Dnes Konoha nepadne

Letěla na mě další zbraň. Rychle jsem uskočila do strany a hned nato vrhla tím směrem svůj kunai. Nepřítel pozvedl ruku a odrazil ho. Sotva však stačil opět vzhlédnout, můj dobře mířený úder ukončil jeho život. Svalil se na zem. Zem plnou dalších mrtvých těl, tak moc podobných tomu jeho. Studenou, krví nasáklou zem...
__To už jsem ale neviděla. Rychle jsem se rozhlédla po dalších nepřátelích. Byli všude... A nikde v blízkosti nikdo z našich. Než jsem však stačila propadnout panice, musela jsem vykrýt další útok. Byla jsem všem na očích. Jediná zelená vesta mezi tuctem šedých. Nemohla jsem uniknout jejich pozornosti.
__Útočili pořád a bez přestávky. Jeden po druhém se na mě rozbíhali a jeden po druhém pak útočili. Sotva nějaký padl, zpoza něj se vynořil další. U čtvrtého Zvučňáka jsem se už trochu zadýchala. Ale nesměla jsem polevit, nesměla jsem naznačit ani kapku únavy. Nebyla jsem unavená... Nebo jsem si to aspoň nepřipouštěla. To bylo totiž zakázáno – připustit slabotu, únavu, prohru. Cokoliv z toho by totiž znamenalo smrt. A já ještě nemohla umřít. Ne teď. Ne dnes. Ne tady.
__Další protivník dal zemi pít. A ta pila, sála, ba přímo hltala. Už musela nasáknout hektolitry krve... A určitě ještě nasákne. Dnes, zítra, pozítří... Kdo ví, kdy bude mít dost? Dneska ale určitě ne.
__Konečně kunai zasáhl posledního v dohledu. Tentokrát jsem přihlížela jeho prohře. Sama jsem se ale musela opírat rukama o stehna a prudce oddechovat. To už jsem uznala, že na mě únava dolehla. Nohy se mi třásly, plíce pálily z nedostatku kyslíku. Narovnala jsem se, ignorovala chvilkový rozmazaný pohled. Malátně jsem vykročila vpřed, aniž jsem vlastně věděla, kterým směrem mě nohy vedly.
__Najednou přišla bolest. Nečekaně, prudce. Jako podlý ničema mě překvapila zezadu. Na nic jsem nečekala a s otočkou vrhla shuriken. Naprosto přesně zasáhl cíl – další tělo pokropilo vlhkou hlínu. Ihned jsem však zakolísala pod další vlnou palčivé bolesti. Zkroutila jsem levou ruku a sáhla si na záda. Těsně pod plícemi jsem měla zabodnutý kunai. Jaké to štěstí v neštěstí. Uchopila jsem ho za rukojeť a pomalu ho vytáhla. Byla naprostá blbost ho vyrvat rychle, aby to co nejméně bolelo, jak někteří říkali. Při tom jsem totiž mohla dost dobře vykrvácet, což bylo pochopitelně nepřípustné. A co byla pro kunoichi jako jsem já troška bolesti?
__Při vyndavání trochu nařízl okraj rány. Kousla jsem se do rtu. Ostrý špičák mi v něm udělal malou dírku, ze které se spustil pramínek krve. Toho jsem si ale nevšímala, bolest v zádech byla totiž větší. Natrhlý ret oproti tomu nebyl vůbec nic.
__Schovala jsem kunai do kapsy, zbraní nebylo nikdy dost. Pak jsem se zkusila ohnout a hned zase prudce narovnat. Sice jsem bolestí zkřivila obličej, ale hýbat jsem se mohla, což bylo to nejhlavnější. Rozhlédla jsem se. U brány leželo několik našich. Všichni byli mrtví. Nebo vlastně... ne, všichni ne, Ken byl stále ještě naživu!
__Rychle jsem se k němu rozběhla a u jeho těla se pak vrhla k zemi. Sklonila jsem se k němu a pak ho začala poplácávat po tváři, aby se probral. Jen třepl víčky, oči měl zvrácené vzhůru.
