Sasukeho temné narozeniny

Opět je tu narozeninová jednorázovka, která již podle názvu bude o Sasukem a jeho skoro každoročních temných narozeninách, kdy vzpomíná na celý svůj život.
Věnování je opět všem fanoškům a fanynkám Sasukeho, který je většinou lidí nepochopen... A kdo nechce spoilery, tak ať to nečte... jasný?? *fňuk*

Tento den měl být stejný jako ty ostatní, ale nebyl, protože dny mu ubíhaly rychlým tempem, ale někdy se ten čas vlekl a musel vždycky v tento den se vléct co nejpomaleji a to, i když byl úplněk nebo trénoval do úmoru stejně to nepomáhalo.
Pokaždé zabloudil ke svému bratrovi, kterého, i když nenáviděl, tak ho ve skutečnosti měl rád, ale rvalo mu srdce, že to tak vše dopadlo.

A když se dozvěděl, že vše bylo jinak, tak dostal takový vztek, ale okamžitě ho přepadla lítost nad zmařeným bratrovým životem…
„Proč já? Co jsem komu udělal?!“ ptal se sám sebe ovšem odpověď nedostal.

Jeho den, kdy měl narozeniny začínal stejně.
Ráno brzo vstal, prodělal ranní rozvičku, která ho vzpružila. Nasnídal se skromně. Nevěděl proč, ale vždycky si touto snídaní připomněl Naruta a jeho ramen.
Bylo mu po Narutovi smutno, ale i nečekaně po Kakashim a i Sakuře, která mu věčně lezla na nervy.
Den pokračoval dalším tréninkem s jeho mečem Kusanagi. Většinou trénoval sám a když byl nablízku tým Taka nebo někdo z Akatsuki, tak přestal a předstíral, že spí nebo se o nic nezajímá a všichni mu to baštili.
I Madara se nechal ukolébat tím, že je jeho hračka se kterou může manipulovat, ale to se jeho předek přepočítal.
Pořád nemohl zapomenout jak Itachi umíral a na jeho spokojený výraz, že se mu splnil sen, na který jakoby čekal celý život a teď byl na dosah.

Neuvědomil si, že přes svoji ledovou povahu po celou dobu svého vzpomínání plakal aniž by si to uvědomil.
Dřív by dal všechno za to, aby se nestalo, to co se stalo, ale oba dva zůstali sami. Každý ponechám svému osudu.
Sám.
Ale dřív nebyl sám, měl rodinu. V jeden večer o vše přišel a zůstal na světě sám jako nikdy.
Sám.
„Proč, bratře! Proč jsi mi nic neřekl! Ale ty jsi musel zařídit ať tě nenávidím!“ křičel Sasuke pokaždé, když byl sám.
Sám.
Už to pouhé slovo ho dráždilo, protože byl od toho vyvraždění sám.
Sám.
Už ho to nebavilo být sám, ale pak se objevil Naruto a zásadně mu změnil život už nebyl sám, ale měl přátele, které mohl mít. A nemyslet na minulost, která se zdála být vzdálená. Jenže se objevil Itachi a jeho sen o pomstě se vrátil s plnou silou a jeho nenávist nebyla silná jak by chtěl…
Odešel z vesnice k Orochimarovi, který si Sasukeho „pojistil“ Prokletou pečetí, aby se k němu připojil.
Sám.
Zase něco ztratil, ale na oplátku získal moc, která ho posunula o krůček dál k pomstě, kterou musel vykonat sám.
Sám.
Orochimaru mu neměl co dál nabídnout, tak ho část vstřebal a část vložil do Kabuta.
Následně, aby dosáhl svého cíle, tak stvořil tým Hebi.
Sám.

Nechtěl na to myslet, ale musel jinak by se z těch všech událostí asi zbláznil.
Nevěděl co ho čeká, ale jedno věděl jistě. Bude pokračovat v Itachiho stopách a bude se snažit ukolébat nepřítele a pak v pravý čas udeřit!

Po vykonání pomsty a skonu Itachiho se rozhodl, že se také přidá do Akatsuki, kde by mohl něco změnit.
Sám.
Hebi se přejmenovala na Taka a vstoupila do Akatsuki a hned první úkon bylo chytit Osmiocasého Jinchuurikiho z Bleskové.
Při tomto lovu si uvědomil, že i když ostatní členy týmu považoval jen jako prostředek k vykonání pomsty, tak si k nim vytvořil jisté pouto, které mu připomínalo, to které měl již v minulosti s jiným týmem a on nemohl uvěřit, že to byl on…
…Sám.

Po těchto chmurných myšlenkách, které se mu zjevily před úplňkem se mu zdály jako hodně vzdálené a úplně lehké. Nic ho netížilo.
Díval se pouze na měsíc a pokaždé se stalo, že na své narozeniny svítil měsíc. Jakoby ho ten měsíc zbavoval smutku a bolesti…
V ten moment se necítil tak sám.
V ten moment nebyl sám.
V ten moment s ním byl i jeho bratr.
V ten moment se cítil šťastný.
Pro tyto momenty žil, bojoval, aby mohl být šťastný jako teď.

„Bratře, odpouštím ti vše a doufám, že mi promineš jak jsem se k tobě choval a věřím, že mě slyšíš, protože mám pocit jakoby jsi stál vedle mě a utěšoval jako tehdy když jsem byl malý a tvoje gesto cvrknutí do čela jsem považoval za něco, co patřilo jen nám!
Byl jsi můj hrdina a stále jsi.“ Sasuke mluvil a mluvil a jeho slova opravdu jeho bratr slyšel a měsíc svítil teď daleko jasněji než předtím…

„Bráško, nejsi sám a vše nejlepší k narozeninám. Já nezapomínám.“ Jakoby zašveholil vítr v korunách stromů, který působil jako nadpozemsky.

Vedle jeho ruky spadla hrstka listů a Sasuke tu hrstku vzal a vítr těch pár lístků opět rozfoukal.

Měsíc ho ukolébal k bezesnému spánku, který měl na něho uklidňující účinek.
Ráno se probudil jako nový člověk, ale tento den byl znovu obyčejný…