Texas hold'em

„Šéfe, šéfe!“ pořvával Kakuzu cestou k Nagatovi.
„Co se děje? Proč tak hulákáš?“ vyptával se ho Nagato, když k němu přiběhl.
„Už vím, jak získáme prachy, co nám schází,“ překvapil ho a podal mu popsaný papír, na kterém červeným písmem svítila cifra s nehorázným počtem nul.
„A četl sis to?“ zeptal se ho Nagato, když si od něj papír převzal.
„Jenom tu částku …“ přiznal Kakuzu.
„Chcete vyhrát tuto úžasnou sumu?“ četl Nagato a Kakuzu do toho skandoval: „Chce-me! Chce-me!“
„Zúčastněte se našeho pokerové turnaje … ty umíš hrát poker?“
„Ne, šéfe. Vy jo?“
„Já ano a jde mně to moc dobře,“ pochválil se Nagato, „není nad to, když u stolu sedí šest lidí, co mají propojené vidění a myšlení!“
„Pak je výhra naše!“ těšil se Kakuzu.
„Ty sis to opravdu nečetl,“ konstatoval Nagato, dal mu papír před oči a prstem mu ukázal, na co se má soustředit.
Kakuzu bleskově omrkl onen řádek, upoutalo ho sousloví, kterému úplně nerozuměl: „Texas hold’em … co to je šéfe?“
„To neřeš, ukazoval jsem o řádek níž!“
Nagato otočil papír k sobě a přečetl inkriminovanou větu raději sám: „Hrát může každý, kdo nepoužívá žádné doujutsu …“
„Tak to jste ze hry venku, šéfe,“ povzdechl si Kakuzu, „a Itachi taky! Zbývá ještě sedm lidí, snad to z nich někdo umí hrát.“
„Jenže je rozdíl mezi hrát a hrát,“ zmátl ho dokonale Nagato, „pravidla se naučí každý, ale na to, abys mohl říct, že to umíš hrát, to nestačí.“
„Vy tomu fakt rozumíte, šéfe,“ lichotil mu Kakuzu.
„Důležitá je kontrola emocí, nesmíš dát na sobě nic znát,“ začal vyjmenovávat Nagato.
„Hmmm, Hidan si taky nezahraje,“ uvažoval Kakuzu.
„Ano, ale jsem si jistý, že by u stolu vydržel nejdéle, i kdyby mu nešly karty.“
„Fakt? Tak to ho tam přihlásíme!“
„To byl vtip Kakuzu, kdo by mu tu výhru vyplatil, kdyby je tam všechny povraždil? Ne, Hidan se na to nehodí. Chce to někoho s kamennou tváří, ze které nevyčteš, co si myslí.“
„Tobi!“ vypálil Kakuzu, „Z jeho obličeje nikdo nic nevyčte, protože ho má schovaný!“
„Ledaže bys mu zalepil pusu, aby nemohl ostatním říct, co má za karty. Navíc ani on se nemůže zúčastnit,“ vyřadil mu dalšího koně a doprovodil to poklepáním ukazováčku na papír.
„Cože, on má sharingan?“
Nagato jen nevěřícně kroutil hlavou.
„Byakugan, nebo dokonce jako Vy, rinnegan? Já tušil, že pod tou maskou něco skrývá!“
„Leda tak beďary!“
„Ty jsou taky zakázaný?“
„Asi ne, ale hrát mohou jen dospělé osoby. Já si to přečtu až do konce, kdo ví, jaká omezení jsou zde ještě ukryta.“

