Žánr

„Vše se odehrálo již před dávnými lety, ale já si to pamatuji jakoby to bylo včera…
O této události se toho moc nezachovalo, ale měl jsem u sebe list z kazekageho deníku, který byl zničen a ten jsem pečlivě uchovával, protože mi to nakázal. Smím to ukázat jen tehdy, až podle mě nadejde správný čas se s tím vytasit…“
List obsahoval toto:

[i]Dnes opět zapisuji do deníku pravidelnou zprávu, která jednoho dne poslouží jako pomůcka pro další generace nebo spíše smutný příběh.

K povídce: Povídka mě napadla a byla sepsána mezi předvčerejškem a včerejškem. Přemýšlela jsem o tom, co Nagato asi kdy udělal. Pro spoustu lidí mohl být hrdinou.
Btw, do žánru by se (vím, že to není žánr xD) mohlo zařadit i "smutné" xD Byla by tam půlka FF na konoze :D
Myšlenky kurzívou, minulost modře ^^

f

Seděl na široké vodovodní trubce. Země byla hluboko pod ním. I s jeho výcvikem by ho takový seskok zranil.
Původně sem šel proto, že jednou po dlouhé době byla vidět modrá obloha. Ale ta se nyní zase utápěla v šedivých mračnech a sluneční paprsky prostupovaly malými škvírkami v šedých masách. Nebe postupně tmavlo, až se začal k zemi pomalu snášet déšť.
Proč vlastně prší?

Milovat a snít. Snít a toužit. Toužit a milovat.

Bylo to moc brzo. Moc brzo po tom, co prožil tak nedávno podobnou situaci. Za žádnou cenu nechtěl dopustit aby se to opakovalo. Prostě ji musel zachránit...

,, Neji, já tě tak nesnáším." Křičela na Nejiho rozzuřená Tenten.
,, To můžu říct to samé." Zůstával pořád v klidu. Tenten se už naštvala a hodila po něm několik svých zbraní. Jen tak tak se jim vyhnul.
,, Tak tos už přehnala." Tentokrát byl rudý vzteky. Vyrazil na ní se svojí katanou, kterou získal v Anbu. Tenten se mu lehce vyhýbala a přitom se mu vysmívala.
,, Neji, vždyť nic neumíš. Jsi pěkněj chudák." Smála se mu dál.
,, Hej nechte toho, oba dva!" rozkázal jim jejich sensei a oni se zastavili v půli pohybu.

Naše Pravda

Sedím tiše v křesle a pozoruji hodinovou ručičku, jenž se tak neuvěřitelně pomalu pohybuje po obvodu kruhu, co tvoří hodiny. Umírám touhou se zvednout a běžet za tebou. Zabít tě a nechat tě tiše krvácet, ale vím, že nakonec půjdu stejnou cestou jako ty. Udělám to, abych mohl být silnější, abych tě mohl zabít. Je mi jedno, jak dlouho to potrvá, protože vím, že jednou se dočkám. Že jednou přijde můj čas.

Tohle je část mého snu, který jsem zveřejnila na svém blogu. Po úpravě jsem se rozhodla, že ho zveřejním i tady.

Byla jsem v domě, kde u dveří do zahrady seděla žena s malým dítětem. Tomu kloučkovi mohl být tak rok, víc ne. A ta žena... Vypadala jako Kushina z mangy od Kobylky! Klapačka mi spadla až na zem.
Jsem v Konoze? Jsem vážně v Konoze? Jóóóóó!!! Můj sen se splnil!
"Jsem doma! jak se má můj malý synek?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a zapomněla dýchat.
"Minato!" vyžvejkla jsem se konečně. Páni! Naruto má fakt hezkého tátu!

Dnes som zistila jednu vec. Niekedy nie je dobré, že sa sny naplnia, pretože keď sa naplnia už to nie sú sny. Potom už nemáš o čom snívať. Musíš si jedine vytvoriť nový sen. Lenže ja už si nový sen vytvoriť nemôžem a ani nechcem! Shikamarua zabili! Už nie, nemôžem na to myslieť! Ale veď to sa nedá. Ja som ho mala rada. Veľmi rada. Milovala. Nie, to nemôže byť pravda, to nie. On, jednoducho, nemohol zomrieť. Ja ho musím pomstiť!

Jsme na misi už druhý den. Nikdy bych do toho nešla, kdybych věděla, jak si Pein neustále vymýšlí. Prý jednorázová akce, to tak.