__„Kene! Probuď se, no tak. Hej, tady jsem, poznáváš mě? Řekni něco,“ spustila jsem na něj.
__Pod víčky zakoulel očima, načež je velice pomalu a s námahou otevřel. Zabodl se do mě prázdný, šedý pohled.
__Zarazilo mě to. Kam... kam se poděla ta lesklá stříbrná, kterou jsem vídala dřív? Kde je ten zdravý jasný lesk?
__„Ts... Tsume,“ zašeptal slabě a už se chystal oči opět zavřít.
__„Ne! Dívej se na mě, no tak, Kene, podívej se na mě!“ křikla jsem.
__Uposlechl a znova se na mě zadíval.
__„Hej, vzchop se, nevzdávej to. Musíš bojovat, slyšíš?“
__Jeho rty se pomalu pohnuly. „Ne... už... ne. Nech mě jít... Prosím... Prosím.“ Poslední slovo se mu zadrhlo v krku. Zavřel oči, ze kterých se mu spustily slzy.
__Opět mě to zarazilo. Ken nikdy nebrečel, nesnášel pláč, zřejmě ani neměl slzné kanálky. Nechápavě jsem si ho prohlédla. A ve stejný okamžik, kdy jsem spatřila jeho tělo, mě do nosu mocně udeřil pach krve. Kdybych na to nebyla zvyklá, nejspíš bych se pozvracela. Ale tentokrát jsem k tomu neměla daleko.
__Jeho hrudník už nebyl to, co dřív. Vězela mu v ní obrovská díra. Od krku až po horní část břicha nebylo vidět nic než... tmavě rudou rozbředlou čvachtanici. I když jsem při tom pomyšlení zkřivila obličej, skutečně to tak vypadalo. Jeho hrudní koš byl doslova rozemlet, pod nesčetněkrát polámanými žebry jsem zahlédla slizce lesklé plíce a... hlavní, nepravidelně pumpující, žilami a tepnami protkaný sval. A ten selhával. Rychle a jistě.
__Zvedla jsem oči, abych se na to nemusela dívat. Chtěla jsem něco říct, cokoliv... Teď ovšem můj silný hlas selhal. Prudce jsem zvedla hlavu a rozhlédla se. Nikde nikdo, stejně jako předtím. Kromě nás dvou tu nebylo ani živáčka, natož dobrého medika. Po chvíli jsem si ale uvědomila, že medika nebude třeba. Teď už pouze a jedině hrobaře.
__Na ruce mě zastudily ledově chladné prsty. Trhla jsem sebou a pohlédla dolů. Kenova ruka se nacházela jen nedaleko té mé, proto na mě dosáhl, aniž se musel nějak moc namáhat. Zaváhala jsem. Nerada jsem se dotýkala někoho jiného než svých dětí a stejně tak jsem neměla ráda, když někdo sahal na mě. Ale teď jsem byla tak nějak rozhodnutá to přetrpět. Už jenom kvůli němu. Nejistě jsem zvedla ruce a uchopila tu jeho.
__Třásly se. Moje ruce se třásly. Nezadržitelně, křečovitě... to se už hodně dlouho nestalo. Chtěla jsem to zastavit, ale nešlo to. A po chvilce jsem si uvědomila, že se třásla i má hruď, mé tělo. Celá jsem se třásla. Úplně stejně jako při zimnici. Chlad mě obklopoval jako mlžný opar, byla mi najednou strašná zima. A já se třásla.
__Nesnažil se o úsměv, aby mě potěšil, jak tomu bývalo dřív. Nechtěl se smát. Nebo možná nemohl... Na rozdíl od hrudníku jsem mu do hlavy neviděla. Místo toho na mě jen upíral ty mdlé šedé oči bez lesku. Nic neříkal, nic nedělal. Jen se na mě díval. Tolik jsem chtěla něco říct. Ale slova najednou zmizela, jako by nikdy předtím vůbec neexistovala, natož aby mi mohla sklouznout ze rtů. Všechno najednou ztratilo svůj smysl, původní význam. Všechno se změnilo v... nic.
__Když jeho víčka opět začala klesat, rychle jsem se snažila zformulovat nějakou rozumnou větu. Nějaká poslední slova útěchy. Nějakou slovní připomínku na tenhle končící život... Ale neřekla jsem nic. Jen přihlížela, jak se jeho oči úplně zavřely, jak hlavní sval naposledy pomalu zapumpoval, načež se zastavil... Jeho ruka ochabla a byla najednou o mnoho studenější než předtím. Již bezkrevné rty ještě více pobledly. Obličej se změnil v bílou nepohyblivou masku...
