že tancovali, hoci vietor nefúkal. Najskôr sa naň len tak pozerala a obdivovala tú nádheru, po chvíľke však zatúžila ísť sa prejsť po lúke kúsok nad ich domom a vychutnať si tú samotu.

Opět je tu narozeninová jednorázovka, která již podle názvu bude o Sasukem a jeho skoro každoročních temných narozeninách, kdy vzpomíná na celý svůj život.
Věnování je opět všem fanoškům a fanynkám Sasukeho, který je většinou lidí nepochopen... A kdo nechce spoilery, tak ať to nečte... jasný?? *fňuk*

Lúka zaliata nevýrazným svitom zubatého slnka? Rúčky nevidiaceho ju na ňu ťahajú. Priečiť sa? Nie je blázon. Blázon, ktorý príde o život pri zľaknutí sa nepoznaného. No čo s plotom, krížiacim cestu? Nie je jej predurčené vdychovať vôňu kvetov. A čo iná perspektíva? Veď svet nie je dvojrozmerný. Čo ak nie je predurčené plotu stáť a kaziť šťastie ostatným?

Sai se podíval dolů ze skály. Věděl, že to chce udělat. Díval se dolů a jeho oči obdivovaly tu nádhernou krajinu. Poslední, co měl kdy ve svém životě spatřit. Sedl si na okraj útesu a vytáhl štětec, barvy a papír. Začal kreslit. Nemyslel však na obraz, ale na svůj dosavadní život.

Posledná hviezda bojovala so Slnkom o miesto. Chcela byť aj naďalej tichým svedkom blížiacej sa katastrofy. Ako to však býva, veľkosť vyhráva a tak Slnko bez omeškania nastúpilo na začiatok svojej dennej púte. Prvé lúče sa plazili po nádherných poliach, kvitnúcich stromoch, veselých riekach... Nič nezbadali. Všetko bolo tak vyvážené, tak dokonalé, tak... neskutočne nádherné. Vo východe slnka akoby všetko ožilo. Všetky farby nadobudli jasnejší odtieň, všetky vône nabrali na intenzite. A vtedy Slnku udreli do nosa a očí prvé nezrovnalosti.

Už to byly dva měsíce, co se Pein naštval a zamknul se na půdě. Jediný, kdo k němu mohl, byla Konan, která mu tam nosila jídlo. Akatsuki už to nemohli vydržet a tak se sešli v kuchyni.
,,Tohle už nejde, jak dlouho tam ku..asi chce sedět?” ptal se Hidan
,,Mně se stejská.” řekl Tobi a začal brečet.
,,Tobi neřvi!” řekl naštvaně Deidara.
,,Ale Hidan má pravdu takhle to už dál nejde.” řekl Kakuzu.
,,Hm ale co budeme dělat?” ptal se Zetsu.
,,To nevím nějaké nápady?” ptal se Deidara.
,,Kletba Jashina-sama...” zasnil se Hidan.

Naruto sa ponáhľal do nemocnice. Zo strachu o Hinatu ani nedýchal. S búšiacim srdcom zastal pred jej izbou a bez zaklopenia vtrhol dnu. Poobzeral sa. Hinata ležala na jednej z postelí a sťažka dýchala.
Keď zbadala Naruta, oči sa jej naplnili slzami. Nechcela ho vidieť. Nie preto, že by ho prestala mať rada – naopak, milovala ho ešte viac. Nechcela ho však trápiť tým, že sa dozvie pravdu. Vôbec ju nenapadlo, že za ňou príde.
„Čo tu robíš?“ spýtala sa prekvapene a snažila sa posadiť.

Tak snad se vám tahle jednorázovka bude líbit už sem na ni měl pár pozitivních reakcí ..tak uvidím no..

Sakura měla nějakou práci a tak nechala Naruta samotného uprostřed vesnice.
Slunce pořád silně škvařilo a Naruto si sám sebe představoval se Sakurou na daleko opuštěném místě v nějakém studeňoučkém rybníce.

S tímhle to zní líp... Edvin Marton - The Godfather

Krajinou se nesla těžká vůně rozkvetlých květin. Vábila a přitahovala, odpuzovala a křičela. Křičela... Aby se už nikdo nepřibližoval. Aby už nikdo neviděl...

Husté keře se pyšně nadýmaly, mávaly větvemi a šustily listím. Pyšně? Ne. To ony jen tak. Aby na sebe přivábily pozornost. Nemohly dovolit lidem vidět tu zkázu za nimi. Nedaleko skotačily děti. Ty by to neměly vidět...

