Gomennasai!

Stál jsem před radou Konohy a čekal jsem na zadání nové mise. Dnešek je něčím jiný… Stojím nehnutě na místě a dívám se do země.
„Tvým úkolem je smést z povrchu zemského celý Uchiha klan a opustit vesnici.“ Odvětil příkře Danzou. Zastavil se mi dech. Zvedl jsem pohled k nim
„Celý?“ zašeptám zděšeně. Stroze přikývne. Chci protestovat, ale jsem umlčen. „Proč?“ zeptám se.
„Doneslo se k nám, že Uchiha klan pod vedením Uchihy Fugaku se chystá udělat převrat.“ Odvětí mi Třetí Hokage. Proč tati? Ptám se sám sebe. Moje první myšlenka, ale patří jí. Proč bych jí měl něco udělat?
„Musím zlikvidovat i jí?“ zašeptám sotva slyšitelně.
„Vím, jak se cítíš Itachi, ale ano i jí.“ Zastaví se mi dech. Obrátím se k nim zády.
„Kolik času mám na vykonání rozkazu?“ zeptám se chladně.
„Maximálně týden.“ Odvětí žena z rady. Týden? Pouze? „Máme to brát tak, že přijímáš úkol?“ zeptal se Danzou. Kývl jsem hlavou. Rozloučím se a jdu domů. Chci ten týden strávit s ní. Vejdu do pokoje stáhnu ze sebe Anbu oblek. Vezmu si své nové oblečení a vyjdu zadním chodem pryč. Najdu ji jako vždy na jejich zadním dvorku. Stojí u stromu a dívá se na západ slunce.Černé vlasy jí povlávají ve větru. Nemám to srdce jí něco udělat. Přijdu k ní tiše blíž a obejmu ji kolem pasu. Mírně sebou škubne a otočí se na mě.
„Děje se něco?“ zašeptá lehce. Zavrtím hlavou a uvnitř se užírám za to, že lžu zrovna jí.
„Ne, jak jsi se dneska měla?“ zeptám se jí s úsměvem ve tváři.
„Jako vždy.“ Pokrčí rameny. „A jak jsi se měl ty?“ zeptala se mě.
„No tak normálně, ale jsem rád, že už jsem s tebou.“ Pokýval jsem hlavou. Usmála se na mě tím svým úsměvem a já měl ještě větší výčitky. Snad, by se nemusela rada dozvědět, že přežila ne?
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se mě.
„O ničem.“ Mávl jsem rukou. „Pojď se projít.“ Navrhnu jí. Kývne hlavou a oba se jdeme projít po Konoze.

Týden uplynul jako voda a já měl dneska splnit rozkaz. Nechtěl jsem, ale musel jsem. Nechci nechat Uchiha klan zničit Konohu. Procházím Uchiha čtvrtí s katanou v ruce a maskou na tváři.
„Co tu chce Anbu?“ okřikl mě strýc. Otočím se na něj. „Itachi?“ vydechne překvapeně než mu katana projede srdcem. Křičel a mě to drásalo uši. V tu chvíli tam přiběhli i ostatní.
„Zradil jsi nás! Proč?“ zeptala se mě teta plačtivě. Neodpovídám a vraždím dál. Mrtvá těla mých příbuzných padají k zemi.
„Ne!“ ozval se mi za zády hysterický křik. Její křik. Otočím se po hlase. Vidím ji jak klečí u mrtvol svého otce a matky. „Proč jsi to udělal?“ křičí na mě. Stále neodpovídám a pomalým rozvážným krokem jdu k ní. Necítím žádné emoce. Poslední kousky citu zahynuly v tu chvíly, co jsem zabil prvního člena klanu. Odhalila co chci teď udělat a začala couvat. „Ne prosím nedělej to!“ křičela na mě. Nemohl jsem upustit od svého slibu.
„Musím…“ zašeptám. Ona se na mě udiveně dívá.
„Proč?“ zeptala se pouze.
„Ne…Nemusíš zemřít.“ Odvětil jsem. „Můžeš odejít se mnou.“ V jejích očích plála nenávist.
„Radši zemřu.“ Sykla. Jedním tahem katany a bylo po všem. K jejímu tělu jsem se otočil zády a namířil jsem si to k nám domů.
„Co dělá Anbu v našem domu?“ podíval se na mě můj otec.
„Mám splnit misi.“ Syknu. Poznali mě po hlase. Otcovi a matce se rozšířili oči údivem. Sundal jsem si masku. Otec se mi díval do očí a toho jsem využil, uvěznil jsem ho ve svém genjutsu. A mučil jsem ho. Za tohle všechno může on! Vyžíval jsem se v tom. Když už byl vyčerpán propustil jsem ho.
„Proč to děláš Itachi?“ zašeptala matka strachy bez sebe. „Co jsme ti udělali?“
„Chcete zradit Konohu! A to vám nedovolím.“ Zasyčel jsem na ně. Jeden tah a matka padá k zemi. V hlavě mi zní jenom: Promiň mi mami. Otec se na mě znechuceně dívá.
„Jsi ostuda Uchiha klanu! Ještě, že tvůj bratr není po tobě.“ Zachraptěl.
„Ztichni.“ Zaječím na ně a neudržím se jeho hlava se oddělila od těla. V tu chvíli se tam objevuje Sasuke, můj mladší bráška.
„Itachi! Co se stalo?“ ptá se vyděšeně. Nemám sílu ho zabít. Ale musí mě nenávidět. Chci abych zemřel jeho rukou. Ukážu mu vše co se tu stalo. Leží na zemi a brečí. Pokouší se zvedat, ale nejde mu to. Padá k zemi kolikrát. Potom se mu to povede a on utíká pryč.
„Nech mě prosím! Nezabíjej mě!“ křičí a slzy mu tečou po tvářích.
„Nenáviď mě! Zhnus si mě! Běž! Utíkej a přilni k životu! Pokud mě budeš chtít zabít musíš mě nenávidět.“ Syknu na něj a skáču po střechách pryč. Z očí se mi svévolně spouštějí slzy. Nemůžu tomu zabránit. Gomennasai Sasuke-kun.