Žánr
,,Kazekage-sama, přišla návštěva" ohlásila sekretářka
,,Ať vstoupí" řekl Gaara a odtrhl oči od dokumentů.
Chvilku bylo ticho a pak se přiřítila žlutá šmouha.
,,Gaaro, dlouho sme se neviděli!" začal
,,Naruto, jo dlouho. Myslel jsem, že vás mělo přijít víc."
,,Jo, ale šli se ubytovat nebo co. Ale já mám pro tebe novinku!"
,,Novinku? Jakou?" spozorněl Gaara.
-To zase bude náká blbost- dodal si v duchu
Chlapec utíkal rovnou za nosem. Věděl, že jim neuteče. Ale aspoň to mohl zkusit.
„Hej, smrade, počkej až tě chytíme!“
Sakra. Sakra, sakra, sakra. Už ho skoro mají. Ještě zrychlit. On jim prostě musí utéct!
„A máme tě!“
Parta kluků už prchajícího skoro dohnala. Nezbylo mu nic jiného něž zabočit a… Do prčic, slepá ulička. Vběhl jim přímo do pasti.
„No, no, no,“ pochechtával se kluk v popředí party. „Jenom abychom se nerozplakali.“
Seděl a přemýšlel nad sebou. Nad svým životem. Nad svou smrtí. Usilovným přemýšlením se mu stále jasněji vykreslovaly vrásky v obličeji. Bude si ho někdo pamatovat? Ano, snad bude. Ale opravdu takového, jaký byl? Se všemi chybami, hrdinskými i méně významnými činy, neúspěchy a touhami? Neupadnou jeho sny v zapomnění? Zná ho někdo natolik, aby tu tohle vše zůstalo, až odejde?
Podíval se skrz listí nahoru do zářivého odpoledního slunce.
„Čau,“ pozdravil Sasuke.
„Vypadni!“ opáčil Naruto.
„Co je?“ lehl si na koleje vedle něho.
„Tohle je moje místo,“ Blonďák vyskočil na nohy a začal přehnaně gestikulovat. „pro dokonalou sebevraždu ty při*dir**áči!“
„Hej, klid. Vím, že máš slabý nervy, ale rozhlídni se místa je tu dost pro nás oba,“ ukázal Uchiha na dlouhé kolejiště. Kolem krásná příroda, louky, lesy.
„Ne, ne, ne, ne! Vždycky, když jsi nablízku ty tak se něco posere!“
„Prosím tě… to jsou pomluvy,“ mávnul Sasuke rukou.
Letěla na mě další zbraň. Rychle jsem uskočila do strany a hned nato vrhla tím směrem svůj kunai. Nepřítel pozvedl ruku a odrazil ho. Sotva však stačil opět vzhlédnout, můj dobře mířený úder ukončil jeho život. Svalil se na zem. Zem plnou dalších mrtvých těl, tak moc podobných tomu jeho. Studenou, krví nasáklou zem...
Do svých patnácti jsem si myslel, že budu vést nudný život v tomhle velkém a honosném sídle, ožením s nějakou tuctovou ženou, která bude stejně nudná jako společnost, ve které jsem žil…
Chyba lávky… můj otec vévoda Uchiha Fugaku spolu s mojí matkou Mikoto a bratrem Sasukem, zemřeli v den, kdy mi bylo patnáct. Náhle tíha všech povinností padla na mou horkou hlavu, která myslela jen na radovánky…
Další oneshot, tentokrát na téma Genma-Shizune. Projížděla jsem své staré příběhy a objevila tenhle. A tak jsem si řekla, že bych ho sem mohla hodit. Je to krátké a tak nějak bezesmyslu, ale což, už jsem to sem zkopírovala... xD
Ocelová jehlice se zaryla hluboko do kůry stromu, ale připadalo mu, že zasáhla jeho srdce. Právě odhodil jehlici, která k němu neodmyslitelně patřila mnoho let. Odhodil ji v zoufalém gestu plném vzteku, bolesti, strachu, nenávisti a... prázdnoty.
Kniha První, Orochimaru
„Nikdo se na tebe nedívá.“ „Nikdo se na tebe nedívá.“ Namlouval jsem si.
Bohužel nedokážu pořádně lhát ani sobě, tak jsem se ujistil.
Paní Weberová, nová nájemnice nyní pomalu kráčela vedle mě, ani se na mě nekoukla. Otočil jsem hlavu doprava. Tayuya, moje služka, na mě zírala s pusou dokořán a očima vykulenýma. Povzdychl jsem si. Nezírala na mě, zírala na moje oblečení. Opět povzdych.
Měla bych vás upozornit, že tahle povídka je mírně depresivní, ale má šťastný konec :)
Někdy si říkám, proč jsem se vůbec narodil. Celých šestnáct let jsem hledal odpověď. Pak jsem ji nalezl. Žil jsem proto, aby si na mě ostatní vylévali zlost. Ale moji odpověď pak změnil jistý černovlasý anděl. Anděl jménem Itachi.
Povím vám tedy svůj příběh.
