Are you lonesome tonight?

Je to tak dávno. Vzpomínky se schovaly do stínu, který nemůžu ovládat. Jediné, co zůstává, je pocit. Pocit, že jsem něco ztratil. Ne, neztratil, já to zahodil. Zahodil z vlastní vůle, zahodil co nejdál a byl jsem rád. Tehdy jsem byl rád. Ale dnes mě to trápí, protože jsem přišel o něco, co bylo mojí součástí.
Zajímalo by mě, jestli odvržení taky po čase cítí ten smutek. Když si přestanete hrát s oblíbenou hračkou, když se odstěhujete z města, kde jste vyrůstali, odejdete od kamarádů z mládí. Když se rozejdete s někým, koho jste dřív milovali, ale pak se to nějak zvrtlo.
Tehdy byla změna nevyhnutelná - na hračky jste byli už příliš staří, v rodném městě vás už nic nedrželo, přátelé si našli jiné přátele a láska... láska se vytratila.
Ale jak se dnes mají? Stýská se jim? Jsou osamělí? Pomyslí občas na toho, kdo byl kdysi částí jejich života, ale už je pryč? Řekni, tak řekni, Temari. Vzpomínáš si stejně matně jako já na den, kdy jsme se setkali? Když se otevřou dveře, přeješ si, abych byl ten, kdo se objeví na jejich prahu? Píchá tě tady, tady za hrudní kostí? Měl bych se vrátit? Tak řekni, jsi dnes v noci osamělá?

Víš, že jsem odešel kvůli tobě. Můžeš namítnout, že mě doma už nic nedrželo, přesně jak jsem řekl. Rodiče mě nikdy nepotřebovali; Shinobi můžu být kdekoli, v Konoze nebo v Suně. Ino je dávno vdaná, vychovává děti, pracuje v květinářství. Z Choujiho je Jounin a velí vlastnímu týmu; nepotřebuje, abych ho vodil za ručičku jako když jsme byli mladší. Jediné, co jsem si vyčítal, bylo, že jsem opustil Kurenai-san a jejího malého. Slíbil jsem, že se o ně postarám, ale pak jsem dal přednost vlastní rodině... kterou jsme nakonec neměli.
Jednou někdo řekl, že život je jako divadlo a každý v něm musí sehrát svoji roli. Osud mi určil roli zrádce obluzeného láskou. Setkali jsme se v prvním jednání a byli tak naivní. V druhém dějství se změnila scéna a ty ses začala chovat zvláštně. Proč, to se nejspíš nedozvím. Byl jsem moc líný se tě zeptat. Nejspíš to byla velká chyba. Možná jsi lhala, když jsi říkala, že mě miluješ, jenže já tehdy neměl proč pochybovat. Ale víš co? Teď bych klidně naslouchal těm lžím, až by mě ukolébaly k spánku, stejně jako dřív. Protože naše jeviště je bolestně prázdné a pokud se ke mně nevrátíš, navždy zatáhnu oponu.
Proč není divadlo stejně racionální jako shogi? Proč život nemá jasně daná pravidla? Proč se musí lhát a podvádět? Jsem asi moc líný nad tím přemýšlet. Ale nejsem líný se zeptat: Cítíš stejnou bolest jako já? Měl bych se k tobě vrátit? Tak řekni, jsi dnes v noci osamělá?