Prázdnota

Další oneshot, tentokrát na téma Genma-Shizune. Projížděla jsem své staré příběhy a objevila tenhle. A tak jsem si řekla, že bych ho sem mohla hodit. Je to krátké a tak nějak bezesmyslu, ale což, už jsem to sem zkopírovala... xD

Ocelová jehlice se zaryla hluboko do kůry stromu, ale připadalo mu, že zasáhla jeho srdce. Právě odhodil jehlici, která k němu neodmyslitelně patřila mnoho let. Odhodil ji v zoufalém gestu plném vzteku, bolesti, strachu, nenávisti a... prázdnoty.
Jen prázdnota, strach a bolest. Bolest, na kterou není lék, strach, který nikdy neodejde, prázdnota, kterou nikdo nevyplní.
To se nemělo stát!
Nevěřím, že už nepohlédnu do jejích očí. Že její ústa nezavolají mé jméno uprostřed noci, že neucítím vůni černých vlasů, dotek měkké dlaně. Nevěřím...
Prožili jsme spolu tolik krásných dní, ale teď mi připadají jako vteřina. Jako jedna krátká chvíle, jediné nadechnutí, pouhý záblesk naděje a štěstí.
Řekli jsme si tolik slov, jenže kolik ještě zůstalo nevyřčených... Chtěl jsem jí povědět, jak je pro mě důležitá, toužil jsem nahlas vyslovit obdiv její síle a kráse. Přál jsem si vykřičet do celého světa, že jsem našel někoho, kdo je pro mne důležitější než vlastní život.
Dnes vím, že kdybych to udělal, byla by to lež.
Nedokázal jsem ji zachránit. Přes všechnu lásku a sliby, touhu a odhodlání, přes veškerou snahu jsem to nedokázal.
Proč?
Kde se stala chyba, proč jsem přišel pozdě, proč jsme nemohli bojovat bok po boku? Co nás rozdělilo, kdy k tomu došlo, jaktože jsem to neviděl? Nemohl jsem jí přijít na pomoc, nebyl jsem tam, abych se vrhl do cesty vražednému ostří.
Já, který ji miloval, který přísahal, že ji bude chránit...
Já, kterému bezmezně věřila, kterému dovolila, aby znal její myšlenky a přání.
Já, který ji zklamal.
Slané slzy se derou do očí, ale já si nezasloužím plakat. Není mi dovoleno truchlit, protože zemřela mou vinou. Nesmím projevit smutek, ani lítost.
Měl bych cítit pohrdání. Pohrdání sebou samým. Musím nenávidět člověka zodpovědného za její smrt. Muže, který nebyl dost silný a proto selhal.
Musím se zbavit všech citů a zbytečných emocí. Vzdát se lásky, naděje a snů, protože tohle všechno odešlo s ní.
Zůstane jen prázdnota, bolest a strach. Strach z neznáma, bolest, která bude bolestí poslední, prázdnota, která mě pohltí...
Ocelová jehlice se zaryla hluboko do kůry stromu, mladý muž poklekl a pomalu si z hlavy odvázal šátek. Pečlivě ho složil, jednou, dvakrát, třikrát... s kažým pohybem odcházel kousek minulosti.
Setkání u jezera, zvonivý smích, letmý polibek.
Čtverec tmavě modré látky pohladil studenou čepel katany. Mladý muž skryl velké hnědé oči pod řasami. Nic neviděl, nic neslyšel, nic necítil. Zlaté slunce odrážející se na klidné vodní hladině, zpěv ptáků v korunách stromů, ani pronikavou bolest šířící se jeho tělem.
Zbyla jen prázdnota, prázdnota... prázdnota... Shizune!