__Z roztřesených rukou mi vyklouzla jeho dlaň, která pak tiše dopadla na studenou hlínu. A pak se už nepohlo nic, jen já se stále třásla. Křečovitě, nezadržitelně...
__Probrala mě až náhlá palčivá bolest, jež mi projela pravou rukou. Zničehonic se mé tělo pohnulo. Tak rychle a tak automaticky, že to mozek ani nestačil zaznamenat. Stejně jako si nestačil uvědomit paži bleskově protínající vzduch a vrhající zbraň na Písečňáka, který se tam najednou objevil. Dokázal pak vnímat jen mrtvé tělo, které se pomalu blížilo k zemi. Ozvala se dutá rána. Ticho...
__Zamrkala jsem. Co se to právě stalo? Ani jsem pořádně nepostřehla, že jsem vstala, natož...
__Ohlédla jsem se po Kenovi. Teď už byl opravdu mrtvý. Opět mnou projel třas, nicméně jsem se ovládla. Vykročila jsem vpřed a nechala ho tam. Pak si pro něj přijdou. Pohřbí ho a já půjdu navštívit jeho hrob. Možná... pokud tohle přežiju. Pokud mě dneska nezabijou. Pokud nezemřu...
__A najednou to na mě spadlo. Pohled na všechna ta mrtvá těla, krev, rudě pokropené zbraně zabodnuté ve všem a ve všech. Vzduch byl ztěžklý a smrděl kouřem, krví a smrtí. Mé vlasy byly načichlé kouřem, oblečení krví, ruce smrtí... Byla všude – krev a smrt, smrt a krev. Kam jsem se jen podívala, viděla jsem tuhle dvojici. Už zase. Stejně jako tehdy jsem to viděla i dnes... Zkázu.
__Pomalu a malátně jsem kráčela ulicí stejně mrtvou, jako byli ti lidé ležící všude kolem. Budovy zely prázdnotou, něco se dělo až dál, kolem budovy Hokage a pak taky u arény. Něco mi říkalo, abych se tam rozběhla a pomohla. Ne... vlastně mi to přikazovalo, abych se tam rozběhla a zabila další nepřátele. A bylo to tu znovu. Zabíjení, smrt, umírání, smrt... Pořád dokolečka.
__Zastavila jsem se a zvrátila jsem hlavu. Ne, netekly. Nikdy jsem nebrečela. Vždycky jsem přišla na nějaké jiné myšlenky, sotva se objevil i náznak slz. Ale teď se mi nějak... zachtělo. Ne vyplavit tu bolest a tíhu, jak říkali ostatní, ale prostě prokázat svou prohru a... vzdát se. Protože slzy znamenaly buď prohru anebo vítězství. A tady nebylo vůbec nic vítězného. Ne pro mě. Ne teď. Ne dneska.
__Už byly tady, už se draly na povrch. Už se chystaly vytéct...
__Zničehonic jsem vykročila vpřed. Stalo se to úplně nečekaně, automaticky. Stalo se to bez mého uvědomění. Tělo se v obraném reflexu pohnulo, protože mysl se chystala k opaku. Mozek se tentokrát činil a naučeně, strojovým způsobem, mě popohnal vpřed. Rázným krokem jsem mířila k budově Hokage, jednomu z center dění. Ruce a nohy se rozehřívaly na následující práci, smysly se začaly zostřovat. A rázem jsem se změnila v robota... ve stroj na zabíjení. Protože tak nás to učili. Shinobi je pouhopouhý stroj, zabíjí, když se mu řekne, myslí, když se mu řekne. A já jsem rozhodně byla shinobi. Jako jedna z mála v Konoze, jako jedna z mnoha ve světě...
__Ani ne po chvíli jsem opět zaslechla řinčení zbraní a křik umírajících. Stejně jako dřív... Okamžik nato se zpoza prvního rohu vyřítil další Písečňák. Klidně a rychle jsem mu jedinou ranou zlomila vaz. A už zase jsem neviděla, jak padl k zemi. Zaměřila jsem se na další, kteří se objevili krátce po něm. Byli tři. Ne, čtyři. Pět... šest, sedm. Osm?
