Tak sama... Orochimaru-sama

Tma...a hrobové ticho. Ticho, které svírá duši a probouzí v člověku šílenství. Dohání ho k nepříčetnosti. Je hmatatelné všude kolem. Kdyby chtěla tak by to ticho určitě mohla uchopit do ruky...kdyby jen chtěla... kdyby jen mohla. Nebylo tu nic. Jen ona a ta hrozivá černo-černá tma, to ticho, ten děsivý strach nahlodávající její mysl. Bolesti proudící celým jejím já. Křeče škubající jejím bezbranným tělem. Svaly vypovídající službu. Nehty zarývající se do podlahy za sebou zanechávají dlouhé rýhy... a krvavé šmouhy. Točila se jí hlava. Nevěděla kde je nahoře a kde dole. Stejně nemělo význam kde je kde.
Byla tu jen ona sama... a všudypřítomná tichá tma

Ve tmě se všechno ztrác,í všechno příchází o svůj tvar. Má ještě ona sama vůbec nějaký tvar? Je tu vůbec ještě? Nerozplynula se už náhodou v tom svíravém moři černi? Co je to za pocit? ... Pocit, který se zmocňuje její mysli stejně jako pocity šílenství, strachu a bezbrannosti. Co je to? ... Je to beznaděj? Cítila beznaděj. Ano, tak to bylo. Jinak si to ve své malé hlavičce vysvětlit nedokázala. Vždy bylo vše tak jednoduché a jasné. Tak proč? Proč se všechno najednou obrátilo naruby? Jak se mohlo světlo vytratit v temnotách?
Byla tu jen ona sama... a drtivá beznaděj.

Hodiny plynou... ona stále trpí. Už nechce... z celé své vůle už nechce trpět. Ona ale ví, že jí to nepomůže. Tuhle roli si nevybrala sama. Byla jí určena někým jínym. A jediné co může udělat pro své dobro... je tu zatracenou hru dohrát do konce. Byla tu jen ona sama... a zrádný osud.

Má žízeň... přesto nechce pít. Má hlad... přesto nechce jíst. Nač myslet na jídlo a vodu? Potřebuje je snad? Bylo by navíc bláhové utěšovat se pomyslením na ně. Věděla, že by se ničeho nedočkala. Smířila se svým osudem. Když se člověk smíří, tak neočekává zázraky... a když neočekává zázraky, tak ho nemůže to, že se zázraky nedějí, nijak zklamat.
Byla tu jen ona sama... a šílená prázdnota.

Hodiny dál pomalu ubíhají. Temnota si prožírá cestu do její sklíčené duše. Ta tma... je všude! Je jí víc... ona... ona přibývá! Přibývá... rodí se přímo v ní. V jejím nitru. Co je to? Co je to? Ona to ví... je to zahořklost. Je to touha zemřít teď a tady v těchto temnotách. Jsou to pocity někoho, kdo byl zrazen a využit. Pocity někoho, kdo svěřil veškerou svou důvěru a život do rukou člověka, který z toho všeho měl za jejími zády jenom výsměch.
Byla tu jen ona sama... a hluboká zahořklost.

Je jí zima... a přesto si připadá jakoby umírala horkem. Její tělo se zmítá v horečkách a je doslova pokryto ledovými krůpějemi potu. Krásné hnědo-šedé oči se rozhlížejí po okolí. Chtěla by něco vidět... cokoliv. Alespoň střípek světla. Něco, co by jí dalo na jevo, že tohle všechno je jen odporný sen. Něco... co se jí jenom zdá. Přála si, aby to byl jen sen... jak ona si to z hloubi duše a srdce přála.
Byla tu jen ona sama... a beznadějná touha.

Vzlykne a začne plakat. Myslela si, že jí to pomůže. Mýlila se. Je jí jenom hůř. Vzlyky se odrážejí od prázných stěn. Slyší, jak její slzy dopadají na zem... ozvěny úderů slz o podlahu jí duní v hlavě jako vodopád. Cítila slanou příchuť na svých rtech. Cítila to pálení v očích. Kdyby věděla, že kdyby si teď a tady... teď a tady na tomto prokletém místě vylakala oči až do slepa a vše by se vrátilo do starých kolejí, tak by to určitě udělala. Jak naivní jen byla... jak hloupá. Přihlouplá malá holka, která až teď poznala, co je to skutečný svět. Až teď zjístila, že svět není jen o tom důvěřovat... ale také být zrazen. Cítila se sama.
Byla tu jen ona sama... a stísňující uvědomění.

Přemýšlela jaké to kdysi bývalo. Byl na ni tak hodný. Tak ohleduplný. Tolik toho věděl. Milovala ho. Byl jako její starší bratr nebo otec. Byl její mistr. Její učitel. Byl její všechno. Byl počátkem a koncem jejího dětského světa. Vše co dělala bylo pro to, aby se mu zalíbila, aby v jeho očích stoupla o něco výš. Chtěla být na výsluní jeho přízně. Chtěla se jako had hřát v jeho přízni. Dokázat mu, že je hodna toho, být mu na blízku. Měl svoje kouzlo... kouzlo, kterým dokázal její vrozenou divokost spoutat na pokoru. Ty jeho oči byly tak děsivé... a zároveň tak nádherné. Krásné věci bývaly obvykle děsivé a nebezpečné. Plný rozsah tohoto pravdila si ale uvědomila až teď.
Byla tu jen ona sama... a její zraněná duše.

Z posledních sil, které jí zbývaly, se stočila do klubíčka. Malého uzlíčku neštěstí na zemi. Třásla se zimou, a zároveň trpěla horkem. Měla žízeň a hlad, však jíst nechtěla. Byla zmučena zvuky vlastního pláče a utrpení. Byla na pokraji svých sil. Její vždy tak pevná vůle byla nyní rozbita na střípky jako křišťál hozený ze skály na útesy. Přestala vzlykat. Byla tma... bylo ticho. Nejdříve zmučeně špitla...
„Tak sama...“
A pak nocí zazněl její prosebný zoufalý výkřik.
„Orochimaru-samáááá!“
Potom už neměla síly křičet. Byla tu jen ta tichá prosba v její hlavě... chtěla, aby to věděl. Chtěla, aby věděl, že přestože ji zradil, tak v něj ještě teď stále věří. V hlavě si pořád opakovala to, co chtěla vykřičet do světa.
„Jsem tak sama, Orochimaru-sama.“
Zůstala ji však jen jediná otázka...
„Proč?“

O kousek dál od malého zabedněného domku na pláži stál na útesu muž s dlouhými havraními vlasy. Spokojeně se podíval na měsíc. V hlavě se mu ještě stále honily její výkřiky a vzlyky. Pokud přežije tuto noc, tak ho děvče, které ho z hloubi své duše milovalo a uznávalo jako svůj vzor, bude nenávidět. Tedy... pokud přežije.
„Byla jsi dobrý student... Anko.“