Déšť, rozprašující bolest, smutek a utrpení. Déšť mísící se s lidskou krví. Mladý červenovlasý muž se dívá na tu zkázu.

Jak jsem to mohl dopustit. To se nemělo stát. Proč musí vždycky pršet.

Jeho plášť byl promoklý a roztrhaný. Díval se na to všechno svýma očima. Rinenganem. Jeho společníci byli mrtví. Deidara, Hidan, Itachi, Kakuzu, Kisame, Sasori, Zetsu a dokonce i jeho milovaná Konan. Nemohl tomu uvěřit.

Minútová ručička sa pomaly, sekunda po sekunde, blížila k polnoci. A ako sa patrilo na takú neskorú hodinu, všade vládlo ticho a tma. Celé osadenstvo Akatsuki spokojne oddychovalo vo svojich posteliach po vyčerpávajúcom dni plnom ničnerobenia. Ale skutočne každý spal tak pokojne?
Deidara, do pol pása odkrytý, sa prehadzoval v posteli a niečo si mrmlal. Zlý sen? Možno...

Po Konohagakure No Sato se procházela dívka s mahagonovými polodlouhými vlasy, nevidomýma očima a letními šaty. Byla slepá, ale Konohu znala tak dobře, že jí mohla chodit a věděla její cesty tak dobře, jako kdyby měla mapu v hlavě. Občas se zeptala na cestu, to ano, ale jinak ji znala úplně dokonale.
Ale pletete se, pokud si myslíte, že šla ulicemi jen tak, bez cíle. Když došla ke dveřím, které už týdny, měsíce předtím ohmatávala, zaklepala na ně.
Skoro okamžitě se ozvalo zavrzání dveří a hned poté laskavý hlas:

Voňavú zelenú trávu už dávno nahradil studený biely sneh, krátke tričká s minisukňami sa vystriedali s príjemným kožúškom. Len jedna vec zostala stále rovnaká; radostné výkriky deti, ktoré neutíchali ani ráno, ba ani večer. Drevo v kozube potichu praskalo a vznikajúci ohník príjemne hrial na srdci. Proste obyčajný zimný večer každej šťastnej rodinky.

Takže, povídka pro Charlie, doufám, že se bude líbit. trochu smutné, ale Zakuv život byl hold takový...jinak ty věty trochu sklonené jsou jejich myšlenky, aby se to nepletlo.
A pro ty, co nepochopí, odehrává se po boji na začátku třetí části chuninské zkoušky.

„Zaku, jsi v pořádku?“ položil svou ruku na hranu postele.
„Dosu,…už..už jo,“ řekl tiše a přes všechnu bolest se pousmál.
„Ten tě ale vyřídil. Zajímavá osoba, mít brouky v těle,“ řekl a mírně se zasmál.

Byl těžký den. Musel jsem bojovat. Musel jsem zneškodnit nějakou skupinku nepřátel. Musel jsem se potkat s lidmi, kteří chtěli ublížit, těm co znám. Jak říkám, byl to těžký den. A já nemám těžké dny rád. Jsem unavený a musím spát. A když spím, tak ho nemůžu hlídat. Když spím, tak mu může kdokoli ublížit. Ale jsem tak unavený. Klíží se mi víčka. Zívám. Ale přesto musím zůstat vzhůru. Musím ho hlídat. Někdo by mu mohl ublížit a to já nechci, nemůžu to dovolit. Musím se o něj postarat. Postarat se o něj…

Ještě před začátkem si prosím pusťte tuhle písničku a poslouchejte to s ní, jelikož bez ní by to nebylo ono :)

Není moc času... Není žádný čas. Je zbytečné o tom přemýšlet, odpověď je pro mě jenom jedna.
,,Zemřu.'' Ninja uvězněný mezi kameny otevřel své levé oko. Děsící, hrůzný, krvavý, ano, takový je Mangekyou Sharingan. On to dobře ví, že jeho největší zbraň je jeho smrt.

Bylo nebylo...
V jedné velmi temné místnosti, uprostřed noci sedělo malé děvčátko na židli. Děvčátko, které nemohlo usnout, protože mělo strach, že přijde velký, převeliký bubák!!! A když už byla skoro v říši snů, nepřišel bubák, ale někdo úplně jiný."

,,Sakuro vyprávěj nám tvůj příběh“ žadoní Ino s Hinatou
Růžovovlasému děvčeti se v očích zaleskli slzy
,,Každý den mě nutíte vám to říct. Když vám to řeknu…dáte mi už pokoj?“
Dívky kývnou.Sakura se volně usadila