Žánr

Milovala jsem tě Kakashi, milovala jsem tě pro tvoji kouzelnost. Jediný tvůj pohled stačil abych se ocitla v jiném světě omámená tebou. Ten pohled, plný pochopení a lásky, který jsem milovala. Nikdy jsem neviděla, a už ani nespatřím, tak krásný pohled jako byl ten tvůj. Odešel jsi mi, ale já vím, že jsi tu stejně pořád se mnou. Ty, o kterém jsem mohla říct, že jsi byl jenom můj.

Nádherná noc. Noc otupující i jeho šílenou mysl. Onu mysl jenž netouží po ničem jiném než po své milované zvrácené zábavě. Mírný vánek ho pohladí po tváři. Spokojeně přivře oči. Po zádech mu blahem běhá mráz. Protáhne si záda a prokřupe klouby. Vydá se pomalým krokem dál po pusté lesní stezce. Sem tam zahouká sova. Sem tam se v listoví ozve nějaký šelest. Občas mu nad hlavou proletí netopýr či noční pták. Byla nádherná noc...

[font=Comic Sans MS]Kapky deště dopadaly na bledé tělo mladé dívky, nad kterou se skláněla blonďatá žena, která se zamračeně dívala na tělo. Blonďatý mladík stál kousek od ní a neodvážil se jí znovu pohlédnout do tváře. Zatnul ruce v pěst.
„Kdybych přišel dřív.“ Zavrčel.
„Nesmíš si to dávat za vinu Naruto.“ Zavrtěla žena hlavou a utrápeně se dívala na zohavené tělo své studentky.

Vysoký muž stál u pomníku, který byl věnován shinobi, kteří s hrdostí padli pro svou vesnici, přátele, pro své milované nebo pro to, v co věřili.
Bylo na něm vytesáno mnoho jmen. Všechna byla známá a kdokoliv úzce spjat s osudem lidí, po kterých zůstaly už jen vyryté znaky, chodil na toho místo zavzpomínat na dobu, kdy byli jeho přátelé ještě mezi živými.
Jak nostalgická byla každá návštěva, která pokaždé vyvolala v už zahojené duši člověka další novou bolestivou ránu, která se zaplnila smutkem.

Neumieraj mi! (SasuSaku)

Lesom sa ozývali tieché ženské krôčky a bezcielne blúdili po okolí. Jagavé kvapky sĺz padali do trávy a miešali sa s rannou rosou. Osoba vzhliadla k oblohe. Hľadela na mesiac, ktorého krása sa strácala v lúčoch vychádzajúceho slnka. Prižmúrené zelené oči plné smútku a bolesti sa plnili slzami. Drobné kvapôčky zvlhčovali zamatovú pokožku tváre a vlasy farby čerešňových kvetov. Cítila ukrutnú bolesť v hrudi.
Konečne ho našla a znovu stratila.

Zase pršelo. Jako každý jiný den. V tuto dobu to bylo natolik pochmurné a smutné, že se zdálo, jakoby už nikdy nemělo vysvitnout slunce a prohřát alespoň na okamžik zvlhlou půdu.
Jistě, za ten déšť přece můžu já. Mohu ho kdykoliv zastavit a zase odnovit, ale k čemu to je? Někdy mám pocit, že to snad ani nedokážu. Že nemám nic společného s těmi padajícími kapkami a se snem, který se snažím uskutečnit.

Aishiteru

Mladá dívka se lokty opřela o ozdobný dřevěný stůl a tichounce si povzdechla po vyčerpávajícím dnu. Skrze skleněnou výlohu měla výhled na probouzející se noční život ve vesnici. Paprsky minutu po minutě slábly a slunce samo se sklánělo k západnímu horizontu.
Jako když den nahradí noc, tak i denní dění bylo nahrazeno nočním. Ať už to byly romantické procházky zamilovaných páru, otevírání jistých podniků nebo nějaké ty klukovské vylomeniny, které za dne provádět všem na očích nemohli.

Kráčela ztichlou ulicí. Na hlavě kapuci a z pod ní jí svítili dvě modré oči. Někdo šel za ní. Otočila se, ale nikoho neviděla. Proto šla dál. Došla před nejvyšší budovu ve vesnici. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Stoupala po točitých schodech vzhůru. Dostala se přede dveře. Zaklepala a ani nečekala na vyzvání, prostě vstoupila. Kazekage-sama seděl za stolem a papíroval. Zvedl modré oči od papírování a podíval se po nově příchozí.
„Co tady děláš?“ zeptal se jí. A zabodl svůj pohled do jejích očí.

V ulicích Konohy, na kterou konečně dopadla zima, se proháněl jemný zimní vánek. Velké vločky se pomalu snášely k zemi a dopadaly na chodníky. V ulicích se začaly rozsvěcet lampy a obyvatelé Konohy se vraceli do svých domovů, kde na ně čekal vyhřátý pokoj a rodina.

Tááákže…
Včera mě a kámošku Hinatu napadla taková kravinka. Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych to neztvárnila do povídky. Tenhle speciál navazuje na Hinatiny povídky „Střední škola skončila aneb konečně na vysoké!“…

Bylo krásné říjnové poledne.
Celou školou se ozýval hlasitý smích.
Profesor Kakashi chtěl žákům ukázat prezentaci na téma, které zrovna probírali.
To však znamenalo dát dohromady počítač.
Kakashi vzal do ruky kabel od monitoru a v podřepu si prohlížel zadek počítače.

Nenáviděl je. Nebyli nic. On byl všechno. Nikdo ho nemohl překonat. Bylo to jeho poslání... jeho úděl. Co mu je po ostatních? Zajímal snad někoho? Snažil se k němu někdo najít cestu?