__Rozběhla jsem se, připravena použít svůj nejsilnější útok. Už jsem se skoro roztočila, když zničehonic se zpoza rohu vynořila obrovská noha a všechny nepřátele zašlápla jako nějaké brouky. Zem se otřásla, spolu s ní já, zvedl se oblak prachu. Ihned jsem se zastavila a udiveně pohlédla vzhůru. Najednou jsem spatřila Chouzu, jak se tyčil nad všemi budovami kolem a zubil se. Pak na mě pohlédl a překvapeně pozvedl obočí. Já ho naopak stáhla.
__„Tsume-dono...“ Usmál se. Pak se ale nejistě ušklíbl. „Promiň, nevěděl jsem, že už jsi tu ty, jinak bych ti je nechal. Ne... nebudeš na mě za to křičet, že ne?“
__Narovnala jsem se a zabodla do něj chladný pohled. „Hlavní je co nejvíce mrtvých nepřátel, přednost a jiné blbosti musí stranou.“
__„Co tak vážná, Tsume-san?“ Na vršku jedné budovy se objevil Shikaku. „To si už zase nemůžeme užít ani trochu srandy?“
__„Sranda teď nepřichází v úvahu, Konoha se chystá padnout!“ zařvala jsem na něj, obličej ztvrdlý hněvem.
__„Jen klid, Tsume-chan, všechno je tak, jak má být,“ pronesl klidně Inoichi, kterého jsem spatřila opírat se o roh ulice.
__Zamračila jsem se na něj. „Co to znamená?“
__Usmál se. „To znamená, že ženy a děti jsou v bezpečí, naši v plné síle a... že Konoha teprve vstává. Nemá tedy důvod padat.“
__Zamrkala jsem. „Vstává?“ zamumlala jsem. Upřímně jsem nechápala, o čem byla řeč.
__Přikývl. „A my se taky teprv rozehříváme, takže nás ještě neodepisuj.“ Na okamžik se odmlčel. „Pilíře jsou stále vcelku a netknuté, neznamená to tedy, že stavba bude stát?“ Opět se usmál a mrkl na mě. Pak se otočil ke svým parťákům. „Tak jdeme, chlapi, máme práci.“ Naposledy na mě ještě pohlédl a ušklíbl se. „Neboj, pár ti jich necháme.“
__Zvedla jsem ruku, abych se ho zeptala, jak to všechno myslel. On ale vzápětí zmizel, stejně jako ti druzí dva. Nezůstala po nich ani stopa. Zůstala jsem zkoprněle stát uprostřed ulice s rukou stále zdviženou. V jednu chvíli jsem zuřila, že mi tohle už zase udělal. Ovšem pak mě jeho slova přinutila se hluboce zamyslet. ,Pilíře jsou stále vcelku a netknuté, neznamená to tedy, že stavba bude stát?‘ Co tím chtěl říct? Co to znamenalo...?
__A najednou jsem pochopila. ,Ženy a děti jsou v bezpečí, naši v plné síle...‘ Jsme připraveni!
__Ne, Konoha dnes nepadne. Jsme totiž připraveni bojovat. Ale ne jako stroje, ne protože nás to tak učili. Budeme bojovat, protože chceme ochránit to, co je nám drahé. Své blízké, ostatní občany... Konohu. Obětujeme životy pro naši rodnou vesnici. S Vůlí ohně to dokážeme. Ta je totiž neuhasitelná. Ne dokud Konoha stále ještě stojí. Ne dokud je náš Hokage stále tady. Ne dokud jsme my, pilíře Konohy, stále na nohou a plní síly.
__Proč to nevzdám? Protože dokud jsou moje děti naživu, budu žít i já. Dokud budu žít, budu bojovat. A budu bojovat proto, aby mé děti a jejich generace mohly žít dál. Budu bojovat, protože mám Vůli ohně. Budu bojovat, protože jsem pilíř Konohy. A dokud pilíře stojí, stavba nepadne.
__Ne, Konoha nepadne. Rozhodně ne dnes.
__Přiložila jsem si prsty k ústům a zavýskla. Okamžik nato se na střeše jednoho domu zjevil Kuromaru. Vyměnila jsem si s ním krátký pohled. Přikývl a opět zmizel. Zadívala jsem se na cestu před sebou. Po těle se mi rozlilo příjemné mravenčení.
__S ohněm v očích jsem se rozběhla vstříc novým nepřátelům. Vstříc boji. A hlavně vstříc vítězství.