Kvůli mě

Seděl u kamenného náhrobku jako každé ráno už několik měsíců. Po tváři stékaly slzy a ze rtů vyklouzlo jediné slůvko: "Odpusť!"
Vzhlédl k zamračené obloze, nikdy nezapomene proč se to stalo, proč musela zemřít zrovna kvůli němu. Do konce života to bude mít v paměti.

Někdy před rokem
"Chyťte ho! Chyťte ho, vraha!" ozývalo se ze všech koutů. Za ním se řinul zástup rozzlobených vesničanů s pochodněmi a všelijakými zbraněmi, od klacků přes vidle až po katany, v rukách.

"Musím jim utéct," pomyslel si, "jsem přece neviný. Kdyby si to aspoň nechali vysvětlit. Teď je útěk moje jediná naděje." Ještě zrychlil krok, aby získal větší náskok.

"Zastavte ho! Chyťte ho!" hlasy byly pořád blíž a blíž. Zahnul do jedné temné postraní uličky. Bylo v ní jen pár domů, ale čeho si všiml až po chvíli bylo to, že ulice je slepá.

"Sakra!" Rozhlédl se okolo po nějaké únikové cestě. Na očích mu zůstali pootevřené dveře. Zahlédl v nich vycházející postavu.
"Takže to bude zajímavější než jsem předpokládal," na nic nečekal a vzal do ruky kunai. Oči mu těkali mezi dveřmi a v dálce mihotajícími světélky loučí.
"Hej, pojď sem dovnitř, schovám tě." Ten hlas znal, patřil jeho dlouholeté přítelkyni.
"Tak už pojď," vklouzl dovnitř a následoval ji po schodech někam do podzemní chodby.
"Ale..."
"Pst, tady ne," naznačila ukazováčkem aby byl potichu. Mlčky ho vedla stále dál. Najednou začali stoupat. Brzy stáli v malém domku na kopci.
"Na nějaký čas jsi tu v bezpečí, neměli by tě tu najít. Až se situace trochu uklidní tak uteč. Uteč někam hodně daleko." rozsvítila na stole svíčku a posadla se.
"Proč to děláš. Jestli zjistí, že jsi mi pomohla, kdo ví, co ti udělají. Vždyť mě honí za vraždu!"
"Já věřím, že jsi to neudělal." vzdychl a posadil se.
"Máš pravdu, nic jsem neudělal. Jenom sem byl v blbou chvíli na ještě blbějším místě. Je jasný, že budou radši věřit rodině obětí, než mě. Sakra!" sklopil hlavu a zavřel oči.
"Je mi jedno, co se mi stane, jsi můj přítel, jako můj starší bratr. Nemůžu je nechat, aby tě chytili. Slib mi, že budeš v pořádku." pohlédljí do očí, ve kterých viděl smutek a starost.
"Neboj, slibuju." šeptnul a objal ji.

Nebyli v té chajdě dlouho, když se dveře v podlaze rozletěly.
"Mám ho, tady se schovává!"
Než si oba uvědomili co se děje, stál naproti nim pořádný dav.

"Inuzuka Kibo," začal jeden z nich, "byl jsi obviněn za trojnásobnou vraždu mladé rodiny. Máme pár svědků z blízkých příbuzných, kteří tě v dobu vraždy viděli odcházet z jejich domu,..."
"Ale já to..."
"TICHO, ještě jsem neskončil. Tímto tě zatýkám. Buď půjdeš po dobrém nebo po zlém."
"Já ale nikoho nezabil!!!" snažil se.
"Chceme spravedlnost," vykřikl nějaký muž z davu. Hned na to z davu vylétl kunai. Už ho nešlo zastavit. Mířil mu přímo na srdce. Ovšem místo kunae mu do náručí padla Hinata. Oba se svezli na zem.

"Hi..Hinato, cos to udělala. To.... to né, Hinato!!! Neumírej!" po tvářích se mu svezlo pár kapek.
"Kibo, odpusť." po těchto slovech Hinata opustila svět.
Pár silných paží ho zvedlo a táhlo pryč. Křičel, vzpíral se, nechtěl ji opustit.
Dobu ve vězení trávil výčitkami, jeho vinou zemřelo to nejcennější, co kdy měl. Po dvou měsících se konečně prokázalo, že měl pravdu. Je skutečně neviný. Byl opět volný. Ovšem to ji život nevrátí.

Začalo pršet, nechal kapky deště volně padat na svou tvář. Dnes je tomu přesně rok.
"Odpusť," položil na hrob květiny a prsty pohladil vyryté jméno Hyuuga Hinata.