Byla nádherná noc...

Nádherná noc. Noc otupující i jeho šílenou mysl. Onu mysl jenž netouží po ničem jiném než po své milované zvrácené zábavě. Mírný vánek ho pohladí po tváři. Spokojeně přivře oči. Po zádech mu blahem běhá mráz. Protáhne si záda a prokřupe klouby. Vydá se pomalým krokem dál po pusté lesní stezce. Sem tam zahouká sova. Sem tam se v listoví ozve nějaký šelest. Občas mu nad hlavou proletí netopýr či noční pták. Byla nádherná noc...

Najednou proti němu na cestě stojí několik postav. Podle jejich postoje je mu jasné, že si nechtějí přátelsky popovídat. Jejich postoj je útočný... to mu vyhovuje... to si on přeje... po tom jeho srdce touží! Jeden z nočních útočníků mu vyběhné vstříc. On se mu jen hlasitě vysměje s šílenou grimasou ve tváři. Je v euforii. Zbraň nepřítele ho škrábne do ruky... taková slast. Byla nádherná noc...

Rychle se chopí své milované zbraně a bleskovým švihem usekne protivníkovi ruku. Nádhera! Všude je krev... tolik krve. Oči mu září jako dítěti, které dostalo něco, po čem velmi dlouho toužilo. Jen ať si příjdou. Jen ať si zkusí! Další útočník se na něj vrhne. Tentokrát ho samotář rovnou zabije mocným úderem do hrudi. Další se ho snažil napadnou ze zadu... nepovedlo se. Jeho kosa rozpárala zbabělci břicho. Na smrt raněný bandita klesne na kolena a snaží se vrátit obsah svého břicha na původní místo. Byla nádherná noc...

Celý jeho plášť je zkropen krví.
„Ano! To je ono! Pojďte! A já vám ukážu vy ubožáci! Pojďte a zabte mě jestli to dokážete!“
Jeho oči jsou oči blázna. Jeho hlas je hlasem šílence... on dosáhl krvavého opojení.
„Zlámu vám nohy! Ruce! Všechno! Ta bolest... bude nádherná! Těšité se?! Těšíte?!“
Ječivým smíchem se jim vysmívá. Zvěstuje jejich konec.
„Jashin-sama! Sleduj! Sleduj jak tvůj nejvěrnější služebník rozseká tento odpad...tyto prašivé psy! Sleduj mě! Dívej se na svého služebníka, jenž velebí tvé jméno! Budu šílený... budu smyslů zbavený! Budu blázen! Budu magor! Pro tebe Jashíííín-samáááá!“ Byla nádherná noc...

Rozeběhne se k nim a začínají krvavé žně. Úder stíhá úder. Výkřiky se rozléhají lesem. Nikdo je ale neslyší... nikdo jim nepomůže. Bylo tak nádherné pozorovat odsekávané údy. Bylo tak slastné slyšet lámání kostí. Jak skvostná byla příchuť krve stékající po jeho obličeji k jeho rtům. Nepopsatelně opojná byla bolest, která se dostavila když mu zasazovali hloboké rány. Nejnádhernější bylo ale slyšet výkřiky smrti a beznaděje... a vědět že to vše je jen jeho skromným přičiněním. Byla nádherná noc...

„Není to úžasné?! Není to skvělé?! Co vy parchanti?! Líbí se vám to?! Krása! Kde je vás víc? Co kde? Prosím povězte... budu hodný. No tááák. Slibuju.“
Dupne jednomu zraněnému banditovi na ruku. Ten jenom zbědovaně vykvíkne.
„Tak ty mi to nepovíš jo sobče?! A kvičíš mi tu jako prase?! Tak zhebni jako prase!“
Surově a zběsile začne kopat raněného do hlavy. Byl by přece hřích nechávat raněné. Nocí se ozývaly zbědované steny umírajícího. Byla nádherná noc...

Pomalu dosekává poslední raněné. Pomalu odděluje úd od údu. Nádherně porcuje všechny šlachy. Jeho kopy je zvedají v bolestné agonii ze země. Je celý rudý. Je zbrocen krví. Všechno co mu příjde pod ruky umíra. Všechno umírá ve jménu jeho boha... Boha Vraždy. Surovost a šílenství prostupující celým jeho já nezná mezí. Od úst mu kapou sliny smíchané s krví jeho obětí. V břichu má hlubokou ránu. Má nalomenou ruku. Byla nádherná noc...

Dokončil své umělecké dílo. Ukázal jim co je utrpení a bolest. On ji zažil taky. Bylo to dokonalé... byla to jeho droga. Najednou uviděl další nepřátele. Bylo jich tolik. Tolik práce! Tolik zábavy! Tolik slastných poviností... práce až do rána. Byla nádherná noc...

„Jashíííín-samáááá! Sleduj! Sleduj svého pokorného služebníka! Ve tvém jménu jim ukážu nadpozemské krásy umírání! Zmrzačím je... rozsekám je! Udělám možné i nemožné! Přísahím na svou smrt že neselžu a že budu úplně kompletně totálně mimo! Přísaháááám! Budu trhat sekat a škubat a lámat! Není tu nic jiného než řežba Jashííín-samááá!“
Najednou ho nějaká neviditelná síla chytne pod krkem a zvedne ze země. Co to je? Kdo si ho opovažuje vyrušovat od práce? Jak je to možné? Ožene se rukou... ale ta se zastaví v prázdnotě. Byla nádherná noc...

Otevře oči. Krev a všechny krásy světa co tu ještě před chvílí byly... jsou nyní pryč. Vidí jenom dvě Rudo-zelené oči. Je v nich výhrůžka a zloba. Tentokrát se málem i začal bát... málem. Bláznové nemají strach. Ruka ještě pevněji sevře jeho krk.
„Hidane přísahám... ještě jednou budeš ječet jako magor ze spánku, a vzbudíš mě... tak... tě zabiju! To ti slibuju.“
Probuzený snílek nechápavě zamžiká očima.
„Kakuzu-chan?! Co je?! Kde je problém?!“
Jeho společník s ním hrubě zatřese.
„Měl jsi noční můru idiote. Ještě jednou... a zabiju tě!“
Hidan nasadí nevinný a nechápavý výraz. Kakuzu měl tendenci tyhle věci říkat pořád dokola. Občas si Hidan myslel že to jeho druh neměl v hlavě v pořádku.
„Už si nepamatuju co se mi zdálo, ale vím že to byl nádherný sen Kakuzu-chan! Moc se mi líbil. Škoda že si ho už nepamatuju.“
Kakuzu s ním ještě jednou zatřese a pak ho pustí na zem. Hidan se zatváří zkroušeně. Byl to určitě sen o nějakých krásných věcech. Kvůli tomu bručounovi Kakuzu si teď na nic nepamatoval. Povzdychne si a rozhlédne se po okolí. Byla nádherná noc...

[center]