Jak Tayuya začala hrát na flétnu

„Lálala lálala…“ malá, rudovlasá holčička skákala mezi mrtvolama a zpívala si.
„Lálala, lálala.
Hooolka, modrooká, nesedávej u potoka.
Holka modrooká nesedávej tam.
V potoce je rudá voda, sebere tě, bude škoda.
Hólka modrooká nesedávej tam.
V potoce se teď krev točí, podemele tvoje oči.
Hólka modrooká nesedávej tam.“

„Tayu! Pojď už a nezdržuj maminku. Už jsme tady hotové, musíme se vrátit k Orochimaru-sama.“
„A proooč mami? Mě se nelíbí… proč nemůžeme být spolu?“
„Přestaň se tak zbytečně ptát, a pojď. Třeba budeš moct navštívit tatínka.“
Malá se zamyslela. Tatínka měla ráda, vždy jí naučil nějakou novou písničku. On pak hrál na flétnu a ona zpívala. Ale… vypadal divně. Popravdě se ho trochu bála… někdy se totiž úplně změnil… prý za to může to divné tetování… nikdy to vlastně nepochopila.

Když se vrátily zpátky do úkrytu, šla žena oznámit úspěšné splnění mise svému pánu.
„Orochimaru – sama, mise je splněna. Jednotka ninjů z Konohy je mrtvá.“
„Výborně, Iwashi.“
„Orochimaru – sama, mám otázku… proč jsem musela vzít Tayuyu s sebou? Ta krev… to není nic pro ni!“
Bledý muž se pobaveně zašklebil a řekl: „Aby si na tu krev zvykla… aby si zvykla, že nebude dělat čistou práci.“
Žena zbledla. „Ale! Vždyť jste mi slíbil, že když pro vás budu pracovat, tak ji potom necháte jít! A mého muže taky! Slíbil jste, že ho zachráníte!“
„Slíbil?! Naivní ženská! Ta holka má sílu… bude z ní dobrá loutka! A tvůj ubohý muž už odešel… nevydržel další pokus. Takový ubohý materiál… myslel jsem, že bude užitečnější.“
Žena na chvíli oněměla. Její svět se jí rozpadl pod rukama. Náhle si uvědomila, kde Tayuya šla… a co tam najde, pokud to, co z jejího muže zbylo, ještě nestihli uklidit.
Orochimaru koukal na třesoucí se ženu se zvrhlým pobavením. Ušklíbl se nad jedinou slzou, která se objevila v jejích očích a sklouzla po líci až na zem. Je slabá…
„Ano, to mi připomíná, je čas, aby tvá dcera dostala prokletou pečeť. Snad bude užitečnější než její otec. Kabuto! Víš, co máš dělat, že ano?“ zdálo se, že svoje slova směřuje někam za svoje křeslo. Ze stínů se odlepila postava, která kývla na souhlas a zmizela…
„Ty! Zrůdo! Já… nechci, aby měla tu prokletou pečeť! Nechci! Zabila jí otce! Měls ho zachránit! Slíbils to! Slíbils to! Říkals, že ho vyléčíš! Vrahu! Zrádče!“ ječela Iwashi.
„Nebuď hysterická, nebo tě zabiju.“ Zavrčel znechuceně Orochimaru.
Ženě se zablýsklo v očích. Vytáhla kunai a zaútočila na toho, komu říkala pane. Ten se však ani nenamáhal postavit, jen vsedě zachytil její ruku se zbraní, kterou jí vyrvat z ruky a vbodl do břicha. Žena se v kaluži krve zhroutila na podlahu, naposled zakašlala a zemřela…
Orochimaru se zadíval na kaluž krve a pomyslel si, že by ti lidé měli umírat nějak čistotněji, kdo to pak má uklízet. Byl trochu smutný, ta ženská nebyla marná. Ale co s kočkou, která neposlouchá a kouše? Utratit. A co s jejím kotětem? Nu, uvidíme, jestli přežije pečeť…

Kabuto našel dívku v prázdné kobce, jak klečí v kaluži krve a ve špinavé ručce svírá malou, od krve špinavou flétnu. Neplakala… jen fascinovaně zírala, jak se krev vpíjí mezi kameny. Kabuta napadlo, že by to někdo měl uklidit. Náhle zaslechl jekot, nadávky a další zaječení, po kterém následovalo jen ticho.
„Aha… takže zase o poskoka míň.“ Řekl si sám pro sebe
„Hej! Ty! Vezmi si kýbl a hadr a ukliď to tady. Myslím, že se můžeš stavit i do Orochimarova pokoje a uklidit to i tam.“ Nakázal vyděšenému děvčeti.
‚Však, o co go? Pečeť může dostat za hodinu, za dvě… klidně i zítra. Ale jsou věci, které by měly zůstat v rodině. A proč by nemohly děti uklidit po svých rodičích? Navíc, bude to lekce, která se nezapomíná…‘ pomyslel si, když se vracel do své laboratoře. Za chvíli k němu dolehly zvuky kartáče drhnoucího podlahu a slova písničky, občas prokládané neumělými zvuky flétny.

„Hooolka, modrooká, nesedávej u potoka.
Holka modrooká nesedávej tam.
V potoce je rudá voda, sebere tě, bude škoda.
Hólka modrooká nesedávej tam.
V potoce se teď krev točí, podemele tvoje oči.
Hólka modrooká nesedávej tam.“