Déšť

Déšť, rozprašující bolest, smutek a utrpení. Déšť mísící se s lidskou krví. Mladý červenovlasý muž se dívá na tu zkázu.

Jak jsem to mohl dopustit. To se nemělo stát. Proč musí vždycky pršet.

Jeho plášť byl promoklý a roztrhaný. Díval se na to všechno svýma očima. Rinenganem. Jeho společníci byli mrtví. Deidara, Hidan, Itachi, Kakuzu, Kisame, Sasori, Zetsu a dokonce i jeho milovaná Konan. Nemohl tomu uvěřit.

Proč se to muselo stát. Proč jsme se museli zaplést do téhle války. Nakonec jsme stejně vyhráli, ale za jakou cenu, za tu největší. Smrt.

Nagato se vydal hledat své mrtvé společníky. Procházel okolo spoustu mrtvých těl protivníků.

Ani jedenz nich nepřeži.Byli tak neviní, ale koledovali si o to.

Po dlouhém hledání, našel své společníky. Všichni byli od krve, promáčeni na kost, jejich kůže byla tak bledá, jejich život už dávno vyhasl.

Musím je odnést do jeskyně, nemůžu je tu jen tak nechat. Co bych to byl za šéfa. Musím je pohřbít.

Hrabal hroby vlastními rukama. Měl je zkrvavené a špinavé od hlíny. Položil je do hrobů, zahrabal a naposled se všemi rozloučil. Bylo to dlouhé loučení. Kolik toho společně zažili. Kladl si vinu na sebe.

Je to moje vina. Kdybych tuhle organizaci nikdy nezaložil, nikdy by se tohle nestalo.

Neudržel své emoce, rozbrečel se. Nikdy v životě tolik nebrečel jako teď, ani když mu zemřeli rodiče.

„Proč, proč se to muselo stát. To takhle dopadne každý zločinec. My jsme taky lidi.“

Dlouho brečel, ale moc dobře věděl, že už bude muset jít.

Sbohem. Nikdy na vás nezapomenu. Navždy budeme zločinci. Navždy budeme zločinecká organizace. Akatsuki.

Opustil jeskyni se slzami v očích. Už nikdy se sem nevrátí. V tu chvíli si uvědomil, že přestalo pršet. To bylo poprvé, co přestalo v Deštné pršet. Na nebi se objevilo slunce připomínající červený mrak. Znak Akatsuki.