Ochráním tě...

Byl těžký den. Musel jsem bojovat. Musel jsem zneškodnit nějakou skupinku nepřátel. Musel jsem se potkat s lidmi, kteří chtěli ublížit, těm co znám. Jak říkám, byl to těžký den. A já nemám těžké dny rád. Jsem unavený a musím spát. A když spím, tak ho nemůžu hlídat. Když spím, tak mu může kdokoli ublížit. Ale jsem tak unavený. Klíží se mi víčka. Zívám. Ale přesto musím zůstat vzhůru. Musím ho hlídat. Někdo by mu mohl ublížit a to já nechci, nemůžu to dovolit. Musím se o něj postarat. Postarat se o něj…

Je ráno. Ráno jako každé jiné. Ale přesto se v něčem liší. Ležím na trávou pokryté zemi a hledím na oblohu zbarvenou do ruda. Z mého hrdla se vydere zívnutí. V té chvíli se zděsím. Rychle se posadím a rozhlédnu se kolem sebe. Jsem na zahradě. Pod jeho oknem. Ale spal jsem! Vzhůru na nohy. Nahlédnout do okna a… Je tam. Ještě spí. Nikdo mu neublížil. Ale mohl. A byla by to jen má vina. Má vina, že jsem ho nedokázal ochránit. Neomlouvá mě únava. Měl jsem se víc šetřit. Měl jsem vědět, že takhle usnu. Jsem hlupák.

Pomalu otevřu zvenku okno a vyšvihnu se přes parapet do místnosti. Okno nechám otevřené a přejdu k posteli, na které spí. Políbím ho na čelo a pohladím po vlasech. Sednu si do křesla v koutě a sleduji ho, jak spí. Neklidně nad ránem. Počkám, až se začne probouzet a potom, těsně před tím než otevře oči, zmizím v okně. Tiše a tajně, aby mě neviděl, sleduju jak se obléká a rozespale mžourá. Vykouzlí mi to na rtech úsměv. Ale potom za ním vrznou dveře a já už ho nevidím. Zmizí za zavřenými dveřmi.

Rychle běžím podél stěny domu. Co nejrychleji, abych ho měl zase na dohled. Tam odkud se line vůně. Vůně čaje, kakaa, cereálií a rýže. Co nejrychleji ke kuchyni. A jakmile tam jsem, tak nahlédnout do oken. Právě přichází. Můj milovaný bráška. Usmívá se jako sluníčko a máma ho hladí po vlasech. Potom mu podá jeho oblíbený hrneček a on s ním usedne ke stolu. Obrázek domácí lásky a pohody. Potom začne polykat svoje vločky a něco při tom nadšeně vypráví. Přál bych si to slyšet, ale nemůžu. Sklo v okně, tak tlusté než neslyším ani jedinou hlásku. Ani šramot. Jen ho vidím. Jeho úsměv.

Potom už je čas jít. Jít do školy. Těší se. Směje se na celé kolo, když ho matka vyprovází před dům. Mává za ním a on si pyšně vykračuje po cestě. Po cestě lemované domy našich příbuzných. Zdraví je a oni jeho. To všechno vidím, když skáču po střechách. Jeho kroky ho vedou do budovy, kde se učí. Kde se učí být ninjou. V očích se mi mihne náznak smutku. On chce být jako já. Chce být ten nejlepší shinobi a jednou být lepší než já. Neslyšel mě, když jsem říkal, že není po čem toužit. Těšil se a těší se stále. Alespoň že je šťastný.

Sleduji z vrcholku dubu, jak se cvičí. V házení kunajů, v Kawarimi a tak dál. Ve všem co musí správný ninja umět, aby ochránil svou vesnici. Při té myšlence se ušklíbnu. Ochránit vesnici. Vesnici… Ne to není to nejdůležitější. Musíš ochránit svoje blízké. Ty na nichž ti tolik záleží. Ochránit je za každou cenu. A já tě ochráním. Miluju tě bráško. U dělám cokoliv, jen aby se ti nic nestalo. Cokoliv…

Zazvonilo. Běžíš ven školní branou. Běžíš sám. Sice za tebou kouká mnoho očí, ale ty běžíš sám. Věnuješ pohled jen jedinému. Klukovi co stojí opodál. Stranou od ostatních. Zachytím jeho pohled. Je osamělý. Nikdo ho nemá rád. Ale ty se za ním vždycky podíváš. Nikdy jsem přesně nevěděl proč. Ale nebojím se. On ti neublíží. Nemůže. Jeho oči. Ale pak už běžíš dál. Neběžíš domů. Ale k jezeru. Trénuješ. Chceš být jako já. Kéž by jsi věděl…

Opustil jsem tě. Jen na krátkou chvíli. Ale přece. Nic jsi netušil. S úsměvem jako vždy jsi mířil domů. A já tam byl. Sám. Kolem jen krev. Brečel jsi a potom jsi mě uviděl. Začal jsi mě nenávidět. Řekl si, že se mi pomstíš. Sklopil jsem oči k zemi. Kdybys věděl… Ale neřekl jsem nic. Neměl jsem na to právo. Ale ochránil jsem tě. A budu tě chránit dál. I když mě budeš chtít zabít, tak tě ochráním. Až do svého konce. A víš proč bráško? Protože tě miluju.