Šance

Chlapec utíkal rovnou za nosem. Věděl, že jim neuteče. Ale aspoň to mohl zkusit.
„Hej, smrade, počkej až tě chytíme!“
Sakra. Sakra, sakra, sakra. Už ho skoro mají. Ještě zrychlit. On jim prostě musí utéct!
„A máme tě!“
Parta kluků už prchajícího skoro dohnala. Nezbylo mu nic jiného něž zabočit a… Do prčic, slepá ulička. Vběhl jim přímo do pasti.
„No, no, no,“ pochechtával se kluk v popředí party. „Jenom abychom se nerozplakali.“
Jako na povel začalo klukovi slzet oko. Velký kápo party k němu s pochechtáváním došel. Podíval se mu zpříma do očí a pak se otočil na své kumpány. „Hele, kluci, zdá se mi to, nebo malému Uchihovi spadlo něco do oka?“ Zachechtal se, což přimělo ke smíchu i celé okolí. Vystrašený kluk vytřeštěně zíral do země. Hned věděl, co se stane dál. Zas na něho budou útočit. A on se jim nebude bránit. Protože kdyby se bránil, schytal by to ještě víc. Asi… asi… Asi by se to dalo nazvat šikana. Zavřel oči a s vypětím čekal na první úder. Místo toho ho ale zastudil na uchu smradlavý dech.
„Víš, smrade, dneska dostaneš víc než jindy.“
V chlapci jako by se krve nedořezal.
„Víc?“ zašeptal úzkostlivě. „Proč?“
„Protože,“ syčel mu kápo do ucha, „protože jsi dělal oči na Rin.“
V klukovi zbyla jenom malá dušička. On si toho všiml? Proč? Proč se musí vždycky všechno pokazit? Myslel si, že se konečně přiblížil k dívce svých snů… a teď tohle.
„Víš,“ šeptal dál, „Rin, to je pro tebe jako Sharingan. Nepřístupné místo. Něco, co nikdy nebudeš mít.“
„Proč?“ klukovi slzely oči.
„Proč?“ zasmál se nahlas kápo. „Protože pro to prostě nejsi dost dobrej. Ani pro Rin, ani pro tu uchihovskou kopírku.“ Oprášil si ruce o sebe. „Konec řečí. Pánové, jdeme se pobavit.“
A začalo to. Jediný, kdo se nezúčastnil ‘zábavy‘, byl kápo. Nahlas se řehtal. „A to že chodíš na Akademii? Vždyť se nezvládneš vypořádat ani s partou kluků!“ Vyhrnul si rukávy a chtěl se přidat k ostatním.
Najednou se ve vzduchu zableskl studený kov.
„Bavíte se dobře?“
Na nízké střeše domu seděl kluk. Zmlácený Uchiha zahlédl jen jeho bílé vlasy. I to mu však stačilo k tomu, aby věděl, kdo to je. Kápo se sebevědomě usmál.
„Ty seš taky z Akademie, že? Chceš se k nám přidat?“
„Pardon, ale já jsem tu trošku z jiného důvodu.“
„Z jiného…“
Znovu se vzduchem zablesklo kovové ostří. Tentokrát ale kápa s konečnou platností přišpendlilo ke zdi.
Parta se vyděšeně dívala z kápa na polomaskovaného bělovlasého kluka na střeše. Ten seskočil ze střechy a zadíval se na kluky.
„Pardon, ale jestli se nemýlím, právě jste zmlátili mého spolužáka. Takže mě nechte k němu projít a můžete jít, nebo zůstaňte, kde jste a skončíte jako rozvrh hodin na nástěnce.“
Kluci na něho vyvalili oči a rozutekli se před ním jako myši před kocourem. Bělovlasý kluk pomalu přešel k ležícímu zmlácenému.
„Kakashi…“ vydechl s úlevou zmlácený.
„Já se ti divím, Obito, že si tohle necháš líbit,“ povzdechl si Kakashi, přehodil si Obita přes rameno a skok sem, skok tam, ze střechy na střechu, směrem k Akademii.
„Kakashi?“ vydechl Obito.
„No, co je?“
„Proč jsi tam pro mě šel?“
„Ále, Rin říkala, že tě viděla utíkat před nějakými týpky. Zbytek jsem si domyslel.“
Obito si šťastně povzdechl. Možná má přece jen u Rin nějakou šanci.