I stand Alone in the Storm...

Stojím sama uprostřed zuřivé bouře. A vlastně bych si dovolila upozornit na to slovo sama. Nevím kde jsi ty. Proč jsi mě tu nechal a takhle odporně zmizel. Tehdy před rokem, jsem začala mít pocit, že se o mě konečně někdo zajímá. A navíc jsi to byl ty! Pan Populární. Vždycky ses mi líbil, ale nehodlala jsem za tebou běhat jako pipina. Bylo pro mě snazší předstírat, že tě nemám ráda. Jenže jednoho dne jsme se potkali a dali se do řeči. Prostě jsi se semnou začal bavit a postupně jsme spolu začali chodit ven. Byli to dny, kdy jsem byla maximálně šťastná. Byl jsi můj nejlepší kamarád a zároveň můj protiklad. Byli jsme jako pravda a lež. Jako oheň a voda. Jako nebe a peklo.Jako láska a nenávist. Jako život a smrt. Prostě jsme patřili k sobě. Jako by nám Jashin dal jasně najevo, že celej život musíme táhnout spolu. Vytvořili jsme si pouta, která nás svazovala. Byla tak silná, že je nikdo nedokázal přetrhnout...až na...tebe... Ale to bych předbíhala. Přesně si vzpomínám na ten den, kdy jsi o mě poprvé projevil zájem. Ale myslím zájem, který neměl s kamarádstvím nic společného. Vzpomínám si, že ten den byl čtvrtek. Jako vždy jsme i ten večer byli u tebe. Jediný, co se tehdy změnilo bylo to, že jsem měla vařit já. Den co den jsme chodili k tobě domů hladový a ty jsi pokaždé zamířil rovnou do kuchyně, abys nám něco uvařil. Vždy jsem se tě ptala, jestli nechceš pomoct, ale ti jsi se jen usmál a řekl jsi: ,,To je dobrý, Hinato. Sedni si, já to udělám.“ poslechla jsem tě, ale nechápala jsem, proč to vždycky chceš dělat sám. Když jsem se tě na to jednou zeptala, přiznal ses mi. ,,Baví mě to.“ mrkl jsi na mě a na tváři se ti usadil téměř dětský úsměv.
Ani nevím, proč jsem tak najednou vařila já, ale hned dvě minuty potom se ukázalo, že mi to absolutně nejde. Když jsem vzala do ruky nůž a chtěla jsem nakrájet cibuli, musela jsem se pořád smát tomu, jak jsem neschopná. Ty jsi na to nejspíš hleděl skrz prsty a jenom jsi čekal na nějakou katastrofu. No..ale nejspíš tě to po chvíli přestalo bavit a tak jsi ke mě zezadu přistoupil, abys mi trochu pomohl. První, co mě překvapilo až tak, že mi ztuhl úsměv na rtech, byla tvá levá ruka, jenž se mi obtočila kolem pasu. Tou druhou jsi uchopil mou ruku, ve které jsem svírala nůž. Ve chvíli kdy jsi si položil hlavu na mé rameno, jsem myslela, že omdlím. Celým tě lem jsi se na mě přitiskl a tak jsem si s tebou chtě nechtě začala předávat tělesné teplo. Celé mě to jaksi vyděsilo, ale ještě děsivější bylo..., že se mi to líbilo...
