Breath no more

Pozor!!! Tuhle povídku jsem "nenapsala"!!!!
Je to sice velmi volný překlad, který se rozchází v jistých bodech v ději a i v pointě s původní povídkou, ale nemohu to připisovat sobě.
Autorka je sairey13, která publikuje svoje povídky na Deviantart.com v angličtině.
Tenhle text není doslovným překladem, vážně nejsem zase tak špatná v angličtině xD. Přeonačeno je to naschvál, naschvál jsem to přepsala a upravila podle sebe. Ale původní záchvěv, který mě přinutil její práci přeložit a přepsat, je jejím dílem. Stejně tak jako původní atmosféra.
Autorka mě tím prostě ovlivnila a zasáhla, i když je to taková zvláštní povídka.
Doufám, že se bude líbit.

Breath no more

Dívala se do zrcadla. Vlažná pára se usazovala na její prochládající tělo. Ve slabém světle zářivky vypadala tak bledá. Málo jedla, hodně trénovala, až pozdě do noci. Rukama si objala ramena, ale potom už se ani nepohnula.

"Dívala jsem se do toho zrcadla tak dlouho.
Začala jsem věřit, že má duše je na jeho druhé straně. Uvězněná."

Nenáviděla se a svůj život ještě víc. Z ničeho nic napřáhla pěst a udeřila vší silou do skla, do svého odrazu.

"Všechny ty malé kousky padaly. Roztříštěné, ostré střepy.
Střepy mě samotné, příliš ostré, aby se daly znovu složit dohromady v jeden celek."

Sledovala ty kousky skla, rozestřené před ní, v každém, malém i velkém, odraz jí samotné.

"Příliš malé, aby něco znamenaly,
ale dost velké na to, aby mě pořezaly na tolik drobných částí."

Dotkla se zrcadla sebe samotné a všimla si, že krvácí. Viděla krev na svých šatech, kůži, na zemi. Měla pocit, že se nemůže nadechnout, když si všimla Hanabi, jak vbíhá do koupelny, tvář strnulou vylekáním.
K překvapení slyšela svůj slabý hlas, jak šeptá slova.
"Nic se nestalo." znělo to tak z dálky, "Neříkej to otci."
Hanabi ustrnule kývla. Věděla, že to stejně udělá.
Vyběhla ze dveří...

Podlomila se jí kolena. Otřásla se zimou. Sledovala odrazy skla, jak se pomalu zalívaly purpurovou tekutinou. Odrazy jejích očí ukazovaly smutek a osamělost.
Ztratila sílu, lehla si na ně a bylo jí to jedno. Chtěla spát. Spát a na nic nemyslet. Nemyslet na otce, na to, co uvidí, až přijde. Ani na to, co si pomyslí. Měla pocit, že už jsou to minuty, co Hanabi odešla. Víčka jí samotná pomalu spadla. A i ona spadla, do té nejčernější tmy.

Zdálky zaslechla Jeho hlas. Proč zrovna Jeho?
Zavolal ji jménem a potom ji vzal do náruče. Zvedl ji ze země. Držel ji tak pevně. Cítila slzy mezi řasami. Přála si, aby ten pocit nikdy neskončil. Aby tady, za všemi těmi hranicemi, mohla zůstat. Nikdy ho nepustit.
Věděla, že je to jen sen. On se už nevrátí, není žádná cesta zpět. Žádná naděje.
Stejně ji ale silně bodlo v hrudi, když ji jeho pomyslná přítomnost opustila. Otevřela oči.

Probudila se v nemocnici, skrz okna na ni dopadalo šero dne.
Otec spal na židli vedle postele. Když se probudil, pevně ji obejmul. Ještě vystrašený ji konejšil, že je jen nemocná, málo jedla a potom to krvácení... Že bude v pořádku.
Chtěla mu říct, že rozbila to zrcadlo, že nenávidí svůj život. Ale mlčela. Neobejmula ho, její ruce byly příliš těžké, příliš bolavé.

"Lži mi.
Přesvědč mě, že jsem byla jen nemocná, tak dlouho.
Řekni mi, že všechno bude v pořádku, jen co se uzdravím."

Znovu se jí zdál ten sen.
Držel ji v náruči. A i jeho pohled byl tak vyděšený. Konejšil ji. Ptal se jí, proč to udělala. Políbil ji. Řekla mu o rozbití zrcadla. Jak se polekala, jak strašně nenávidí svůj život. O tom, jak jiný byl její odraz. Tak cizí.
Prosil ji, aby nezahazovala svůj život.
A pak se ho zeptala, koho on miluje. Ji nebo ten odraz.

"Ale já znám ten rozdíl,
mezi mnou a dívkou ze zrcadla.
Jen nemůžu si pomoct, pořád musím myslet,
kterou z nás dvou ty miluješ."

Řekl, že miluje ji a když zpozoroval bolest v jejích očích, vzal její poraněnou ruku a políbil ji.
Objal ji pevněji, aby skryl své slzy. Brečela s ním.

"A tak krvácím.
Krvácím.
Dál a dýchám.
Už nikdy víc."

Když znovu otevřela oči, stále v nich byl ten smutek. A ona ho nedokázala skrýt.
Celý den proležela v posteli u sebe v pokoji.
Hanabi se ji snažila rozveselit.
Slíbila si, že bude silná. Že bude zase šťastná, až se uzdraví... Pro svoji rodinu.

"Stále ale krvácím.
Krvácím dál.
A nemůžu dýchat.
Protože ty už tu nejsi. A ty sny pomalu odchází.
Nemůžu dýchat stejně, nikdy víc."

Neji, protože jsi pryč. Protože tu nejsi.