'Děkuji, mám se fajn!'

Když se někdo zeptá, 'jak se máš?' odpověď ho vlastně ani nezajímá. Jde o společenskou konvenci která se udržuje po staletí. Dnes sem na tuto otázku odpověděla ‚Dekuji, mám se fajn‘ asi 35krát a ani jednou jsem tu odpověď nemyslela vážně. Ostatně jako po posední dva měsíce, od doby co nežijí.
Ptáte se kdo? Moji rodiče. Nechtějte se dozvědět jak se to stalo. Nepamatuji se na to a nebo si spíš nechci vzpomenout ale je to moc bolestné než abych se v tom utápěla a potápěla se hloub kvůli vzpomínkám. Musím být silná! Už jen kvůli mému bráškovy Raylimu. Nesmím na sobě dát nic znát a musím být silná. Já vím je to jako v nějakém špatném snu, musím a nesmím a nic mezi tím, ale věřte, kdyby jste zažili to co já, už by vám to nepřipadalo jako nějaký špatný sen, věděli byste že vy ten špatný sen žijete, je to realita a ta je taková jaká je, tvrdá a neúprosná.
„Sakuro? Sakuro!“ vytrhl mě hlas mé nejlepší kamarádky.
„Udělala jsem to zase?“ zeptala jsem se a poklesla hlavou když přikývla.
„Promiň..“ omluvila jsem se přiškrceným hlasem.
„To je dobré Sakuro, já nejsem tvůj bratříček a tady nejsi doma, tak se sakra neschovávej za tu masku..“ řekla rázně ale přesně to jsem potřebovala.
Cítila jsem jak mi po tváři začaly téct slzy. A poté jak mě Hinata objala.
„To bude dobrý!“ pohladila mě po vlasech.
„Musí být!“ vzlykla jsem.
„Bude..“ ujistila mě.
„Nevím jestli bude, nevím jestli to zvládnu, nevím jestli to překonám ale jedno vím určitě, když jsem viděla mého brášku, jak sedí na tom gauči a se slzami v očích se ptá kde jsou, doslova jsem viděla ten zmatek v jeho hlavě protože já jsem cítila to samé, ale náhle jsem si uvědomila že já jsem ta která mu zbyla a že já jsem povinna zbavit se toho zmatku a být mu oporou! Ukázat mu že nezůstal sám. Nevím spoustu věcí, ale musím dělat že já odpověď na všechny otázky znám..“
„To je až moc kruté Saky!“ zavrtěla smutně hlavou.
„Život je krutý!“ konstatovala jsem.
„Víš, i když si dnes všem řekla, ‚Díky, mám se fajn‘ já vím že tomu tak není! Saky, přede mnou si nemusíš na nic hrát!“ ujistila mě.
„Díky!“ usmála jsem se.
„Teď už se opravdu cítím lépe!“ odpověděla jsem a poprvé za dnešní den jsem ten úsměv i tu odpověď, myslela upřímně.
Někdy je zapotřebí mít kamarády, kteří vám pomůžou zbavit vás aspoň drobného napětí, protože jinak bychom se asi opravdu zbláznili. Dnešní svět je krutý ale kdo říká že nebude lépe? A kdo říká že minulost krutá nebyla? Určitě nejsem jediná kdo říká ‚Díky, mám se fajn!‘ a přitom se cítí mizerně! Přesto je důležité najít osobu která ví jak se máte doopravdy a díky které jste schopni říci že se máte lépe a myslet to vážně. Protože ačkoli vás další události srazí na kolena, pořád víte že je tu někdo kdo vám pomůže a že můžete být vděční a kdykoliv ona bude potřebovat, budete nápomocni i vy jí.