A pak od dva dny později, jsi způsobil mému srdci a rozumu definitivní zkrat. Bylo to den po tvých šestnáctých narozeninách. Neustále jsi mi opakoval: ,,Včera jsem měl narozeniny, Hin. Musíš to semnou oslavit! Jsi přece moje kamarádka ne? No tak nedělej Blaženu. Napijem se. Jenom trochu...“ a takhle stále dokola. A jelikož jsem pro tebe zkrátka měla slabost, nakonec jsem povolila. A tak jsi vytáhl saké. Nejdřív to byla jedna sklenka, pak druhá a nakonec jsem v sobě měla čtyři. A myslím, že to bylo dost na to, aby mi to aspoň trochu zamlžilo mysl a donutilo mě to hledět na svět jinýma očima. Začala jsem být ospalá a tak jsi navrhl, že si půjdem lehnout. To jsem samozřejmě s radostí přijala a když jsme leželi, tak ses najednou zeptal: ,,Jsem celý ztuhlý, nenamasírovala bys mi prosím záda?“ jenže já byla ospalá a věděla jsem, že na nějakou masáž, bych se nevzmohla. A tak jsem jen zazívala.
,,Ne. Ale mohl bys namasírovat ty mě.“ zabručela jsem. Překvapilo mě jak náhle jsi souhlasil.
,,Dobře, tak si sundej tričko.“ Musím uznat, že tehdy jsi na to šel fakt dobře a já jsem se sice trochu zastyděla, ale cítila jsem, že je mi to všechno jaksi fuk. Lehla jsem si, ale ty jsi mě vůbec nemasíroval. Jen jsi mi položil ruku kolem pasu a neustále jsi mi prsty přejížděl po břiše. Každý tvůj dotek mě dostával do extáze a každý můj sval chytila z tvého hlazení křeč. Jenže zřejmě ve mě ještě zbývala špetka zdravého rozumu a tak jsem po pěti minutách konečně zareagovala.
,,Sasuke-kun! Ty mě vůbec nemasíruješ!“ obvinila jsem tě a přitom jsem se k tobě otočila tváří. Což zřejmě byla ta osudová chyba. Když jsem se totiž otočila spatřila jsem tvůj úsměv a... to bylo vlastně to poslední, co jsem viděla, než mě totálně odrovnal tvůj polibek..
Po tom večeru, se náš vztah jaksi změnil. Zůstali jsme balancovat na čáře. Na pomyslné hranici, co oddělovala lásku a přátelství. Stále jsme se nemohli rozhodnout a tak jsme jen vratce postávali kdesi mezi. Báli jsme se, že pokud vstoupíme na území lásky, po čase by nám to mohlo přestat klapat a tak by jsme jeden druhého navždy ztratili. A že kdyby jsme zůstali u přátelství, nikdy by jsme neukojili své touhy a hlavně jsme měli strach, že nám unikne životní šance. Jenže úniková cesta přišla dřív, než jsme byli schopni přiklonit se k jedné z variant. Jednoho mizernýho dne ses mi svěřil, že odcházíš. Neprosila jsem tě, abys zůstal, jen jsem se ti smířlivě zahleděla do očí.
,,Tam, kde snad ukojíš své dosavadní touhy, si na mě ani nevzpomeneš.“ řekla jsem ti tehdy. Jen jsi se povzbudivě usmál.
,,Nikdy...bych na tebe nezapomněl!“ přesvědčivě ses na mě zadíval. Čekala jsem, že do té doby než odejdeš, spolu strávíme ještě dlouho času a zároveň jsem se bála loučení. Jenže toho všeho jsi nás oba dva sprostě ušetřil. Ten mizernej den jsem tě totiž viděla naposledy...
Teď občas sedím a vzpomínám na tebe. Z očí mi nekontrolovatelně vytékají slzy a přemýšlím, jestli si na mě taky někdy vzpomeneš. Jestli se taky takhle trápíš. Nebo už jsem ti ukradená. Jestli máš ještě dost síly na to, aby ses přede mě postavil a podíval se mi do očí. Třeba ten den jednou nastane a ty mi zas řekneš něco, co mě rozesměje až k pláčí. Protože v tom jsi byl přeborník...
Ty jsi ten muž mého života. A můj život je ta zuřivá bouře, se kterou se musím denně potýkat. A budu na tebe čekat.

A tak dál stojím sama uprostřed zuřivé bouře. A vlastně bych si znova dovolila upozornit na to slovo sama...