Ticho...

Kráčela ztichlou ulicí. Na hlavě kapuci a z pod ní jí svítili dvě modré oči. Někdo šel za ní. Otočila se, ale nikoho neviděla. Proto šla dál. Došla před nejvyšší budovu ve vesnici. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Stoupala po točitých schodech vzhůru. Dostala se přede dveře. Zaklepala a ani nečekala na vyzvání, prostě vstoupila. Kazekage-sama seděl za stolem a papíroval. Zvedl modré oči od papírování a podíval se po nově příchozí.
„Co tady děláš?“ zeptal se jí. A zabodl svůj pohled do jejích očí.
„Jdu si pro misi.“ Odvětila. „A ty mi jí dáš nebo si jí vezmu sama.“ Pokrčila rameny.
„Nedám ti žádnou misi, protože tu pro tebe žádnou nemám.“ Odvětil. Zhluboka se nadechla aby se uklidnila.
„Říkáš, že pro mě nemáš žádnou misi?“ zeptala se ho klidně. On pouze zavrtěl hlavou. „No to si snad děláš legrace?“ Intenzita jejího hlasu se stupňovala.
„Klidni se. Nedělám si legraci.“ Odvětil zcela klidně.
„Nebudu se klidnit! Naposledy jsi mi dal misi asi před dvěma měsíci.“ Zuřila.
„Nekřič tu na mě, misi ti dám až nějakou budu pro tebe mít.“ Klid z jeho hlasu pomalu unikal. „A teď jdi pryč.“ Odvětil. Ona se na něj udiveně dívala. Naštvaně se otočila a opustila místnost. Neobešlo se to bez třísknutí dveří. Vyšla z budovy a pomalým krokem procházela Sunu. Cítila se sama. Proč? Neměla rodinu a ani přátele. Osud si s ní pohrál jen, co je pravda. Oči se jí zalily slzami. Otřela si je, nechtěla aby jí někdo takhle viděl. Všichni se o ní bavili. Úplně všichni. Nebyl nikdo, kdo by ji neznal. Říkali jí Démon, nevěděla proč přesně. Asi kvůli očím. Podobné oči měl jenom zdejší Kazekage, Gaara. Zhluboka se nadechla a přeskočila na nejbližší střechu. Rozhlédla se, aby zjistila kde se nachází. Proč musela jít zrovna sem? Něco jí sem táhlo. Místo pro zamilované. Místo, kterému se vždycky vyhýbala. Asi proto, že nikdy nepocítila něco, čemu říkali láska. Byla od ostatních odlišná. Jako malá si nehrála jako ostatní děti, byla prostě jiná. Očekávalo se od ní hodně. Až moc. Posadila se a hleděla na hvězdnou oblohu. Chtěla být jiná než teď. Ale né až tak jiná. Chtěla zůstat sama sebou. Nenáviděla když si na ní ukazovali.Proto začala nosit kápy. Skrývala se pod ní. Pohleděla na oblohu. Zrovna padala hvězda.
„Přej si něco, padá hvězda.“ Ozvalo se jí za zády. Pohotově se otočila a pohlédla do modrých očí.
„Co tu děláte, Kazekage-sama?“ zašeptala udiveně.
„Pozoruji hvězdy, jako ty.“ Usmál se a přisedl si k ní. „Už jsem zase Kazekage?“
„Byl jsi jím vždycky.“ Zamumlala. „Jen já na sebe upozorňovala. Promiň.“ Zavrtěla hlavou.
„Nemáš proč se omlouvat.“ Usmál se. „Chováš se přirozeně. Ne jako ostatní.“ Povzdechl si.
„Každý se chová přirozeně, snad.“ Usmála se. „Neměl bys být ještě v práci, jako vždy?“ Pohled do jeho očí jí dával neskutečnou naději. Naději, že není sama.