Práskla jsi sebou o postel a doufala jsi že ti Tsunade hned nedá novou misi, jelikož ta z které jsi se právě vrátila byla dost unavující. Mise D? Hlídat v naprostém vedru v písečné vesnici Gaarova psa? Jen se tě chtěli zbavit! Tím sis byla jistá.
Z dlouhého zamyšlení tě vytrhlo až hlasité zabouchání na dveře od tvého pokoje. Prudce jsi vyskočila a šla otevřít. Jen co jsi zahlídla ty blonďaté vlasy, přestala jsi myslet na Písečnou a Tsunade. Vrhla ses Narutovi kolem krku. Slyšela jsi jeho tiché, malinké uchichtnutí.
Pozor!!! Tuhle povídku jsem "nenapsala"!!!!
Je to sice velmi volný překlad, který se rozchází v jistých bodech v ději a i v pointě s původní povídkou, ale nemohu to připisovat sobě.
Autorka je sairey13, která publikuje svoje povídky na Deviantart.com v angličtině.
Dívám se na oblohu posetou mraky nejrůznejších tvarů. V ruce držím malou knížku. Knížku s názvem Emoce.
Občas nevím, jak se mám cítit. Mám se smát, když mi někdo před očima umírá nebo mám cítit smutek?
Je to sporné. Necítím totiž nic. Vůbec nic.
Ležím si tak na louce s malou knížkou v ruce. Otočím hlavu a uvidím ženskou postavu. Jsi to ty, ta, která mi pomáhá s city.
Tvůj obrys je víc a víc zřetelnější.
„Šéfe, šéfe!“ pořvával Kakuzu cestou k Nagatovi.
„Co se děje? Proč tak hulákáš?“ vyptával se ho Nagato, když k němu přiběhl.
„Už vím, jak získáme prachy, co nám schází,“ překvapil ho a podal mu popsaný papír, na kterém červeným písmem svítila cifra s nehorázným počtem nul.
„A četl sis to?“ zeptal se ho Nagato, když si od něj papír převzal.
„Jenom tu částku …“ přiznal Kakuzu.
„Chcete vyhrát tuto úžasnou sumu?“ četl Nagato a Kakuzu do toho skandoval: „Chce-me! Chce-me!“
Když se někdo zeptá, 'jak se máš?' odpověď ho vlastně ani nezajímá. Jde o společenskou konvenci která se udržuje po staletí. Dnes sem na tuto otázku odpověděla ‚Dekuji, mám se fajn‘ asi 35krát a ani jednou jsem tu odpověď nemyslela vážně. Ostatně jako po posední dva měsíce, od doby co nežijí.
„Osm - “
Všade okolo mňa sa ozývali tlmené výkriky mojich priateľov. V tom momente som nevedel, či je to len sen- lepšie povedané nočná mora, alebo realita. Mojim telom lomcovala ukrutná bolesť, ale to mi nevadilo. Vadila mi moja bezmocnosť. Nemohol som pomôcť mojim kamarátom. V hrdle mi navrela glča a hlien sa zmiesil s lepkavou krvou
a po tvári mi stekal pot. Keď som si to všimol, do očí sa mi nahrnuli slzy. Viečka mi sťaželi a opadli. Všetko už beztak rozmazané mi úplne zmizlo a ja som už nebol tam, kde som chcel byť…. S nimi…
No, snad nevadí, že to tady přidám, ale strašně se mi líbí představa těch dvou komunikujících. Ten první, to je ten malý klučina zvědavý a zbrklý, ten druhý je starší a rozumnější :)
„Brácho, kdo je zlý?“
„Jak, kdo je zlý?“
„No, jak vypadá zlý člověk?“
„Různě.“
„A jak ho tedy poznáš?“
„Inu, to je těžká otázka. Víš, každý má svůj způsob…“
„A jaký mám já?“
„No to nevím, ale mám nápad. Řeknu ti příběh a ty budeš hledat ty zlé ano?!“
„Příběh? Jaký?“
„O bratrech.“
Tuhle hru sis vážně chtěla vyzkoušet, nikdy jsi nic podobného nehrála a vypadalo to zábavně, ale když se na tebe nedostala řada poprvé, podruhé ani potřetí, nějak jsi ten prvotní zájem ztratila. Taky na tom měl podíl fakt, že Shikamaru se neúčastnil a momentálně ho ani nebylo nikde vidět. Naposledy jsi ho zahlédla, jak míří někam do hlubin pěstěné zahrady rodiny Yamanaka, tak ses zvedla a tím směrem ho následovala.
Jediná vec, ktorá rušila to ubíjajúce ticho bola voda. Voda nerytmicky kvapkajúca na povrch každej dýchajúcej bytosti.
Tmavé mraky znepokojujúco plávali po temnej oblohe.
Mladík ticho stál na pustej zemi. Ignoroval to, že je noc, a už úplne ignoroval kvapky drzo stekajúce po jeho mladej tvári. Ja ale nemyslím dážď. Nie… s týmto nemá dážď nič spoločné.
Dečka, pomocník a prapor
„Tohle vypadá slibně … Taimu-san, jak v tom vidíte, prosím?“