[center]Tak a je to tady,
Konec se blíží,

Seděl u kamenného náhrobku jako každé ráno už několik měsíců. Po tváři stékaly slzy a ze rtů vyklouzlo jediné slůvko: "Odpusť!"
Vzhlédl k zamračené obloze, nikdy nezapomene proč se to stalo, proč musela zemřít zrovna kvůli němu. Do konce života to bude mít v paměti.

Někdy před rokem
"Chyťte ho! Chyťte ho, vraha!" ozývalo se ze všech koutů. Za ním se řinul zástup rozzlobených vesničanů s pochodněmi a všelijakými zbraněmi, od klacků přes vidle až po katany, v rukách.

Stojím sama uprostřed zuřivé bouře. A vlastně bych si dovolila upozornit na to slovo sama. Nevím kde jsi ty. Proč jsi mě tu nechal a takhle odporně zmizel. Tehdy před rokem, jsem začala mít pocit, že se o mě konečně někdo zajímá. A navíc jsi to byl ty! Pan Populární.

Když se to tak vezme, není těžké umřít, ale připustit si, že jsi mrtvý. Dokážou to jen ti, kteří nelitují svých činů, nechtějí napravovat dávné křivdy a nebojí se nechat své milované chvilku samotné. Nedokáže to skoro nikdo.
To proto je náš svět plný duchů a přízraků ze záhrobí. Jsou to mrtví, kteří si nepřipustí, že jsou mrtví. Ano, uvědomí si, že nežijí, ale dál nezajdou.

Sasuke cílevědomě směřoval do Konohy. Jeho jediným cílem bylo zničit svou rodnou vesnici a všechny, kdo by se mu snad pokoušeli odporovat. Na nikom mu nezáleželo, všechny životy pro něj byly bezcenné. Jedno jestli muž, žena či snad dítě. Jedno jestli šlo o jeho bývalé přátele a spolubojovníky, nebo snad o ty nynější, kteří za ním teď oddaně pospíchali splnit jeho nesmyslný vrtoch.
Krvežíznivost. Ta ho hnala dál.
Pomsta. To mu dodávalo sílu nezpomalit, ale naopak ještě přidat.

Takové ty moje kecy :D

Dneska u nás pršelo a bouřilo, tak mě napadlo napsat tuhle jednorázovku zrovna na bouři a jelikož jsem Itachifilka, tak volba byla jasná a níže mě i inspiroval obrázek bouře, který jsem náhodou našla.
Tak dost bylo keců a nechám příběh vyprávět…

Vyprahlou zemí, kde i jezero začalo vysychat se procházel černovlasý muž, který byl oblečen v černém plášti s červenými mraky a myšlenkami byl u svého mladšího bratra, kterého miloval nade vše.

Sensasu Gyou No Ari se procházel vesnicí Kumogakure No Sato. Bloumal ulicemi sem a tam. Přemýšlel nad jednou věcí. Co je láska?

„Lálala lálala…“ malá, rudovlasá holčička skákala mezi mrtvolama a zpívala si.
„Lálala, lálala.
Hooolka, modrooká, nesedávej u potoka.
Holka modrooká nesedávej tam.
V potoce je rudá voda, sebere tě, bude škoda.
Hólka modrooká nesedávej tam.
V potoce se teď krev točí, podemele tvoje oči.
Hólka modrooká nesedávej tam.“

„Tayu! Pojď už a nezdržuj maminku. Už jsme tady hotové, musíme se vrátit k Orochimaru-sama.“
„A proooč mami? Mě se nelíbí… proč nemůžeme být spolu?“

Krásný letní den. Slunce pálí, děti pobíhají venku, smích nezaniká. Všichni se určitě skvěle baví… až na mě.
Já, schoulená do klubíčka u kmene stromu si promítám v hlavě nejkrásnější chvíle mého života. Bylo jich mnoho, ale všechny měly něco společné… jeho.

Jejich tempo je vražedné, jejich protivníci jsou potulní ninjové, neposlušní pejskaři a … a … automaty v rukou jejich šéfové??
Lidé z Konohy 11 pracují ve dne v noci.

„Já ještě nechci stávat!“ byla první Kibova věta do policejní vysílačky.
„Inuzuko! Vstávat a cvičit!“ odpověděl mu veselý hlas z centrály patřící výpomocné síle mládí naprosto zamilované do svých zelených policejních uniformiček.