Muselo to tak být…

Výkřiky a známky krutého boje. Třískot železa o zem. Vrčení šelmy a sténání ničené krajiny.
To vše bylo slyšet v mých uších. Stál jsem na kraji lesa a díval jsem se na ten souboj. Na souboj, který nikdo z nás nemohl vyhrát. Na souboj proti Kyuubimu, devítiocasému démonovi. Jak jsem tak stál a pozoroval bitvu, někdo si mě všiml.
„Odveťte ho někdo,“ ukázal na mě a zase věnoval boji.
Přiskočili ke mně dva chuuninové a popadli mě za ramena. Když viděli, že nechci jít, nadzvedli mě a odváděli pryč.
„Pusťte mě! Mám tam rodiče!“
„Nech toho prcku. Jdi do bezpečí. Rodiče se ti vrátí,“ chlácholil mě jeden z nich.
Ale já se nechtěl vzdát tak snadno. Kopal jsem a křičel, ale můj křik se mísil s křikem bojujících. Nemělo to cenu, tak jsem to vzdal. Ještě jsem zahlídl rodiče, jak proti démonovi statečně bojují. Neznatelně jsem se pousmál. Chuunini mě odvedli do bezpečí a já tam zůstal. Čekal jsem celou dlouho noc než boj utichl.
Zaslechl jsem otáčení klíče v zámku. Po chvilce dveře vrzly a já se netrpělivě postavil. Těšil jsem se, až zase rodiče spatřím. Dveře se otevřely dokořán a já uviděl ty dva chuuniny ze včerejška. S nimi byl i Třetí. Jejich výrazy na tvářích se mi nelíbili. Zamračil jsem se.
„Kde jsou mí rodiče?“ zeptal jsem se Třetího.
Na formality jsem neměl čas ani náladu.
„Tví rodiče jsou…“
Pořád mi to nedocházelo a tupě jsem na Třetího zíral.
„Tví rodiče jsou mrtví,“ vymáčkl se konečně Třetí.
Mrtví? Smysl tohoto slova mi docházel velice pomalu. Moje mys,l nechtěla tuto informaci vstřebat.
„Vy lžete! To nemůže být pravda!“
Výraz na jejich tvářích byl ještě smutnější. Zvlášť u Třetího.
„Je nám to moc líto,“ kníkl jeden z chuuninů.
Rozběhl jsem se ven a nebal jsem na to, že ve dveřích někdo stojí. Prodral jsem se mezi nimi a snažil se nebrečet.
Utíkal jsem k bojišti.
To hrobové ticho mě děsilo.
Všude kolem samá krev a mrtví.
Rozhlížel jsem se po té pustině doufal jsem, že své rodiče mezi těmi mrtvými nespatřím.
„Mami! Tati!“
Jak marná naděje to byla. Své rodiče jsem tam našel.
Tentokrát jsem se nenamáhal slzy zastavit.
Slané kapky mi stékali po tváři a já tentokrát, s důkazem před sebou, musel vstřebat ten strašný fakt, že své rodiče už nikdy neuvidím.
Utekl jsem zpět do Konohy a doufal jsem, že mi někdo pomůže tuto krutou realitu překonat.
Ale nikdo takový se nenašel.
Místo toho se ke mně obrátili zády a dělali, že mě nevidí.
Nemyslete si, že jsem to strávil tak klidně. Spíš jsem dováděl a snažil se na sebe upoutat pozornost. Po pár měsících jsem se dozvěděl, že Čtvrtý se chystá použít nějakou techniku, aby se zbavil Kyuubiho.
Byl jsem štastný, že někdo pomstí mé rodiče.

Po pár letech…

Tehdy si nikdo neuvědomil, že v ten den vidíme Čtvrtého naposledy. Nikdy se už z bojiště nevrátil a přenechal nám tady tu stvůru s jménem Naruto.
Manželka Čtvrtého taky zmizela a nikdo neví kam.
Nikdo se o Naruta nechtěl starat a Naruto si musel vystačit sám.
Když byl na Akademii, vyváděl psí kousky a snažil se na sebe strhnout pozornost.
Teď si uvědomuji, že byl stejný jako já.
Třetí mi pověděl, že Yondaime Hokage si přál, aby vesničané Naruta uznávali jako hrdinu, ale dočkal se nevděku.
Po příhodě s Mizukim si jsem s Narutem blíž než kdy kdo byl.
A jsem za to rád, protože teď už nikdy nebude sám.
„Iruko sensei, půjdete na ramen?“
„Dej mi pět minut!“ zakřičel jsem na hyperaktivního blonďáka a vzal si peněženku.
Ano.
Už nikdy nebude sám…