„Kdes k tomu vůbec přišel?“ zajímalo Nagata, když dočetl.
„Přinesl nám to nějakej blonďák v oranžový kombinéze, co si potřeboval přivydělat. Prý mu stařík, co ho učí, utratil všechny peníze a on neměl ani na rámen.“
„Copak jsem vám neříkal, že tohle je tajná organizace, jak je možné, že nám sem klepou na dveře lidi z Konohy.“
„Jak to víte, že byl z Konohy, čelenku neměl, to bych si všiml!“
„Protože ten turnaj pořádá Konoha! Ale to je jedno, na nás nemá nikdo klepat!“
„Hidana to klepání na dveře taky pěkně štvalo, furt sem lezli podomní prodejci. A když sem dokonce přišli i světci Jehovovi, tak hodil na vrata velkou ceduli POZOR ZDE SÍDLO AKATSUKI, aby se všichni lekli. No a od té doby už nikdo nezaklepal, až dneska,“ vysvětloval Kakuzu novou strategii.
Nagato musel v duchu napočítat do deseti, rozvinul v sobě mír a v klidu se zeptal: „To s tou cedulí je legrace, že?“
„Mně to taky nejdřív přišlo jako děsná blbost, ale funguje to.“
„A nevadí vám, že takhle nás všichni najdou?“
„Když jste chtěl zůstat nenápadnej, tak jste neměl naše sídlo nechat postavit kousek od Konohy!“ ohradil se Kakuzu.
„Až na ně budeme útočit, přijde nám to vhod!“
„Jestli každou vesnici budeme dobývat tak, že u ní postavíme mrakodrap, to budeme opravdu nenápadní!“ rýpnul si Kakuzu.
„Jedna, dva, tři, …“ začal Nagato nahlas počítat.
„Tak proto potřebujeme tolik peněz!“ vyvodil si Kakuzu.
„… čtyři, pět, šest, …“
„Chápu šéfe, už jdu!“
„… sedm, osm, devět, …“
Kakuzu vyšel z pokoje, ale ještě strčil hlavu mezi dveře, aby Nagata trochu popíchl: „Devět a půl, devět a tři čtvrtě, … šéfe, nenaučil byste mě ten Texaský hold’em, já viděl jenom Texaský masakr motorovou pilou a něco mně říká, že to nebude zrovna ono. Já bych svůj obličej zatvrdil pomocí Domu no Jutsu.“
„Kdes to viděl?“
„Hidan se na to chtěl podívat kvůli inspiraci, tak jsme zašli do Konohy do kina.“

Nagato byl s nervy v koncích, rozhodl se velmi názorně vysvětlit Kakuzovi pravidla, ovšem ne ta pokerová. Proto se raději přesuneme do Konohy, kde se měl turnaj příští týden konat.

„Tsunade-baachan, všechno jsem to roznesl, turnaj může začít!“ zvolal Naruto, když vpadl do její pracovny.
„Jaký turnaj?“ zeptala se Shizune, která byla v místnosti také.
„Ano, jaký turnaj?“ zopakovala Tsunade a snažila se předstírat, že neví, o čem je řeč.
„No přece …“ chtěl Naruto vše vysvětlit.
Tsunade k němu rychle přiskočila, vrazila mu do ruky peníze a tak, aby to Shizune neslyšela, k němu sykla: „Mlč a vypadni!“
Naruto měl dnes silnější chvilku, okamžitě pochopil, o co Tsunade jde, a vyběhl z pracovny. Alespoň takhle si Narutovo chování vyložila Tsunade.
„Shizune, už jsem ti říkala, že tu lékařskou konferenci příští týden v Písečné povedeš místo mě ty?“
„Opravdu já, taková pocta Tsunade-sama, děkuji, děkuji!“ radovala se a na nějaký turnaj dočista zapomněla.

Naruto běžel rovnou k Ichiraku, bylo už pozdě večer, on celý den skoro nic nejedl a v ruce měl spoustu peněz. Jediné, na co myslel, byl rámen.
„Naruto!“ zavolal na něj kdosi, když míjel domeček s červenými lucernami.
Zastavil se a otočil, byl to Jiraiya v doprovodu dvou mladých slečen.
„Běž na chvíli k tomu pánovi, Naruto!“ poručil mu a ukázal na gorilu ve dveřích.
Naruto, netuše nic zlého, přišel k pánovi, který mu sebral všechny peníze.
„Ero-sennine! Co to má znamenat?“ čílil se.
„To je cena za sběr informací, ale jednou mně poděkuješ, až odhalím úkryt Akatsuki,“ vysvětlil mu to Jiraiya.
„Akatsuki, pche! Já …“ nadechoval se říct něco opravdu zásadního, „mám hroznej hlad!“
Sesunul se na zem a s kručícím žaludkem se díval, jak Jiraiya mizí i se slečnami v dáli.
„Cítím, že mně něco velkého uniká,“ uvažoval Naruto.
Podepřel si rukou hlavu a v tom mu to došlo: „Já ztratil svou čelenku!“