[color=black]

[i]"Hinato! Hinatóóó! Otec tě hledá, kde jsi? Hin- AH!" vypískla drobná dívenka, když zahýbala za roh domu. "Tohle ti nedaruju, takhle mě lekat, Neji-kun!"
Dlouhovlasý shinobi roztáhl koutky do širokého úsměvu. "Gomenasai, Hanabi-sama, já tě vážně neviděl."
"Kdybys aspoň nekecal!" ozvalo se shora a Neji i Hanabi se otočili za hlasem.
Na střeše seděla jejich šedooká příbuzná - starší sestra, mladší sestřenka.
"Moc dobře jsem tě viděla, jak jsi tady číhal," pokračovala s provokativně nakrčeným nosíkem.

Kamenný pomník se leskne v rudé záři zapadajícího slunce. Jedno jméno za druhým se pomalu propadá do tmy. Každý den sem chodím… každý den vidím to nespočetné množství jmen hrdinů, kteří položili svůj život za Konohu. A nejen za Konohu… také za své přátele… a za své rodiny… i za bezejmenné lidi…

Nemám rád tuhle část života. Část, kdy musíte zahodit vše a soustředit se jen na jediné. Pomsta... To slovo mi ještě nedávno znělo jako nejsladší hudba. Podřídil jsem jí celý život, vše, v co jsem věřil. Tvrdě jsem pracoval, odhodlaný jít za svým cílem, ale stačila jedna věc, jedna jediná věc a všechna dosavadní životní filozofie se ztratila. Způsobili to oni. Jedna růžovlasá uřvaná holka a hyperaktivní blonďaté pako. Sakura a Naruto, to oni dokázali něco, co se - od smrti mých rodičů - nepovedlo nikomu.

Sníh dopadal na bledou tvář dívky. Poprvé za několik let začalo sněžit. Dívka na tváři měla svůj typický úsměv. Na její tělo dopadaly sněhové vločky a u těla klečel muž. Jeho netečný pohled by některým mohl navodit myšlenku, že to on může za smrt dívky. Opak však byl pravdou. Z očí se mu spouštěly slzy, které nebyli zřejmé na první pohled. Kousek od něj stojí jeho týmový partner.
„Jdeme?“ zašeptá jeho společník tiše. Muž kývne hlavou a postaví se na nohy. Rozhlédne se po okolí.

Byla tichá a zdálo se, že i poklidná noc. Kapky hustého deště hlasitě dopadaly na tváře osob postávajících okolo těla, které leželo bezvládně na zemi a máčelo se v hlíně nasáklé vodou. Bylo ticho, tak nepříjemné ticho, které se i přes to protivně zarývalo do mysli každého, kdo na tomto místě stál.
Ozvýal se přerývavý dívčí pláč odněkud z místa, kde ležel chlapec s nápadnými žlutými vlasy. Nikdo se ji nesnažil utišit. V každém z nich se zvedala mocná vlna smutku, která je zaplavovala jako tsunami.

Príbeh na dobrú noc

" Mami mami povedz mi rozprávku" žadonilo malé dievčatko
" Rozprávku? "
" Ano niečo romantické napríklad hmm ako ste sa spoznali s ockom"
Ružovlasá žena sa pousmiala.
" Ako sme sa spoznali?"
" Ano"
" No vlastne my sme sa poznali s akadémie."
" Aha a ako ste no ako že ste spolu a tak"
" Ach no vidím teba od toho neodradím že?"
Dievčatko pokrútilo hlavou. Žena sa zvonu usmiala a začala rozprávať.

" No vtedy som mala 13 takže daaku extra romantiku nečakaj.

Tma...a hrobové ticho. Ticho, které svírá duši a probouzí v člověku šílenství. Dohání ho k nepříčetnosti. Je hmatatelné všude kolem. Kdyby chtěla tak by to ticho určitě mohla uchopit do ruky...kdyby jen chtěla... kdyby jen mohla. Nebylo tu nic. Jen ona a ta hrozivá černo-černá tma, to ticho, ten děsivý strach nahlodávající její mysl. Bolesti proudící celým jejím já. Křeče škubající jejím bezbranným tělem. Svaly vypovídající službu. Nehty zarývající se do podlahy za sebou zanechávají dlouhé rýhy... a krvavé šmouhy.

Výkřiky a známky krutého boje. Třískot železa o zem. Vrčení šelmy a sténání ničené krajiny.
To vše bylo slyšet v mých uších. Stál jsem na kraji lesa a díval jsem se na ten souboj. Na souboj, který nikdo z nás nemohl vyhrát. Na souboj proti Kyuubimu, devítiocasému démonovi. Jak jsem tak stál a pozoroval bitvu, někdo si mě všiml.
„Odveťte ho někdo,“ ukázal na mě a zase věnoval boji.
Přiskočili ke mně dva chuuninové a popadli mě za ramena. Když viděli, že nechci jít, nadzvedli mě a odváděli pryč.
„Pusťte mě! Mám tam rodiče!“

Stál jsem před radou Konohy a čekal jsem na zadání nové mise. Dnešek je něčím jiný… Stojím nehnutě na místě a dívám se do země.
„Tvým úkolem je smést z povrchu zemského celý Uchiha klan a opustit vesnici.“ Odvětil příkře Danzou. Zastavil se mi dech. Zvedl jsem pohled k nim
„Celý?“ zašeptám zděšeně. Stroze přikývne. Chci protestovat, ale jsem umlčen. „Proč?“ zeptám se.