Černovlasý anděl

Měla bych vás upozornit, že tahle povídka je mírně depresivní, ale má šťastný konec :)

Někdy si říkám, proč jsem se vůbec narodil. Celých šestnáct let jsem hledal odpověď. Pak jsem ji nalezl. Žil jsem proto, aby si na mě ostatní vylévali zlost. Ale moji odpověď pak změnil jistý černovlasý anděl. Anděl jménem Itachi.

Povím vám tedy svůj příběh.

Jako malému mi zemřeli rodiče. Protože jsme celkem vlivná rodina, tak na nás mají spadeno. Byla to vražda. Já to vím, ale policisté to označili za sebevraždu. Sice jsme jim furt říkal, že to byla vražda, ale kdo by věřil pětiletému klukovi.

Kvůli tomu, že jsem neměl žádné opatrovnice - rodiče nechtěli, aby ze mě byl to snob co si myslí, že je pupkem světa - toulal jsem se po ulici. Dodnes se divím,že jsem přežil.

Nějakým zázrakem jsem se dostal do děcáku. Tam mi bylo fajn. Poté, co se zjistilo, z jaké jsem rodiny, ti, kteří mě chtěli adoptovat, se jen hrnuli. Nakonec si mě adoptovala rodina Uchiha.

Zpočátku se ke mně chovali mile. Ale pak byl čas nastoupit do školy. Tak mi zaplatili tu nejprestižněji školu v Japonsku. Jakmile jsem donesl jen dvojku, už jsem dostal vynadáno.

Bohužel mi učení moc nešlo. Furt mi před nos předhazovali Sasukeho. Toho namyšleného snobské arogantního idiota. A Itachi? Ten mě ignoroval. Tedy dokud jsem se nepokusil o první sebevraždu. To bylo v den, kdy jsem dostal další čtyřku. Fugaku na mě začal řvát.
"Tak takhle se nám odvděčuješ? My ti zařídíme všechno možné. Všechno co bys chtěl máš a ty na nás takhle?"
Už začínal být nepříčetný.

Aspoň u Mikoto se našlo malé zastání.
"No tak, uklidni se. Když na něj bude furt tak křičet, tak se mu ty známky vůbec nezlepší."
Tato scéna se opakovala každý den. Nakonec se mě i Mikoto přestala zastávat. Jen mlčela, ale i ona potom na mě začala křičet. Už jsem to nevydržel. Když jsem šel do vany, vytáhl jsem si žiletku.

Naložil jsem se do teplé vody. Pak jsem vzal zmíněnou žiletku do ruky a udělal pár řezů. Za chvíli se mé zápěstí zbarvilo tou životodárnou červenou tekutinou.

Itachi vzpomíná...

Slyšel jsem další řev. Zase na Naruta řvali. Copak nemůžou pochopit, že on prostě na učení není. Docela mě i zamrzelo, že se i matka přestala Naruta zastávat a sama na něj křičela.

Cítil jsem, že bude potřebovat pomoct a navíc mě jedna služebná zastavila, jestli mu zanesu ručník.
Zamířil jsem do koupelny. Otevřel jsem dveře.

Uviděl jsem Naruta se zavřenýma očima, jak leží ve vaně. S žiletkou v jedné ruce a na té druhé tekla krev. Odhodil jsem ručník a honem jsem mu zkontroloval tep. Slabý, ale byl. Naruto ztěžka otevřel oči. Pak je zase zavřel.

Okamžitě jsem ho vyndal z vany a zabalil do ručníku. Pronesl jsem ho zadním vchodem, kterým nikdo nechodí. Naložil jsem ho do auta. Vrátil jsem se zpět, aby nebylo podezřelé, že jsem zmizel. Oznámil jsem rodičům, že jedu do města. Prosvištěl jsem k hlavnímu vchodu. Nasedl jsem do auta a nastartoval ho.

Zachvíli byl v nemocnici. Předal jsem Naruta lékařům a sám si sedl do čekárny. Naruta ošetřili. Že bude v pořádku mi oznámila sestřička.
"Ve kterém je pokoji?" Zeptal se jí.
"362."
"Můžu jít za ním?"
"Ano, ale asi vás neuslyší, potřebuje se pořádně prospat."
"Děkuji."
Řekl jsem a už si to mířil na pokoj, kde byl Naruto.

Naruto pokračuje...

Probudil jsem se. První, co sem spatřil, byl bílý strop. Po chvíli jsem ucítil ruku na té své. Otočil jsem hlavu a co jsem spatřil, mě hodně překvapilo. Na židli vedle postele spal Itachi. Pomalu, ale jistě se probouzel.

Po tomhle se z nás stali opravdu velcí přátelé, ale všechno hezké jednou končí. Itachi musel odcestovat.

Sasuke mě začal šikanovat, Fugaku ho v tom ještě podporoval a Mikoto na něj začala křičet ještě víc. Zvlášť potom, co se dověděli o té zpackané sebevraždě.

Byl jsem zase na dně. Tentokrát jsem si připravil rafinovanější plán. Na zahradu na strom jsem uvázal lano a nakonec lana smyčku. Pod něj dal stoličku. Stoupl si na ni. Na krk si navlékl smyčku a skočil.
Poslední - teda myslel jsem si,že poslední myšlenka, patřila Itachimu. Věděl jsem, že tohle bude konec. Na zahradu totiž nikdo nechodil, jen Itachi a ten tu teď nebyl.

Itachi se vrátil dřív, kvůli Narutovi. Nikde ho nemohl najít. Nakonec šel na zahradu. Uviděl ho tam, jak se houpe na laně. Okamžitě mu sundal smyčku z krku.'Ještě že Naruto neumí dělat pevné uzly.' Pomyslel si.

Naruto zvolna otvíral oči. První co uviděl, byl Itachiho starostlivý obličej.
Itachi ho vzal do náruče a odnesl do svého pokoje. Položil ho na postel a řekl mu, ať spí. To mu nemusel říkat dvakrát. Za chvíli se Naruto toulal v říši snů.

To, co se po probuzení Naruto dozvěděl, ho naprosto zničilo. Právě se od policie dozvěděl, že měl pravdu, že jeho rodiče byli zavražděni. Ale to ho nepřekvapilo, spíš ho překvapila zpráva, že ta vražda byla zosnována právě Fugakem. Toho ještě ten den zavřeli do vězení. Mikoto to celkem sebralo. Vážně netušila, co její manžel udělal. A fakt, že se chtěl Naruta taky zbavit, ji na psychice moc nepřidal. Nakonec zkolabovala.
Sasuke, ten ignorant zabedněnej zůstal v bytě a odmítal někam jít. Nakonec ho tam nechali. Pak se staral o Mikoto, když ji propustili z nemocnice.

A Itachi s Narutem? Itachi se odstěhoval; nechtěl mít už s touto rodinou nic společného a nabídl Narutovi společné bydlení.
Naruto přijal.
Konečně měl někoho, komu na něm opravdu záleží.

Tak to je můj příběh

I v temnotě je světlo.